Cirkev už z toho všetkého bolia nohy

Barborka: Inscenácia tematizuje tajné vysviecovanie členstva katolíckej cirkvi počas totality v Československu. Motív náboženstva a cirkvi sa ma bytostne nijako nedotýka, a možno práve preto ma väčšmi zaujala feministická linka čítania príbehu. Postava Ludmily Javorovej (Hana Jagošová) v diele vyjadruje frustráciu z nerovnosti muža a ženy, ktorú v súdobej spoločnosti intenzívne pociťuje. Ženy nosia krátke sukne a je na mužoch, aby sa s touto skutočnosťou vyrovnali a nie na ženách, aby skutočnosť menili, pretože doba ide neustále vpred. Malá Ludmila sa túžila s chlapcami hrať na kňažnú, no chalani jej zakazovali ich čo i len pri hre sledovať. Ludmila verí, že neexistuje racionálny dôvod, prečo by žena nemala mať rovnaké práva a postavenie ako muž. Odvoláva sa na Krista, keď vraví, že predsa i on sa vzdal patriarchátu. Frustrácia z nerovnosti muža a ženy je hlavnou témou, ktorú v inscenácii vnímam. O čom je dielo pre Teba?

Báří: Při prvním zhlédnutí jsem vnímala, jak ty říkáš, mnohem více feministickou stránku hry. Myšlenky katolického kněze Felixe Maria Davídka, které byly na jeho dobu velmi pokrokové a průlomové, mě zasáhly i vzhledem k jejich současné aktuálnosti. Po druhém zhlédnutí mi přišlo působivější Davídkovo sobecké naléhání na Ludmilu, aby se nechala vysvětit. Davídkovi vůbec nedocházelo, že by Ludmila mohla mít po vysvěcení problémy. Že by se tajná církev Koinótés kvůli tomuto činu mohla rozdělit a přestat fungovat pospolitě. Dílo Co je v bytí, nelze odejmouti je příběhem dvou lidí. Jednoho vizionáře, který chtěl změnit fungování katolické instituce, změnit systém a zrovnoprávnit ženy v církvi. Bohužel na úkor svého odloučení od tajné církve Koinótés, kterou sám založil, i na úkor Ludmiliny ztráty normálního života. A příběhem jedné ženy, která byla oddaná své víře a svému příteli natolik, že se stala první ženskou kněží, kterou nepřijal Vatikán, nepřijala ji církev, ani obyčejná lidská společnost. Jak jsi vnímala postavu Církve?

Barborka: Inscenácia začína tým, že stvárňujúc cirkev prichádza herečka Hana Jagošová. Viackrát opakuje, že má boľavé nohy. Je stará a unavená. Čo môže Cirkev trápiť? Asi už nie je najmladšia a môže sa cítiť od spoločnosti odtrhnutá. V dobe normalizácie sa jej komunisti snažia zbaviť, dnes je pre mladých ľudí nezaujímavá.
Jagošová nás pútavo sprevádza dejom, a to jednak fyzickým jednaním s priestorom, a jednak ľubozvučným tichom. Nachádzame sa v Rezidencii Café Kaprál, v civilnej obývacej miestnosti so skriňami, obrazmi, stolom a všetkým, čo bežne v obývačke nájdeme. Na mieste sú tri dvere do priestoru, pričom všetkými sa prichádza a odchádza. Herečka sa od diváctva približuje a vzďaľuje, zaujíma rôzne polohy státia a sedenia – na parapete, na stole, na stoličke a podobne… Otvára a zatvára skriňu, robí si kávu, trhá listy a vykonáva mnoho ďalších činností, ktorými púta pozornosť a práve vďaka tomu pôsobí inscenácia dynamicky.
Dielo obnáša veľa textu, pričom všetok je verbalizovaný jedinou herečkou, a predsa nepôsobí textocentricky. Zvukomalebnosť je pre mňa najvýznamnejšou zložkou inscenácie. Neustále počujeme jemné zvuky ako lianie vody, trieskanie po stole, vŕzganie dverí, šum z gramofónu, klopanie… Viackrát dochádza k úplnému tichu, kedy spomínané prejavy vyznievajú ešte väčšmi dôležité, pričom je ich trvanie dlhšie. Odznejú akoby „do konca“. Prejav Jagošovej je rovnako zvukovo intenzívny. Postavy, ktoré stvárňuje, majú rôzne hlasy a prízvuky. Staršia babka, hanácky prízvuk, štylizovaná a zamyslená Cirkev… Inscenáciu by bolo podnetné vyskúšať aj ako rozhlasovú hru, nakoľko je jej zvukový článok príbeh rozprávajúci a pútavý možno až do takej miery, že by obraz nechýbal. Ako je zdelenie zprostredkované podľa Teba? Vnímaš aj iné zložky?

Báří: Hra s prostorem mi přišla velmi poutavá, všechny postavy se pohybují po celém prostoru místnosti. Obzvlášť mě zaujala metaforičnost staré bílé židle znázorňující vězeňské mříže a celkově jsem oceňovala proměnlivost významů, kterých nábytek i dekorace nabývaly. Voda v lavoru se rozsvícením lampičky stala vodou svěcenou, záclona či téměř průhledná látka byla vyložena jako nástroj ke skrytí tajné a velmi intimní konverzace mezi Ludmilou a Felixem. Zmínila jsi trhání listů. Nad tím jsem se také pozastavila. Nad kontrastem mezi vytrháváním listů ze sešitu, sbíráním daných listů ze země a snahou vrátit je do sešitku zpět. Každou činností ztvárňovala Hana Jagošová jinou roli. Nejprve roli členů Koinótés, ti odmítali Davídkovy myšlenky a chtěli je nadobro vytrhnout ze sešitu. Dále pak roli Davídka, který se vytrhané listy snažil vrátit zpět a zařadit je do programu tajné církve. Zaposlouchala jsem se do hry na tenorový saxofon. Melodie byla velmi jednoduchá, ale zároveň působivá. Ne zcela čistý zvuk se do tíživosti některých situací opravdu hodil. Jagošová využívá celičký prostor a díky tomu, jak je prostor malý, může si dovolit mluvit potichu, což mi například u promluv Ludmily krásně dokresluje její postavu. Při posledním výstupu se Jagošová objeví v jiném kostýmu, i když celou dobu předtím proměňuje postavy pouze svým hlasem, nebo jen malou věcí, která se v obýváku již nachází. Považuješ tu změnu kostýmu za nutnou?

Barborka: Namiesto svetlo-modrého svetríka a tmavých voľnejších nohavíc je herečka oblečená v kvietkovaných šatách, pričom prezlečenie prebieha mimo javiska. Možno ide o znak zmeny, teda Ludmila ako po novom vysvietená kňažná. Nijako ma zmena kostýmu nedráždi, dokonca som si ju pri prvej návšteve predstavenia ani nevšimla. Zaujíma ma, čo si myslíš o inscenácii v dnešnom kontexte. Prečo a pre koho vznikla? Je dnes pre nás podnetná?

Báří: Přijde mi, že v dnešní době si v inscenaci může každý divák najít své. Důraz byl kladen na feministický kontext, který je v dnešní době aktuální, a pro mě osobně opravdu důležitý. Běžně nepronikám do sfér katolické církve, ale bylo zajímavé nahlédnout do její historie a vlastně si i uvědomit, jaké problémy v současnosti má. Hra vznikla v rámci cyklu děl o neznámých brněnských osobnostech, tudíž poukázaní na významné postavy, o kterých většina lidí nemá ani ponětí, byl myslím její největší záměr.

Mikro-teatro a bazmek entertainment – Veronika Všianská a Eva Lietavová: Co je v bytí, nelze odejmouti. Réžia Eva Lietavová, dramaturgia Ludmila Rousová, scénografia Věra Vtípilová, hudba Radim Hanousek. Hrá Hana Jagošová. Premiéra 28. júna 2023. Písané z repríz 17. septembra 2023 a 16. októbra 2023.