„Tužku i rukopis hodíš do koše. Všechno to byl omyl! Ságu rodu Marxů nikdy nenapíšeš!“^[1] Tak zní poslední slova v románu Sága rodu Marxů španělského autora Juana Goytisola. Podobné soudy se ozývají od části kritické obce vůči stejnojmenné inscenaci Jana Mikuláška z Divadla Husa na provázku.

Karolína Vyhlídal Hýsková, Angelika Sbouli a Vendula Wichsova založily kurzy psychohygieny pro studenty herectví. Učí studenty, jak si zvědomovat své návyky, nastavit si hranice a dbát o své tělo i duši v náročném hereckém prostředí.

Performance Gender is (not) a choice chcela vytvoriť intímny priestor či environment, v ktorom sa biologicky určené ženy pomocou rozličných skrášľovacích precedúr stávajú akýmsi rodovým „štandardom feminity“.

„Bavilo mě, jakým způsobem se v jednom plánu inscenace obecenstvo stalo nedělitelnou součástí půdorysu představení. Katolická bohoslužba je z hlediska zapojení publika kvalitní formát – synchronizované stoupání a sedání...

Pedagožky Katedry divadelních studií MUNI, dr. Karolína Stehlíková a dr. Iva Mikulová, reflektují Performance studentů KDS, která ve čtvrtek 19. května 2022 zaplnila prostor dvora na Arne Nováka.

Dne 25. 2. 2022 byla v Klubu Leitnerova naposledy vztyčena zeď, kulisa stejnojmenné inscenace. Premiéra Zdi, v níž se do Bohem stvořené země (inspirace v biblické knize Genesis) zrodí člověk věčně bojující se zdmi, proběhla v září roku 2018. Autorská inscenace, syntetický sugestivní tvar, užívá pohybu, barev, hudby a ve své formě sleduje asociativní způsob myšlení herců s Downovým syndromem. Po čtyřech letech padlo rozhodnutí Zeď definitivně zbourat. Čtyři léta života inscenace poskytují Divadlu Aldente jistý bilanční prostor. Co se za ta léta změnilo, jakým vývojem divadlo prošlo a jaká zeď Divadlu Aldente momentálně stojí v cestě, jsem se v den derniéry ptala Jitky Vrbkové, režisérky Zdi a zakladatelky Divadla Aldente.

Před příchodem do backstage klubu Artbar Druhý pád jsem očekávala, že proběhne rozhovor s ředitelem divadla Druhý pád. Odcházela jsem ale s nahrávkou rozpomínání na komunitní tvorbu letitých kamarádů Josefa a Honzy.

Pocit divadelního přehlcení mě donutil vynechat večerní představení brněnského HaDivadla, jež je pro mne domácím polem a tudíž mám inscenace Maloměšťáci dost. Během melancholického rozmýšlení co teď s večerem - s večerem v Olomouci!   

Jak funguje přenesení japonské divadelní frašky do českého prostředí a čím se liší od jiných forem divadla, na které je evropský divák běžně zvyklý? Tomáš Pavčík, předseda spolku, produkční a herec Divadla kjógen v následujícím rozhovoru čtenářům Krithu představuje Divadlo kjógen se všemi jeho specifiky.

Zima, samota, prázdnota. Měj se rád. Zima, samota, prázdnota. Learn how to love yourself. Zima, samota, prázdnota. Jaká je tvoje skutečnost? Zima, samota, prázdnota. Lze to popsat?

V sobotu v poledne jsem zpovídala Martina Jakubča a Adama Vrbku, kteří jsou dvěma hlavními osobami stojícími za Symposiem Pictem. Bavili jsme se o jejich práci, připravované vernisáži a propojování dílčích složek festivalu.

Ač to nebylo jednoduché, podařilo se mi zastihnout a krátce vyzpovídat ještě čtvrtého, stínového člena úzkého organizačního týmu UM UM Tomáše Senka. Je tou klíčovou osobou, bez které by ta všechna tvorba a umění asi nebyli. Sice se nezastaví, ale má naprosto jasno, co během příprav nezanedbat i proč to všechno vlastně dělá. Je to zvláštní, ale navzdory zdánlivě suchopárnému tématu našeho rozhovoru, vznikl nezvykle poetický text.

Krátce před včerejší půlnocí jsme si s Eliou Morettim povídali o něm, jeho tvorbě a práci pro Festival UM UM. Elia vede letošní Symposium Musicum, které svedlo dohromady čtyři umělce z Čech, Brazílie, Německa a Itálie. Společně pak vytvořili tři hudební projekty, z nichž dva, Audiowalk a koncert improvizované hudby, jsou na programu dnes.

Daleko na severovýchodě Slovenska ve Staré Ľubovni se již po sedmé chystá komunitní festival o multikulturalitě UM UM. Jedna z jeho organizátorů, mladá slovenská režisérka Marika Smreková svou tvorbou vyvolává otázky o národnostní identitě Slováků a „nepochopitelném“ současném umění na úplné periferii kulturního dění. Nejen do místního Kina Tatra se každý rok sjedou performeři, hudebníci a výtvarníci z různých koutů světa, aby během dvou týdnů vytvořili na základě ročního výzkumu sice jednorázové, ale o to intenzivnější projekty. Zachyceno během zkoušky ve veřejném prostoru: Náhodná kolemjdoucí: „Čo to robia?“ – M.S.: „Skúmajú priestor námestia cez svoje telo a kožu.“ – N. k.: „A prečo to robia?“ – M. S. „Prečo nie?“ – N. k.: „To je fakt.“