Ohlasy z debaty k inscenaci Za bílou velrybu

„Bavilo mě, jakým způsobem se v jednom plánu inscenace obecenstvo stalo nedělitelnou součástí půdorysu představení. Katolická bohoslužba je z hlediska zapojení publika kvalitní formát – synchronizované stoupání a sedání, poslechové části prokládané simulovanými dialogy s knězem (čili pasážemi s odpovědí), meditativní chvilky samostatné četby a rozjímání, kolektivní zpěv, krmení vybraných jedinců z publika přede všemi ostatními a spousta další zábavy. Kouzlo je v tom, že tyto základní úkony v západoevropské společnosti málokdo nezná, takže celé publikum má potřebný základ. Pořadí úkonů napoví kněz a stačí vlastně dělat to, co ostatní. Pro zapojení není potřeba vystoupit z davu, ale naopak se v něm držet. Nepříjemný pocit odhalenosti se v kolektivu skryje a pomáhá i nutnost zacházení s vlastním textem, které rozmělňuje vlastní i cizí pozornost upíranou na jednotlivé. Ve výsledku skupina zhruba čtyřiceti lidí společně fyzicky absolvuje řadu úkonů fiktivního rituálu, a přitom se vše odehraje jaksi přirozeně (i díky důvěře v kazatele). Hra na mši, která na mě fungovala výborně.“ – Johana Jurášová

„Už před debatou jsem promýšlela, jakým způsobem zde vzniká společenství, byť dočasné. Velmi podstatným je samozřejmě rámec mše, která přítomným předepisuje jasné role a tím i míru zapojení. Jan Čtvrtník a Daniel Rampáček jsou v pozici těch, kdo mši vedou a usměrňují jednotlivé činnosti během ní (například čtení nebo zpěv), diváci se přitom sami stávají aktéry představení. Avšak jak to, že se zapojují s takovou ochotou? Zásadní je v tom úvodní část, kdy Čtvrtník coby Ismael publikum shromážděné na terase OC Dornych postupně provede několika zastaveními v budově až do prostoru ve třetím patře, kde probíhá zbytek představení. Při této cestě z „venkovního světa“ do světa Za bílou velrybu dochází k vědomému zpomalení (už jen dobou, kterou velké skupině zabere společný přesun po eskalátorech) a především k vybudování důvěry. K prvnímu přispívá Čtvrtník svou vážností a klidem, druhé pramení mimo jiné z toho, že ačkoli se na jednotlivých zastaveních zprvu dlouho nic neděje, každé z nich má nakonec jasnou pointu.“ – Iva Heribanová

„Inscenace Za bílou velrybu pro mě byla především audio-vizuální kontemplací, možností zastavení se – nejen na společné cestě s Ismaelem (Jan Čtvrtník) jakožto možná novodobým poutníkem nebo trosečníkem a později Achabem (Daniel Rampáček) na jejich společné až archetypální cestě za bílou velrybou – ale také na mé vlastní životní cestě. Modlitební knížka, kterou jsme si na jednom ze zastavení zapůjčili, se pro mě stala jedním z ukotvujících předmětů v této instalaci plné akustických a vizuálních efektů. Ty znepokojivě přesným způsobem segmentovaly čas: když jsme nekonečně dlouhou chvíli sledovali napínání dřívka ve svěráku, které se později proměnilo v třísky na zapálení ohně, nebo když se naše loď ocitla v bouři (vizuální efekty elektrického křesla Daniela Rampáčka). Vnitřní integrita inscenace byla konstituována nejen společnou sehraností obou aktérů, ale především autentičností každé z činností na scéně, které nikdy nebyly samoúčelné nebo na efekt. Samotné tempo inscenace připomínalo pohyb lodi na mořské hladině: chvíle pekelného soustředění a očekávání, v co se daná scéna promění, se střídaly s vnitřním klidem momentů, v nichž byla naše pozornost zaměřena na modlitební knížky a naši vlastní četbu, zpěv, zamyšlení. Repetitivnost ambientní hudby podpořila až rituální vyznění celého performativního setkání.“ – Iva Mikulová

Terén – Za bílou velrybu. Režie Petra Tejnorová, dramaturgie Nina Jacques a Jan Tošovský, zvukový design Jonáš Garaj, scénografie a kostýmy Jan Brejcha, inspice Anna-Natalia Fajnorová. Performeři Jan Čtvrtník a Daniel Rampáček. Premiéra 2. října 2020.