Karolína Vyhlídal Hýsková, Angelika Sbouli a Vendula Wichsova založily kurzy psychohygieny pro studenty herectví. Učí studenty, jak si zvědomovat své návyky, nastavit si hranice a dbát o své tělo i duši v náročném hereckém prostředí.
Karolína Vyhlídal Hýsková v šestnácti letech začala studovat herectví na ostravské konzervatoři. Tam se poprvé přesvědčila o tom, jaký životní styl mají herci. O přestávce cigareta, večery strávené v hospodách. „V té době jsem se věnovala tanci na vysoké úrovni, takže jsem pravidelně dojížděla domů do Havířova na tréninky. Vůbec si nedovedu představit, že bych byla s ostatními studenty na koleji, a tím pádem se přizpůsobila jejich životnímu stylu. Ty taneční tréninky mě zachránily.“
Po konzervatoři Karolína nastoupila do divadla v Šumperku. Tam si začala poprvé uvědomovat problémy, které herci mají. „V Šumperku byli herci z celé republiky – takže tam nikdo neměl svoje rodiny, ani příbuzné. Rozdíly mezi pracovním a osobním životem nebyly žádné. Bylo samozřejmé jít po každém špílu do hospody. Šlo o vypíjení se z rolí. Tam jsem si poprvé všimla, jak má kouření, pití a celkově tenhle styl života za následek destrukci lidí.“
Herectví je podle Karolíny extrémně náročná práce jak fyzicky, tak psychicky. Velkého zhoršení ve zvládání takového způsobu života si všimla během covidové pandemie. „V té době herci nevěděli, kdy budou zase moct hrát. Tím pádem došlo k nakumulování neuvěřitelného množství energie, která nebyla vypuštěna. Na představení se všichni vždycky těší, jsou plní energie, ale po něm přichází problém. Člověk nemůže usnout, je pořád plný adrenalinu. A tak se jde do hospody a alkoholem a společnou diskuzí se to všechno smyje.“
Karolína se proti tomuto životnímu stylu snažila vždy vymezovat. „Když jsme si šli sednout do hospody, dala jsem si většinou čaj. Všichni měli kecy a mají je do teď, ale já to beru tak, že jim ukazuju, že se umím bavit i bez alkoholu. Že to jde i jinak.“
Karolína se rozhodla, že začne spolu se svými dvěma kamarádkami a kolegyněmi hercům a herečkám nabízet řešení. První z těchto kolegyň je Angelika Sbouli, herečka a psycholožka, která se o psychiku herců zajímá už dlouho, a protože má pocit, že herecké prostředí je náročné pro lidskou psychiku, divadelnímu herectví už se skoro nevěnuje, pouze filmovému. Třetí ženou je herečka Vendula Wichsova, herečka a absolventka JAMU.
„Během covidu jsme si začaly pravidelně volávat. A nebylo to tak, že bychom klábosily. Pracovaly jsme na něčem, co by mohlo hercům pomoct.“ Vytvořily šestnáctihodinový workshop, který je určený pro studenty herectví a zaměřuje se na jejich psychohygienu. „Workshop je rozdělen do tří částí. V první Angelika mluví o psychice a o tom, jak je všechno v člověku propojené. Nazývá to bio-psycho-socio-spirituální koncept. V druhé části Vendula představuje ‚kápézetku‘ pro studenty. Ti se díky ní dozví, jak oddělovat osobní a pracovní život a jak náročné herecké studium v tak mladém věku zvládnout. Třetí část vedu já a představuji studentům různé praktické techniky: jak vědomě pracovat se svými emocemi, tělem, psychikou. Učím je, jak si nastavovat hranice. Děláme dechová cvičení, vizualizace, uklidňovací techniky, rituály vstupu a výstupu z rolí a další. Cílem není úplně přestat se všemi špatnými návyky, které herecké prostředí podněcuje, ale naučit se s nimi vědomě pracovat a nastavovat si hranice.“
Ženy nabízejí kurz psychohygieny hereckým školám. Bohužel se často setkávají s tím, že školy na něj nemají dostatek financí. Takže kurz na dané škole buďto neučí vůbec, nebo jen čtyři místo původních šestnácti hodin. „Žádaly jsme o granty, ale nic jsme nedostaly. Řekli nám, že duševní zdraví herců je zahrnuto v osnovách pro výuku na těchto školách. Reálně se ale nikde neučí, a když ano, tak jen minimální základy.“
Samotní studenti jsou ale z workshopu nadšení. „Po čtyřech hodinách worshopu říkají, že to bylo hrozně krátké, že by chtěli, aby byl kurz delší. Říkají, že během našeho workshopu se poprvé ve svých životech setkávají s tématem duševního zdraví herců. Jsou z věcí, které jim říkáme, a které by měly být samozřejmé, úplně překvapení.“
Psychohygienu plánuje Karolína se svými kolegyněmi rozšířit dál do společnosti. „Máme domluvené dva podcasty, možná dokonce i Masterclass duševní hygieny pro herce. Do toho pořád nabízíme své workshopy.“
Mestské divadlo Žilina je verejnosti dobre známe nielen inscenovaním súčasných dramatických titulov či moderných interpretácií klasických diel, ale aj uvádzaním experimentálnych divadelných počinov svojho kmeňového režiséra a umeleckého šéfa Eduarda Kudláča. Jedným z nich je autorská inscenácia Toto je stred Európy, moja drahá!, ktorá mala svoju premiéru v štúdiových priestoroch žilinského divadla v apríli minulého roka.
„Tužku i rukopis hodíš do koše. Všechno to byl omyl! Ságu rodu Marxů nikdy nenapíšeš!“[1] Tak zní poslední slova v románu Sága rodu Marxů španělského autora Juana Goytisola. Podobné soudy se ozývají od části kritické obce vůči stejnojmenné inscenaci Jana Mikuláška z Divadla Husa na provázku.
