Pár chvil před bouráním Zdi Divadla Aldente: Rozhovor s režisérkou Jitkou Vrbkovou

Dne 25. 2. 2022 byla v Klubu Leitnerova naposledy vztyčena zeď, kulisa stejnojmenné inscenace. Premiéra Zdi, v níž se do Bohem stvořené země (inspirace v biblické knize Genesis) zrodí člověk věčně bojující se zdmi, proběhla v září roku 2018. Autorská inscenace, syntetický sugestivní tvar, užívá pohybu, barev, hudby a ve své formě sleduje asociativní způsob myšlení herců s Downovým syndromem. Po čtyřech letech padlo rozhodnutí Zeď definitivně zbourat. Čtyři léta života inscenace poskytují Divadlu Aldente jistý bilanční prostor. Co se za ta léta změnilo, jakým vývojem divadlo prošlo a jaká zeď Divadlu Aldente momentálně stojí v cestě, jsem se v den derniéry ptala Jitky Vrbkové, režisérky Zdi a zakladatelky Divadla Aldente.

Jitko, dnes se ty a celé Divadlo Aldente loučíte se Zdí. Nejen se samotnou inscenací ale i s diváky popsanou zdí, která byla hlavním scénografickým a zároveň tematickým a symbolickým prvkem inscenace. Co pro tebe a pro Divadlo Aldente rozkládáním zdi končí?

Wow. Asi opravdu něco končí. To je pravda. Inscenace Zeď vznikla v době, kdy jsme dělali inscenace tak, že jsme vytvořili nějakou atmosféru, ve které bavilo herce s Downovým syndromem (dále jen DS) spontánně být. Teď už jsme se dostali k tomu, že jsou oni sami těmi, kteří danou atmosféru tvoří. S bouráním zdi tedy možná končí starý způsob dělání divadla, kdy jsme vycházeli stoprocentně z toho, jak hercům zrovna je, jak chtějí na scéně právě v té chvíli reagovat. Nyní chceme, aby oni byli sami těmi, kdo od základu tvoří.

Na jakém principu bylo založeno zkoušení Zdi a jak moc se lišilo od zkoušení Divadla Aldente dnes. Mluvila jsi o určitém vývoji divadla, vidíš ho i zde?

Velmi. My jsme tenkrát zkoušeli takto: profesionální herci bez DS začali hrát nějakou situaci a vyzvali herce s DS aby se přidali. A oni se buď přidali, nebo se nepřidali, bylo to zcela na bázi jejich dobrovolnosti. Teď už to takhle není, herci s DS už přesně rozumí tomu, co je to divadlo, rozumí tomu, že musí zkoušet i když se jim třeba zrovna nechce. Takže teď už neexistuje to, aby si někdo sednul a jenom se díval, nebo nehrál tak, jak jsme se dohodli. Teď se vlastně naše zkoušení asi mnohem více podobá zkoušení v nějakém normálním (smích) divadle, tedy normálním v uvozovkách.

Byla bys schopna pojmenovat proměnu témat inscenací? Zeď vychází z osobních problémů herců v době jejího vzniku. Jak se od této doby proměnila témata a s čím proměna souvisí? Byla bys schopna říct nějaká konkrétní témata ve Zdi, která pro vás ztratila na aktuálnosti?

V době vzniku inscenace bylo docela těžké dostat z herců, co je trápí nebo co je jejich téma. Spíše jsme využívali a tematizovali jejich způsob myšlení. Ten je velmi asociační, založený spíše na jejich emocích než na logice, ta tam více méně chybí. Ve Zdi máme například jeden motiv: V době zkoušení Zdi měli někteří zakázané od rodičů líbání. Přišel za námi jeden herec a vysvětloval nám „posunštinou“, protože neumí mluvit, že se nesmí líbat. V inscenaci se z něj tedy stal pan ředitel, který má asistentku překládající jeho sdělení. To, čím teď žijí, je mnohem zřetelnější. Nyní se třeba moje témata, nebo témata herců bez DS v inscenacích vyskytují více než dříve, kdy jsme hledali spíše témata našich herců. Teď je přístup vyrovnaný, v inscenacích jsou témata jejich i naše. A třeba v Antigoně jsou témata má, herců s DS i Sofoklova. Ale největší téma našich herců jsou teď láska a svatby. (smích)

Mám pocit, že Zeď poskytuje Aldente jakýsi bilanční prostor. Předpokládám, že poskytuje tento prostor nikoliv pouze divadlu, ale i tobě samotné jakožto režisérce. Reflektuješ i ty sama proměnu svého režijního stylu? Souvisí s proměnou přístupu herců k divadlu, o níž jsi mluvila?

Já jsem asi pořád stejná, ale pořád vycházím z herců, které mám před sebou. S každou další inscenací se je snažím posunout o něco dál. Takže ano. Můj režijní styl se změnil například v tom, že jsem na ně mnohem přísnější a kladu na ně mnohem větší požadavky. Ale dělám to proto, protože vím, že to teď zvládnou, že tomu vnitřně rozumí, že je neznásilňuji.

Umožňuje ti tedy vývoj herců využívat jiné režijní prostředky, než k jakým jsi přistupovala dříve?

Ano, to určitě. Tvorba Zdi by se dala možná trochu připodobnit práci, řekněme, s malými dětmi, které také potřebují velkou motivaci a stimulaci a nedá se očekávat, že udělají přesně to, co je domluvené. Teď směřujeme blíže ke klasickému divadlu, kde si režisér přesně vymyslí, jak bude situace vypadat, jak budou působit jednotlivé postavy a herci mu to takto zahrají. Tohle v Aldente ale ještě stále nefunguje a asi nikdy fungovat nebude. Tam je to trochu obráceně. Já si musím vzít jako materiál herce a vycházet z něj A stejně tak mi herec s DS nebude fungovat jako tvůrce temporytmu. V tomto ohledu máme dobré zkušenosti s kombinací herců bez DS a s DS. Herci bez DS jsou ti, kteří udržují temporytmus, vytváří impulzy pro to, aby se situace posunula dál a herci s DS do toho přináší něco jiného, například naprosto čisté bezprostřední emoce. U množství scén vím, že kdyby je nehrál herec s DS, nefungovaly by, protože by to nikdo nezvládl říct tak upřímně.

U hereckého partnerství, jaké jsi naznačila, bych ráda chvíli setrvala. Herci s DS mají jak ve Zdi, tak například v inscenaci Káťa a Bajaja partnera v profesionálním herci. Proměňuje se s rozvojem herců s DS úloha profesionální herce?

Například v Káti a Bajajovi nám hrají malé holčičky s DS, takže zde profesionální herec hraje stejnou roli; je to někdo, kdo s hercem vše dělá. Od tohoto jsme se dostali dál. Partnerství máme nějakým způsobem na jevišti pořád, ale například takovým způsobem, že si toho divák vůbec nemusí všimnout. Například v Antigoně máme Haimona, který nemá žádného partnera, ale funguje v dialogu s hercem bez DS. Kreon je pak ve dvojroli, jeden herec s DS, jeden bez DS. Kolektivní role jako takové máme moc rádi, protože nabízí množství možností.

Otázka partnerství profesionálního herce se dotýká tématu profesionalizace samotné. V čem dle tebe spočívala nebo spočívá profesionalizace divadla? Co Aldente musí mít, aby jej bylo možno označit za profesionální?

O tom, co to znamená profesionální divadlo se můžeme pohádat, i když se nebude jednat o divadlo se specifickým hercem. Dělá například divadlo profesionálním to, že v něm funguje určitý produkční systém, který pokrývá všechny věci nutné k provozu divadla, nebo je za profesionální možno označit i to divadlo, v němž se vše dělá ad hoc pro danou inscenaci, představení?

Pro mne a Divadlo Aldente je určitý prvek profesionality to, že každé představení, nejen samotná inscenace, neklesne pod určitou úroveň. Hlavně u herců s DS určitým prvkem profesionality je, že určitou úroveň svého výkonu předvedou vždycky, nezávisle na tom, jak se aktuálně cítí. To je něco, co já považuji za profesionalitu, které bychom měli být schopni docílit, nebo které jsme možná už docílili. To, co jsem řekla, jsou věci, které můžeme udělat my – nějaká provozní a umělecká profesionalizace. Abychom ale mohli být vnímáni jako profesionální divadlo, musí se něco změnit v hlavách diváků a kritiků. Tato věc se už ale posouvá, například jsme byli přijati do programu Nová krev na scéně, což je dlouhodobý program pro mladé profesionální soubory. Také budeme hrát na Divadelním světě Brno, což je profesionální mezinárodní festival.

Z toho, co jsi řekla, by se dalo vyvodit následovné: Jako divadlo zodpovědně usilujete o profesionální tvorbu na provozní i umělecké úrovni. Jestli však budete považováni za profesionální divadlo, je do velké míry věcí společnosti. Dává v konečném výsledku divadlu svůj souhlas a nálepku “profesionální divadlo” společnost?

Ano, myslím si, že to není jen na nás. Záleží na společnosti a my to můžeme ovlivnit jen částečně. Samozřejmě máme své rezervy. Umělecké rezervy máme zejména z toho důvodu, že provozně nejsme vždy schopni zajistit oprašovací zkoušky. Jsme ve stádiu, kdy se provozně snažíme usazovat. A možná i po tom šíleném covidu, který nám cestu prodloužil a zkomplikoval, si potřebujeme sednout, někteří lehnout. Třeba já. (smích)

Myslím si, že tvé poslední odpovědi nesly poselství, jímž se dá celý rozhovor uzavřít. Divadlo Aldente stojí před úlohou expandovat do společnosti a inkluzivně ji zvát do divadla, aby zde probíhala diskuze. Aby následně mohla být role Divadla Aldente ve společnosti lépe definovaná. Je něco, co bys v den derniéry Zdi divadlu, společnosti ráda vzkázala?

Nikdy nepřestávejte usilovat o to, abyste se dostali za zeď.

A já Ti moc děkuji.

Divadlo Aldente působí v brněnském divadelním prostoru již od roku 2008. Roku 2014 se vyprofilovalo jako divadlo „actor specific“ (herectví jedince s jinakostí, např. handicapem, který se stává východiskem k tvorbě, nikoliv jejím omezením). Pojem zavedla Jitka Vrbková, absolventka režie DAMU, zakladatelka a režisérka divadla Aldente. Vrbková se dlouhodobě věnuje výzkumu specifického herectví lidí s Downovým syndromem, své doktorské studium na JAMU ukončila disertační prací Divadlo actor-specific. Downův syndrom jako divadelní stylizace. Divadlo Aldente chápe handicap jako cestu k tvorbě specifické divadelní poetiky: „Máme za to, že lidé s Downovým syndromem mají ojedinělé vidění světa a specifické performativní dovednosti.“ (ze stránek Divadla Aldente). Kromě tvorby inscenací se divadlo zaměřuje na výzkumnou činnost (např. artistic research ve spolupráci s Divadelní fakultou JAMU v Brně, projekt BeIn-clusive, v rámci Erasmu +, sdružující divadla s obdobnou tvorbou, BlueApple Theatre (VB) a Teatr21 (PL).) Aldente nabízí rovněž dílny k představením pro školy.

Kvalita tvorby a provoz Divadla Aldente závisí na darech. Chcete-li tvorbu divadla podpořit, můžete tak učinit na adrese: https://www.darujme.cz/projekt/1205340

Divadlo Aldente – Jitka Vrbková, Iveta Kocifajová a kol.: Zeď. Režie Jitka Vrbková, hudba: Jan Kyncl, scénografie Zuzana Hejtmánková, Andrea Mužíková. Hrají Hana Bartoňová, Zuzana Filoušová, Iveta Kocifajová, Martin Kříž, Monika Pekařová, Martin Polišenský, Václav Šarkózy, Lukáš Suchánek, Barbora Šotkovská, Martina Trusková, Eliška Vrbková, Jakub Zahálka. Premiéra 23. září 2018. Derniéra proběhla 25. 2. 2022.