Rozhovor: II. Pád. Brněnští divadelní srdcaři

Před příchodem do backstage klubu Artbar Druhý pád jsem očekávala, že proběhne rozhovor s ředitelem divadla Druhý pád. Odcházela jsem ale s nahrávkou rozpomínání na komunitní tvorbu letitých kamarádů Josefa a Honzy.

Mohli byste na úvod krátce představit sebe a divadlo Druhý pád?       

JJ: Jmenuji se Josef Juřík a jsem oficiální ředitel divadla Druhý pád. Hned na začátek bych rád zmínil, že je to funkce spíš na krásu, na oko. Já čím míň pracuju, tím lepší šéf jsem.
HL: Já jsem Honza Laichman, zakládající člen tohoto „zapsaného spolku“, jak vždycky říká Josef.
JJ: Druhý pád založila skupina přátel, která má ráda divadlo a ve svý namyšlenosti se domnívá, že ho dělá fakt dobře na to, že nikdo nemá herecké vzdělání. Zajímá nás dělat divadlo od lidí pro lidi.
HL: Působíme v prostoru Artbar Druhý pád, což je fúze dvou projektů. Divadla Druhý pád a Artbaru jako prostoru pro kulturní dění.

Jaké byly vaše začátky?

JJ: Jako vysokoškoláci jsme se potkávali v prostoru multikulturního centra Stadec, které provozoval náš kamarád Tomáš Kadlec. Tomáš si jednoho dne umanul, že by rád realizoval projekt s neherci, kteří mají zápal pro divadlo. Založili jsme soubor Stadec Dorost. Naše první inscenace měla premiéru v červnu sezóny 2010/2011 a jmenovala se Transport. Vytvořili jsme ji jako reakci na tehdejší prvomájový pochod brněnských neonacistů, který se v Brně prvního května koná dodneška.
HL: Nutno říci, že jsme se nechali inspirovat Lustigovým scénářem k filmu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Tomášovi tehdy s režií pomáhala Hana Mikolášková, Patrik Bořecký a Tereza Lexová.    
JJ: Tomáš je samozřejmě podnikavej borec, nadšenej. Ale co nemá ve zkušenostech, to si vynahradí sebedůvěrou.

Vznikly na Stadecu ještě další inscenace kromě Transportu?

JJ: Na Stadecu jsme zpracovali také projekt Tomáše Kadlece a jeho bratra Jakuba Kadlece. Kuba je sečtělej borec, Tomáš je podnikavej borec. Oni jsou takové duo. Tenkrát měli touhu zpracovat něco, co nikdo moc neinscenuje.
HL: Byla to Shakespearova hra Troilus a Kressida, na které si mnozí profesionálové vylámali zuby a my měli tu drzost do toho šlápnout.
JJ: Stadec byl obrovskej prostor, udělali jsme tomu pompézní scénu. Pak se tím nedalo nikde jezdit.
HL: Jojo, tam jsem poprvé pochopil, jak moc můžou divadlu pomoct světla.
JJ: Poslední inscenace ze Stadecu byla Brno Bezhlavě!. Režisér Vítězslav Větrovec a dramaturgyně Kateřina Menclerová s námi pracovali formou divadelního soustředění. Vytvořili jsme koncept skupinové terapie s cílem zbavit se problémů spojených s městem Brnem. Při zkoušení jsme mohli přispívat vlastními zkušenostmi a někdy dokonce hrát sami za sebe. Brno Berzhlavě! byl odrazový můstek pro nalezení naší poetiky. Chceme dělat divadlo, které vychází z nás, ne z cizího textu.
HL: Víťa Větrovec našel způsob, jak to, že jsme neherci, obejít – využil naši autenticitu. Zůstalo nám to. Používáme v inscenacích vlastní jména, svoje příběhy. Lidi, kteří nás znají, si v tom můžou hledat míru mystifikace. Vždycky to pravda trošku je a trošku není. Podobně funguje současný seriál Zkáza Dejvického divadla. Věci tam pravda jsou, ale buď jsou přehnaný ad absurdum, nebo utlumený, a nikdo neví, jaká je realita.

V divadelních začátcích jste se tedy nechali se tedy vést zkušenějšími tvůrci. Jak fungujete dnes?

HL: Ten princip nám zůstal. My jsme všichni neherci, ačkoliv dnes už s nějakou divadelní zkušeností. Režijně nás vede někdo, kdo tu zkušenost má i profesionální. Jsme rádi, když se najde člověk, kterej je ochotnej dělat s takovou partou šílenců a předávat jí svoje zkušenosti.

Jak se vám komunitním prostředí „šílenců“ daří udržet pracovní morálku během tvorby?

JJ: Naše kadence je jeden špíl za rok. My fakt nespěcháme, někdy uděláme tři za rok, pak máme klidové stádium.         
HL: Svoji roli v tom hraje i práce. Když jsme začínali, byli jsme studenti. Kvůli divadlu vlastně většina z nás nedostudovala. Dneska je času míň.  
JJ: Na druhou stranu se některým z nás práce s divadlem překrývají. V Artbaru pracujeme jako produkční, barmani, technici…

Provoz Stadecu byl ukončen … Měli jste nazkoušené tři inscenace, bylo je kde hrát?

HL: Hrávali jsme v Kabinetu múz, tam vznikl Kabaret Hašvejk v režii Jiřího Jelínka ve spolupráci s Divadlem DNO. V Klubu Leitnerova jsme pak nazkoušeli další inscenaci – Gargantua a Pantagruel v režii Vítězslava Větrovce a Kateřiny Menclerové. 
JJ: Tehdy jsme změnili název. Protože jsme byli pankáči, přejmenovali jsme se na Druhý pád – Stadec Dorost bez Stadecu. Zbylo z toho jen Druhý pád.

Jaké pro vás bylo tvořit bez vlastního prostoru?

HL: My potřebujeme nutně divadelní klub, bar, hospodu. Divadlo je vedlejší produkt, chceme se hlavně potkávat. Vždycky potřebujeme mít svoje doma. Tady ty roky, kdy jsme kočovali po klubech, byly fajn, ale zjistili jsme, že potřebujeme zázemí.
JJ: Rozhodli jsme se, že musíme najít prostor a znovu vybudovat komunitu lidí, kteří na nás budou chodit na určité místo. To se nám povedlo ve sklepě pod kavárnou SOMA na ulici Jana Uhra 11. Naším cílem bylo po špílu oslovovat diváky, ať s námi zůstanou, zakalej.
HL: Zjistili jsme, že ta kalba je součást představení, že to nemůže být oddělený. My jsme nechtěli, aby lidi přišli do divadla, sedli si tam, na něco se podívali a odešli. Podle mě tohle není poslání divadla.
JJ: To je asi nejnosnější myšlenka našeho kolektivu, rozhodnutí s těma lidma bejt a vybudovat komunitu.

Jaké inscenace v SOMĚ vznikly?

JJ: Dva projekty jsme zrealizovali pod vedením Terezy Lexové v sezóně 2014/2015,    a to inscenace Bahňáci a Městečko Palermo. Inscenace Tmavý obrázek aneb poslední den protidrogového agenta Chika T. režíroval Tomáš Milostný, herec z Husy na Provázku.        
HL: Tomáš je zrovna ten typ toho „šílence“, kterej s náma může dělat.    
JJ: Poslední inscenací v SOMĚ se stala Šamrova čtverka režírovaná Radkem Petrášem v sezóně 2016/2017. Pořád ji v Artbaru hrajeme.

Ze SOMY jste se chtěli přesunout a založili jste vlastní klub Artbar Druhý pád. Kdo přinesl první impulz k realizaci?

JJ: Radek Petráš náhodou narazil na sklep na Štefánikově ulici a společně s Bohdanem Špondrem začal myšlenku většího klubu realizovat. Svépomocí jsme nový prostor zrenovovali. Ze zaplivanýho sklepa jsme vytvořili kulturní prostor nejen pro divadlo.

Jaké inscenace jste v Artbaru vytvořili?  

JJ: V sezóně 2017/2018 Jak vyrobit potlesk režírovaný Markétou Břundovou. Prakticky je to příběh Radka Petráše, jak se z finančního poradce stát stand-up komikem.      
HL: S Markétou jsme ještě v té sezóně udělali inscenaci Třešňový sad inspirovaný Čapkovou povídkou Jak se dělá divadlo, která odkrývá divadelní zákulisí. Ve stejném roce Radek Petráš režíroval inscenaci Umčo (obraz).
JJ: Nejnovější inscenací ze sezóny 2018/2019 je scénická pohybová báseň Adame! Evo! podle básně Karla Šiktance, kterou s námi vytvořila taky Markéta Břundová. Pro náš soubor to byla velká výzva. My, civilní šašci, jsme najednou měli stylizovat pohyb a mluvit ve verších.

Jak vznikl princip odchodného dobrovolného?

JJ: V začátcích SOMY to byla propagační akce. Chtěli jsme nalákat spoustu diváků a vytvořit si publikum. Ve vymezeném časovém období jsme hráli zadarmo, jen aby se lidi přišli podívat. Pak jsme zjistili, že je nám tento princip sympatický. Lidi mohou přijít vždycky a nemusí za to utratit spoustu peněz, jenom proto, že my jsme si vymysleli nějakou částku.
HL: Navíc to sedělo k názvu Druhý pád – Bez koho bez čeho? Bez vstupného. Fungujeme tak dodnes. Peníze jdou na nejzákladnější provoz Artbaru. My jako herci jsme si z toho nikdy nevzali ani korunu… To je možná ten důvod, proč jsme spolu vydrželi tak dlouho. Nejsou v tom peníze.

Kdo jsou momentálně aktivní členové souboru?  A kteří lidé jsou pro Druhý pád zásadními osobnostmi?

JJ: Kromě nás dvou soubor tvoří Lucie Posoldová, Václav Dvořák, Ondřej Hrbáč, Radek Petráš, Jana Kalvodová, Jana Filová, Zuzana Kuricová, Ivoš Krejčiřík a Jakub Kadlec. Významnými lidmi jsou pro nás rozhodně Tomáš „Bernie“ Kadlec a majitelé oficiální Artbaru Radek Petráš a Bohden Špondr. My to tak ale nebereme. Jsme prostě jedna parta.
HL: My jsme nezřizovaná kultura. Hlavně žádný granty, žádný termíny. Vznikne to přesně v ten moment, kdy má.   

Jak se během let váš soubor formoval a jakými proměnami prošel?

JJ: Na začátku jsme se sešli jako parta kamarádů. Jednou jsme zkusili udělat den otevřených dveří jako nábor nových členů, ale to bylo zcestné. Ne každý na to má.
Od té doby jsme spíš polootevření. Když mi někdo napíše mail, říkám: „Přijď se podívat na všechny špíly a prostě s námi zakal. Samo vyplyne, jestli to půjde.“          
HL: „Buď s námi, jak dlouho to dokážeš. Smečka tě buď vezme, anebo sám poznáš, že něco nefunguje.“ Často naše divadlo přirovnávám k sektě. S tím souvisí i to, že hledání profesionálního vedení je složité, ne každý nás zkousne. Nechci z nás dělat velký ďábly, ale jsme magoři.
JJ: Přitahujeme magory a sami jsme magoři. Jestli tohle divadlo něco je, tak jedním slovem to je hlavně parta. To, že se opravdu známe, je hlavním předpokladem pro jakýkoliv náš projekt.     

12. 4. 2019 v Artbaru Druhý pád      

Foto: Facebook ArtBar Druhý Pád