Pocit divadelního přehlcení mě donutil vynechat večerní představení brněnského HaDivadla, jež je pro mne domácím polem a tudíž mám inscenace Maloměšťáci dost. Během melancholického rozmýšlení co teď s večerem - s večerem v Olomouci!
Pocit divadelního přehlcení mě donutil vynechat večerní představení brněnského HaDivadla, jež je pro mne domácím polem a tudíž mám inscenace Maloměšťáci dost. Během melancholického rozmýšlení co teď s večerem - s večerem v Olomouci! – se ozval zde tak potlačovaný pud divadelně se realizovat. S olomouckou kolegyní Nikolou Šroubkovou jsme se odhodlaly karnevalově přetočit svoji realitu a uprostřed května prožít své svátky bláznů.
Stepujeme před Moravským divadlem krátce po začátku špílu s tím nejprvoplánovějším nápadem, co jsme ze svých ach tak akademicky vytvarovaných hlavěnek mohly vytvořit – nabízet kolemjdoucím lístek na představení Maloměšťáci, které již běží teď a tady v Moravském divadle! Po oslovení mladíka chystajícího se oslavovat státnice a pána spěchajícího vyzvednout svého syna z fotbalu nasloucháme svému pocitu neskutečné otravnosti a nemravnosti takto mystifikovat lidi. Stojíme v tichu olomouckého Horního náměstí, kam doléhá hřmotný křik. Bezmyšlenkovitě – a pro nás naprosto přirozeně – se vydáváme tam, kde je největší bordel. Zmateně kličkujeme ulicemi, ve kterých se hlas masy lidí odráží od stěn kostelů a obchodních domů. Bloudíme neschopné určit směr. Vymotáme se ze srdce města a před námi se tyčí zuřící tribuny fotbalového stadionu obklopeného zelenožlutými a černými vestami. S bledými tvářemi a rudými rty míříme k bráně. Zabalené do černých kapucek neškodných kabátků a dívčích mikinek stojíme obklopeny o hlavu menšími securitymen: „Dobrýden, nechtěli byste lístek do divadla?“. Tvrdá tvář jejich lídra se zaujetím kouká na maloměšťácký ticket. Za zády nám skandují tribuny. „Jo, vy to chcete vyměnit za vstup na zápas, jo?“, přitakáváme. „Chlapi, mužu je pustit? Tak chlapi, mužu je pustit? Ony se chcou jit podivat.“ K boji připravená smečka se k nám otáčí zády a my už cupitáme po schodech k tribuně a voláme poslední nabídku divadelního zážitku.
Otvírá se před námi sugestivní spektákl, který teprve boří hranici mezi aktérem a divákem! Červenobílé pole pláštěnkami kostýmovaných fanoušků skanduje jako jedno tělo. Jejich exponované prožívání se přeměňuje ve zběsilé kreace ve vertikálně svěšených bezpečnostních sítích. Barevné dýmovnice dokreslují hustou atmosféru rozhodujících okamžiků. Fotbalu rozumíme stejně dobře jako performativním esejím, nemáme páru kdo s kým hraje, natož komu fandí extaticky pořvávající chlapáci kolem nás. Oddáváme se schopnosti mimeze. Odposloucháváme pokřiky a komentáře, skandujeme, poskakujeme, objímáme se, když se všichni kolem objímají.
Jeden z týmů vyhrává, vzedme se vlna jásotu a lásky. Začíná ceremoniál vyhlášení vítězů, na zelené pole jako další fotbalisti nabíhá policejní tým zakuklený do černých skafandrů. Rozestavějí se po obvodu hrací plochy ve dvou bitevních řadách. První lajna psovodů, druhá lajna odhodlaných bojovníků. Vlna radosti se přelévá v nenávistný pískot. „Če-ský-fot-bal-pro-fa-nouš-ky!“. Tribuny katapultují své kelímky, které v letu efektně triskají svůj zlatavý obsah, a zapálené dýmovnice. Psi se můžou uštěkat. Rozradostnění vítězové se dožadují závěrečné klaněčky. Rozrážejí armádu, která tam přece stojí právě kvůli nim. Zmateně se motají mezi první a druhou řadou vojáků snažíc se vyhnout vlčákům a konečně se dostávají se ke svému publiku. Já a Nikola už místo oddané participace na události stojíme se semknutými červenými rty a jako správné teatroložky zaznamenáváme představení na svoje ajfouny a je nám jasný, že musíme vychytat moment k odchodu, abychom nezůstaly uprostřed dusajícího davu ještě další dvě hodiny. Znovu procházíme alejí žlutozelených a černých vest zpátky do kulturního centra Olomouce a já, po týdnu sezení a sledování sofistikovaného umění, plesám.
MOL Cup: Finále Slavia-Baník. Režie Českomoravský fotbalový svaz a město Olomouc. Hrají fotbalisti, fanoušci, muži z ochranky, těžkooděnci policie ze čtyř krajů. Psáno z premiéry 23. 5. 2019 probíhající simultánně s Divadelní Florou.
Performance Gender is (not) a choice chcela vytvoriť intímny priestor či environment, v ktorom sa biologicky určené ženy pomocou rozličných skrášľovacích precedúr stávajú akýmsi rodovým „štandardom feminity“.
„Bavilo mě, jakým způsobem se v jednom plánu inscenace obecenstvo stalo nedělitelnou součástí půdorysu představení. Katolická bohoslužba je z hlediska zapojení publika kvalitní formát – synchronizované stoupání a sedání...
