Elia Moretti: „Věřím, že zvuk se může stát divadlem.“

Krátce před včerejší půlnocí jsme si s Eliou Morettim povídali o něm, jeho tvorbě a práci pro Festival UM UM. Elia vede letošní Symposium Musicum, které svedlo dohromady čtyři umělce z Čech, Brazílie, Německa a Itálie. Společně pak vytvořili tři hudební projekty, z nichž dva, Audiowalk a koncert improvizované hudby, jsou na programu dnes.

Mohl by ses na začátek trochu představit? Kdo jsi, co všechno děláš?

Jsem Ital z Milána, v Itálii jsem také studoval. Jsem hudebník, skladatel, mám titul ze sociálních studií. Posledních pět let jsem žil v České republice, teď jsem se přesunul na Slovensko. Stále ještě jsem částečně členem Divadla Continuo, pro které jsem skládal hudbu, hrál v představeních a vůbec se zapojoval do všech jeho aktivit, protože Continuo funguje velmi organickým způsobem. Každý do společné práce něco přináší, ale také si z ní něco bere. Všichni jsou si rovni, což je velmi pěkná organizace skupiny. V Continuu jsem experimentoval s fyzickým divadlem, s loutkami, objekty a maskami. V Itálii jsem zase spolupracoval s tanečníky. Už od prvních projektů jsem se pokoušel propojovat jazyky různých performativních umění. Především právě v Itálii jsem se hodně zabýval vztahem zvuku a pohybu.

Vnímáš nějaké zásadní rozdíly mezi českým a italským divadlem?

Ano. Italská tradice, která ovlivňuje divadlo do dneška, vychází z komedie dell’arte. Celá tvorba stojí na tomto modelu pracujícím s charaktery, zatímco české divadlo je ovlivněno loutkářstvím. To je úžasné, protože to na scénu přináší úplně jiné vnímání vizuality. Samozřejmě to souvisí i s krásnými scénickými návrhy či výtvarným a objektovým divadlem. Toho si na českém divadle velmi cením, i když jsou teď víc v kurzu pohybové žánry. Ale v tom vidím ten hlavní rozdíl: vizualita kontra práce s postavou a emocemi.

Vzhledem k Tvému humanitnímu vzdělání – jak vnímáš společenské postavení hudby? Je hudba politická?

Ano, rozhodně. Umění obecně je pro mě politické. Nemyslím tím, že obsahuje nějaká prohlášení či aktivismus, ale pořád slouží polis, společnosti. Vyvíjí tlak nebo přináší nové úhly pohledu. Někdy dokonce, jako ve včerejší performanci Svadba, několik úhlů pohledu najednou. Věřím, že hudba je univerzální a svébytný jazyk, který nepotřebuje žádné další, aby mohl promluvit. Samozřejmě je abstraktní, ale lze se s ním vyjádřit i velmi konkrétně.

Na to, co pro tebe hudba znamená a jak ji chápeš, jsem se právě chtěla zeptat. Můžeš to ještě rozvést?

To je velké téma. Věnuji této otázce celý svůj festival Hear me! Na něm diskutují mimo jiné muzikologové, divadelní režiséři, skladatelé a performeři o tom, jak zvuk tvoří vlastní divadelnost a prostor, co znamená fyzično hudebníka, jak se nástroj stává součástí umělcova těla. Zvu umělce, kteří vyznávají zcela odlišné přístupy k těmto otázkám. Ale sám hudbu vnímám přesně takhle. Věřím, že zvuk může různými způsoby vytvořit představení a stát se vlastně divadlem.

Takže jak se díváš na hudbu, kterou někdo poslouchá sám doma?

Samozřejmě, že přítomnost hudebníka, respektive performera, kterým se každý dobrý hudebník stává, zážitek z poslechu odlišuje. Ale hudba také existuje pouze v přítomném okamžiku. Zvuk sám o sobě má moc přinést myšlenky či emoce. Zároveň si myslím, že hudebník na scéně je trochu jako šaman. Díky spojení s publikem se v něm probudí soucit a převezme od  lidí utrpení, aby jej rozpustil.

Jak vznikala hudba v rámci UM UM?

Jsem hrozně rád, že mohu spolupracovat s tak úžasnými hudebníky, kteří přijeli. Jmenovitě jsou to Lucie Páchová (zpěv), Luan Gonçalves (basa), John Robin Bold (kytara a elektronická hudba) a Demetrio Cecchitelli (příčná flétna a elektronická hudba). Celý proces byl náročný, protože jsme pracovali na třech výstupech. Jednak na hudební dramaturgii pro Svadbu, potom jsme připravovali Audio walk a koncert, které se odehrají dnes. Ale pracovali jsme na všem zároveň, nerozdělovali jsme si čas mezi jednotlivé úkoly, prostě jsme brali všechno, co nám přišlo. Takže je zajímavé, jak se pak ty věci spojují. Hlavně na performance jsme se hodně naučili co se dramaturgie ale i třeba antropologie týče, co znamená multikulturalita regionu Horný Spiš a jaké příběhy se tu udály. Chtěli jsme tyto informace zprostředkovat i pomocí zvuku, takže jsme sbírali a nahrávali materiál i v terénu, na vybraných místech blízké Chmelnici i Staré Ľubovni. Je to podobný princip dokumentace jako když děláš fotku, jenom nahráváš zvuk. Takže jsme se potloukali po městě s mikrofony a lidi se na nás dívali jako na mimozemšťany. Ale někteří byli vstřícnější a mluvili s námi, takže máme nahrané drobné rozhovory. Jinak jsme samozřejmě pracovali i s našimi nástroji, což byla velmi kolektivní práce. Na začátku jsem měl určitou představu, takže jsem proces tvorby mohl někam směřovat, mnohem více jsem se ale snažil naslouchat ostatním a ocenit jejich přínos, neboť všichni dohromady jsou silné osobnosti. Největší výzvou tak bylo vytvořit z nás skupinu, ale zase jsem nám nechtěl vnucovat konkrétní estetiku. Ta vzešla až spontánně z procesu a líbí se nám. Pak jsme pracovali s performery, ale  nejsem si úplně jistý, jak popsat metodu. Probíhalo to hodně intuitivně, neměli jsme nějaký systém, jak přiřadit k akci zvuk. Všechno jsme nahrávali a rozpracovávali nápady, které se nám líbily, na čemž mají zásluhu především Demetrio a John, oba zkušení v úpravě hudby. Bylo to celé hrozně rychlé. Přijeli jsme před dvěma týdny a připadá mi jako by to bylo včera.

Co mělo na vaši společnou tvorbu vliv? Z oblasti hudby nebo z jakékoliv jiné.

Právě na této práci v Ľubovni se mi líbilo, že z ničeho konkrétního nevychází. Bavili jsme se včera po představení a shodli jsme se, že až teď to začínáme šířeji reflektovat. A taky jsem říkal režisérce Marice Smrekové, že nám vlastně ta performance moc nepomáhá v tom, co chceme dělat, jelikož se s ní pojí očekávání hotového tvaru. Proces vzniku byl mnohem zajímavější než včerejší představení, takže si říkám, proč prostě jenom netvořit. Ale samozřejmě mě osobně ovlivňuje například antropologické divadlo, možnosti, jak se lze vztáhnout k venkovu prostřednictvím divadla, nebo osobnosti jako Antoine Artuad, Peter Brook nebo E. G. Craig. Nechci být jako oni, jen mě zajímá, co dělali, a učím se z toho.