Nemusíš to přečíst! – Rozžívání akademických prostor

Pedagožky Katedry divadelních studií MUNI, dr. Karolína Stehlíková a dr. Iva Mikulová, reflektují Performance studentů KDS, která ve čtvrtek 19. května 2022 zaplnila prostor dvora na Arne Nováka.

Nemusíš to přečíst!

Performativní útvar nazvaný prostě Performance studentů Katedry divadelních studií vytvořil opožděný epilog divadelního festivalu MUNIfest, na němž se 12. května 2022 na prostranství mezi budovami A, B, C a D prezentovalo šest divadelních a tanečních uskupení působících na různých fakultách Masarykovy univerzity. Na tomto festiválku se divák mohl setkat spíše s tradičnějšími divadelními tvary – konverzačka Americký sen (Divadlo Petra Cendelína) či anglicky provedené Canterbury Tales od nejletitějšího univerzitního spolku The Gypsywood Players (s nímž hraje také studentka KDS Adriana Buráňová). Atypický, avšak velmi nápaditý formát představovala naopak legislativní koláž „1918: Hovory před zákonem“ Fakultní divadelní společnosti z Právnické fakulty. Nejspektakulárněji pak působil taneční soubor studentů japanistiky Yosakoi Hanamaru s moderním japonským tancem (során a kóči) obohaceným o tradiční prvky. Kromě těchto souborů bylo možné vidět ještě divadlo SveTr hrající ve švédštině a Filozofické divadlo s autorskou hrou Problém aneb Hra o tvojí mámě.

Studenti KDS rozšířili tento výčet přesně o týden později o útvar, jenž divadelní svět poznal teprve v 60. letech 20. století, kdy se umělci jako Allan Kaprow či John Cage začali systematicky věnovat vytváření performancí, kterým pro jejich participativnost tehdy důsledně říkali happening. Performance implikovala již svým názvem, o co půjde, čímž ovšem současně mátla tradičněji nastavené diváky z řad nezainteresovaných studentů a zaměstnanců, kteří v názvu postrádali něco předmětného. Záhy se ukázalo, že dodržení Kaprowovy maximy „The line between art and life sould be kept as fluid, and perhaps as indistinct as possible“ způsobuje, že náhodní kolemjdoucí nejsou – navzdory důslednému černobílému kostýmování performerů ve stylu druhé divadelní reformy – schopni rozklíčovat, že to, co vypadá jako poněkud autoritativně řízená příprava scénického prostoru, už je vlastní performancí. Většina přítomných diváků se proto začala soustředit až poté, co performeři zvukově ovládli prostor. Následná střídavá recitace autorů a titulů z povinného penza literatury proložená věšením prádla, stavěním stanu a štípáním dříví uhranula schopností rozehrát dobrou polovinu prostoru rozlehlého dvorku – performeři se pohybovali nejen na travnatém prostranství, ale také v oknech budov C a D. Recitace vygradovala k pointě, okna se synchronizovaně zavřela a performeři zmizeli v útrobách budov, nechávajíce diváky jejich myšlenkám a očekáváním. Zároveň se z Ústřední knihovny vynořilo několik zvědavců, mezi nimi i studentka dožadující se informace, co se to děje a jaký to má smysl. Inu, viděli jsme performovaný pocit emancipovaného studenta zavaleného odbornou literaturou. A pěkné to bylo!

A i když je performance unikátní událostí, vnucuje se teatrální: Opakovat! Opakovat!

Karolína Stehlíková

Rozžívání akademických prostor

Uzavíráme s kolegyní Karolínou Stehlíkovou první pracovní blok čtvrtečního dne, odhazujeme desítky vstupenek na Divadelní svět Brno, které se snažíme zpacifikovat a naškatulkovat do předem připravených obálek s nadepsanými jmény našich dvou desítek přispěvatelů do festivalového zpravodaje Theatrocénu, dáváme si pět minut na občerstvovací pauzu a vycházíme směrem k hlavní budově Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Ještě na chodbě našich sklepních katederních prostor mi přichází sms od kolegyně Musilové, na kterém dvoře to bude – upřesňuji jí v odpovědi, že na tom hlavním, na Arna Nováka – a je mi jasné, že když se přiblížíme vchodu, už tam na nás bude čekat. Cestou nabíráme šéfa katedry (ano, naše jedna malá chodba umožňuje se sesbírat poměrně operativně, aniž si kdy dáme dopředu vědět), kterého ovšem zase vzápětí ztrácíme, protože si jde ještě koupit kafe. To už ale naopak přibíráme kolegyni Musilovou, která ve své džínsce a slunečních brýlích kouří před hlavní budovou. Nejistým postáváním před budovou zmateme i naše vlastní studenty, kteří se k nám z vnitrobloku fildy vracejí zase ven a je jasné, že tápeme naprosto všichni. Přemístíme se hromadně na lavičky uvnitř areálu. Dívám se na hodinky (no jo, prostě první uvedení, jako vždycky to musí začít pozdě, myslím si, když vidím, že už je po půl). Začátek performance byl jasný, ale kde přesně v rozlehlém areálu, jež křižují jednotky studentů, pracovníků administrativy, pedagogů, se bude daná událost odehrávat, netušíme. Za malou chvíli však už zaslechnu ostrý a jasný hlas naší magisterské studentky Johany Jurášové a mám jasno: žádné konkrétní místo není, místem performance se stává celý prostor, který první čtyři studenti dokáží poměrně rychle opanovat. Vybavují se mi mé hodiny podzimního semestru, kdy se s nově nastoupenými studenty bakalářského studia vždy pozvolna dostáváme k definicím performativních událostí – a tomu, že divadlo neznamená vždy jen budovu s portálem, ale performance zažíváme prakticky každodenně… Obdivuji odvahu a suverenitu, se kterou Johana vstupuje, samozřejmě, to už jsem za ten semestr našeho setkávání v hodinách stačila pochopit: moje introvertní uzavření do slov, která vyslovuji po nesnesitelně dlouhých časových rozvahách, tolik kontrastuje jejímu extrovertnímu střílení rychlejšímu míření, bezhlavost, s níž se do činů vrhá, by na miskách vah nebyla vyvažitelná mé mnohdy těžce zadumané mysli. Její energii se ovšem velmi zdatně vyrovnávají i studenti a studentky (jmenovitě: Lukáš Cenker, Barbora Rokytová, Kristýna Loužecká, Martin Gaideczka, Aneta Klepáčová, Amálie Dvořáková, ze zálohy je potom v rámci performance jistily Iva Heribanová a Eliška Martincová) běžně distingovaně usebraní, kteří se rozmísťují po prostoru dvorečku, vytvářejí si své splendid isolation, abychom se vzápětí dozvěděli, že se mezi námi právě usídlili čeští i zahraniční divadelní teoretici a praktici. Performance se postupně z horizontály pozemku Filozofické fakulty přesouvá do vertikály administrativních budov, v jejichž oknech se zjevují další tři studentky. Ty vstupují do dialogu nejen se spolužáky, ale i s postupně se kumulujícím publikem, které zaujme tato akusticko-scénická performance rámující celý vnitroblok. Akustické echo subjektivně dimenzionálně zahušťuje objem celého nádvoří, jímž rezonují díla, která naši studenti nikdy nepřečetli a „nestydí se za to“ (Sebeobviňování Petera Handkeho nabývá své nové verze KDS_2022). Celá performance po necelých dvaceti minutách končí. Pedagogové zůstávají stát na dvorečku, vedou sofistikované řeči o právě zhlédnutém a zároveň si uvědomují, že tím performerům blokují možnost vyjít ven. Po performanci se prostě neděkuje. Docent Drozd se jako vedoucí katedry vzdaluje jako první, alespoň ke špalku, na němž Peter Brook ještě před chvílí sekal dříví s cigaretou v puse (kouření je na dvorečku samozřejmě zakázáno, ale jako součást performance povoleno!). Sleduji jej, jak v černé košili, do níž praží polední slunce, máchá sekyrkou a vybavuji si jeho omluvu, jíž mi před pěti lety osvětloval, proč se nemohl účastnit mé přednášky o Karlu Novákovi: sekal totiž dříví u svých rodičů (pro historiograficky orientované čitatele textu dodávám, že drobnou třísku odpadlou z jeho dvorečkového sekání jsme zcela bezohledně uzmuli pro účely archivace, ať nám po této efemérní události zůstane alespoň hmotný artefakt). Rozcházeli jsme se – někdo za výukou, někdo za dalšími povinnostmi, ale občerstveni něčím, co rozrušilo naše, někdy strnulé vody teoreticko-historiografického bádání.

Iva Mikulová