Hráč Michala Háby, druhá letošní premiéra v Divadle Husa na provázku, si jako svůj základní tvůrčí princip stanovuje surrealistické heslo „všechnu moc imaginaci“. Inscenátoři tak probouzí představivost svou i diváckou.

Na javisku Reduty sa postupne otvára svet siedmich členov rozličných subkultúr. Tí z práčky vyťahujú odevy, charakterizujúce kmeň, do ktorého patrili. Heavymetalové pogovanie, sprejovanie divadla i sexuálny grupáč predložil divákom režisér Braňo Holiček vo svojej druhej inscenácii Kmeny z voľnej trilógie, ktorej predchádzala Černá labuť a pokračovala v Roky a kroky.

Lyrickoepická báseň Máj Karla Hynka Máchy patří k nepopiratelným hodnotám české poezie. Jakožto součást povinné školní literatury se snad každý učil k recitaci alespoň pár řádků. Kdo se ale během života k Máji vrátil? Jednu z možností nabízí Nová scéna Národního divadla v Praze a její  inscenace Máj v režii Davida Prachaře a choreografii Václava Kuneše.

V inscenaci Martina Františáka Konec Masopustu v Divadle na Vinohradech se vyjímají především výstupy masopustních maškar pod vedením křiklavě růžového Husara Daniela Bambase. Proč? Z čeho vyvěrá jejich působivost?

Lze věrohodně herecky vyjádřit autorskou výpověď současné muzikantky a literátky Evy Turnové a zároveň si zachovat osobitý umělecký výraz? To na jevišti sklepní scény divadla Husa na provázku dokazuje herečka Růžena Dvořáková s naprostou samozřejmostí.

Název mého krátkého textu odkazuje k dílu divadelní kritičky Evy Uhlířové (výbor Vůle k tvorbě vydaný Divadelním ústavem v roce 2012), která na divadelní tvorbu padesátých, a především potom šedesátých let nahlížela skrze tvůrčí invenci, snahu tvůrců hledat nové interpretace a jevištní ztvárnění. Jak často opakovala, pro divadelníky bylo důležité neupadat do machy jednotvárného znázornění, zasazování do opakovaných scénických tvarů. Toto uvažování a kritické hodnocení jí bylo vlastní v době, která naopak k unifikovanosti, jednotvárnosti vyzývala a v níž vybočení ze zažitého zpodobnění mohlo pro tvůrce znamenat politické potíže. Volná parafráze názvu odkazuje k reakcím, které vyvolala premiéra Shakespearova Hamleta v Městském divadle Zlín (8. prosince 2018) v režii Zdeňka Duška.

Hvězdy mima Jeana-Baptista Deburaua, proslulého postavou Pierota, a herce Frédéricka Lemaîtrea vystoupaly ve Francii první poloviny 19. století také díky oblibě u nejchudších diváků na tzv. bidýlku, francouzským žargonem „paradise“. Odtud pochází i název filmu Marcela Carné z roku 1945 Děti ráje. Ten femme fatale Garance obklopil čtyřmi osudovými muži včetně obou výše zmíněných. Kromě milostného mnohoúhelníku ale dílo vzdává poctu i divadlu a jeho zákulisí se všemi neduhy, jež k němu patří či patřily. Jevištní adaptace Milenci nebes Národního divadla Brno především vyvolává otázku, jestli divadlo umí oslavit velkou lásku, natož samo sebe.

Jedno velké jeviště, kus klasického dramatu, k tomu zkušený režisér, hrstka hereckých hvězd a nakonec finanční kapitál, to vše je základním proviantem pro přípravu kvalitní inscenace, která uspokojí i toho největšího gurmána.

Mark Styler, spisovatel biografií o slavných sériových vrazích, navštěvuje psychiatrickou léčebnu v Suffolku v Anglii. Hlavním důvodem Markovy návštěvy je setkat se s nejbrutálnější vraždící bestii, zabijákem Estermanem, o které chce napsat svůj nový bestseller. Postupem času ale zjišťuje, že má s tímto ztělesněným zlem více společného, než si dosud myslel. Drama o temné a zvrácené stránce lidské duše rozehráli herci z divadelní agentury StageArtCz ve spolupráci s Divadlem Bolka Polívky.

Reflexe trilogie inscenací na antický námět v režii J. A. Pitínského v Městském divadle ve Zlíně v letech 2006 až 2018. Zhodnocení uměleckých záměrů tvůrců a diváckého ohlasu.

„Žijeme v době, kdy jedinou naší nezbytností jsou zbytečnosti.“ Tento citát najdeme ve slavném díle britského dramatika a prozaika Oscara Wildea Obraz Doriana Graye a je až s podivem, jak aktuální zůstává i dnes, více než 120 let po jeho vydání. Možná proto jej v Horáckém divadle v Jihlavě vložili hned na jednu z prvních stránek programu ke své stejnojmenné inscenaci v režii Pavla Šimáka.

Sálem se nese vůně čerstvé kávy a vařených jablek se skořicí, ticho je protkané tikáním kuchyňské minutky, krájením a šoupáním pomalých kroků po podlaze. Tohle všechno tak důvěrně známé mě obklopí ve chvíli, kdy vstoupím do babiččina bytu společně s ostatními diváky. Všichni se usadíme ke stolu s šálkem dobré kávy a posloucháme vzpomínky vnučky Barunky, která s námi přišla navštívit babičku.

Jak se stát populárním a psychicky vyrovnaným jedincem, když matka chodí na kurzy ,,Jak se stát nezávislou‘‘, otec stále nemá peníze, holka, která se vám líbí, vás ignoruje a ve škole se vyskytuje Bary Kent, který z vás vytluče i to poslední jmění, co máte, a nechce se dohodnout ani na splátkovém kalendáři? Humornou komedii Tajný deník Adriana Molea uvedli jako muzikálovou inscenaci, podle stejnojmenné knihy Sue Townsendové z roku 1982, studenti muzikálového herectví JAMU v Divadle na Orlí.

Naštudovaním hry Macbeth od Williama Shakespeara režisér Pierre Nadaud pretláča do popredia jednania medzi Macbethom a Lady Macbeth. Očistením hry od vedľajších charakterov upriamuje pozornosť a navrhuje psychoanalytické spoznanie dvoch hlavných postáv. Nadaud zvýrazňuje ich skutky a osudy. Ako sa známa hra pretvára a mienka o natureloch Macbetha a Lady Macbeth mení? Inscenácia netlmočí iba slávny tragický príbeh Macbetha. Nazeráme do intímnej zóny postáv, do ich osobnej spovednice. Aby sme človeka skutočne spoznali, museli by sme stáť za jeho zrkadlom.