Nechat promluvit Medúzu (v nás)
Tak jako se Athéna ve známém mýtu zbavuje Medúzy, i my se mnohdy zbavujeme vlastních vzpomínek a doufáme, že pokud je zatlačíme dost hluboko, konečně na ně zapomeneme. Ale na Medúzu se přece také nezapomnělo...
V inscenaci Martina Františáka Konec Masopustu v Divadle na Vinohradech se vyjímají především výstupy masopustních maškar pod vedením křiklavě růžového Husara Daniela Bambase. Proč? Z čeho vyvěrá jejich působivost?
V inscenaci Martina Františáka Konec Masopustu v Divadle na Vinohradech se vyjímají především výstupy masopustních maškar pod vedením křiklavě růžového Husara Daniela Bambase. Proč? Z čeho vyvěrá jejich působivost?
„/…/jako dítě jsem poslouchal báby, které se u nás v Poříčí nad Sázavou scházely na draní peří. /…/ Schovaný za kredencí jsem poslouchal jejich hovory, nebo spíš tok řeči.“ (Program k inscenaci: Vybráno z rozhovoru, který s J. Topolem vedl K. Hvížďala roku 2004 pro Hospodářské noviny, str. 29)
Josef Topol zakládá poetičnost svých děl na přirozeném rytmu řeči. Je v nich tedy obsažena určitá hudebnost, kterou je velmi těžké postihnout v nazkoušeném dialogu. Pokud jsou ale repliky záměrně rytmizovány do voicebandové formy, které se interpreti mohou držet, lidová poetika působí ve své plné síle a ze sborových scén Františákovy inscenace přímo srší hutná masopustní atmosféra venkova.
Růžový Husar velí skupině masopustních bytostí. Jeho představitel Daniel Bambas si na Vinohrady přinesl zkušenost s podobnou rolí z operní inscenace Hry o Marii Národního divadla Brno. Jako náčelník maškarového chóru Bambas ovládá scénu expresivním tělesným projevem a koncentrovaným výrazem tváře. Daří se mu rozeskotačit své maškary a přesunout energii celého sboru k publiku. Působivost jeho fyzické akce ale bohužel nejde ruku v ruce s verbálním projevem. Hudebnost Topolova textu v Bambasových ústech zaniká. Přes mikroport se do publika dostává pouze rytmické drmolení původních melodických slovních obrazů. Neznamená to však, že inscenace není schopná představit Topolův text v jeho melodičnosti. Husar totiž není sám, má s sebou své maškary!
Marek Cpin, dvorní scénograf malého Divadla Na zábradlí, dokáže aplikovat svůj styl i na velkém jevišti. Díky svým oblíbeným krychlím chytře člení prostorné Vinohrady na menší scénické celky. Temné scény ovládané destrukcí společnosti ze všudypřítomné kolektivizace se odehrávají v omezeném prostoru dvou krychlí. Proti nim na ploše celého jeviště skotačí mrtvolně čilé maškary ve svých nadpřirozených rytmických výstupech.
Masopustní maškary poutají také svými kostýmy. Eva Jiřikovská se při jejich návrhu inspiruje historickými hodovými kroji a přírodním materiálem. Maškary nosí naškrobené nebo vrstvené sukně a pentle, hábity z vycpané pytloviny či šaty z rákosu. Karnevalovou nadpřirozenost podporují naddimenzované masky zvířecích monster.
Na závěr se musím vzdálit od maškarami vyjádřené krásy masopustní šílenosti, která kompenzuje obyčejnost jiných prvků inscenace. Nemohu si totiž odepřít velmi osobní úvahu, skrze kterou v inscenaci hledám aktuální téma mluvící ke mně jako k dívce dnešní mladé generace.
Divadlo na Vinohradech se snažilo uvést Konec masopustu již před čtyřiceti lety k výročí vzniku republiky. Tehdy se to nepodařilo kvůli totalitní cenzuře, ale dnes k příležitosti oslav jednoho staletí inscenaci zhlédnout smíme. Jak k nám promlouvá?
Kolektivizace české vesnice je už přece jen historickou událostí padesátých let. Zapříčinila přetržení citových vazeb obyvatelstva k rodnému kraji a jeho následný odliv do měst. Ta jsou přelidněná, zatímco vesnice chátrají. Dnes kolem sebe pozoruji jev opačný. Vypadá to, jakoby si čím dál tím více lidí chtělo něco vypěstovat, znát své sousedy a obnovit místní zvyky. Dochází nám snad, že anonymita velkoměst ubírá něco z naší identity, a proto míříme na venkov?
Konec masopustu na Vinohradech stojí za to vidět pro voiceband maškar a scénické zpracování. Věčná škoda ale je, že tematicky není inscenace přiblížena současné realitě.
Autor fotografií: Viktor Kronbauer, zdroj: archiv Divadla na Vinohradech
Divadlo na Vinohradech – Josef Topol: Konec masopustu. Režie Martin Františák, dramaturgie Jan Vedral, scéna Marek Cpin, kostýmy a masky Eva Jiřikovská, hudba Matěj Kroupa, pohybová spolupráce Martin Pacek, hrají Tomáš Pavelka, Viktor Javořík, Markéta Fröslová, Igor Bareš, Petr Rychlý, Zuzana Vejvodová, Regina Rázlová, Marek Lambora, Marek Adamczyk, Pavel Rímský, Aleš Procházka, Andrea Elsnerová/Vendula Křížová, Daniel Bambas, Dominik Benedikt, Ondřej Kraus, Jana Kotrbatá, Tereza Terberová, David Steigerwald, Vojtěch Bartoš/Petr Stehlík, Libor Matouš, Jan Battěk, Martin Leták, Tomáš Vonšovský a Mimický sbor Divadla na Vinohradech. Premiéra dne 19. října 2018. Psáno z reprízy 27. října 2018.
Tak jako se Athéna ve známém mýtu zbavuje Medúzy, i my se mnohdy zbavujeme vlastních vzpomínek a doufáme, že pokud je zatlačíme dost hluboko, konečně na ně zapomeneme. Ale na Medúzu se přece také nezapomnělo...
Inscenácia Škvíry existence Studia Hrdinů, vychádzajúca z deviatich esejí poľskej filozofky Jolanty Brach-Czainy mapuje nepostrehnuteľnú každodennosť a jej vysokú, len tak jednoducho nezachytiteľnú frekvenciu. Slovami autorky, pokiaľ svet delíme na fragmenty, neumožňujeme mu prehovoriť jeho vlastným hlasom.