Nebesa v nedohlednu

Hvězdy mima Jeana-Baptista Deburaua, proslulého postavou Pierota, a herce Frédéricka Lemaîtrea vystoupaly ve Francii první poloviny 19. století také díky oblibě u nejchudších diváků na tzv. bidýlku, francouzským žargonem „paradise“. Odtud pochází i název filmu Marcela Carné z roku 1945 Děti ráje. Ten femme fatale Garance obklopil čtyřmi osudovými muži včetně obou výše zmíněných. Kromě milostného mnohoúhelníku ale dílo vzdává poctu i divadlu a jeho zákulisí se všemi neduhy, jež k němu patří či patřily. Jevištní adaptace Milenci nebes Národního divadla Brno především vyvolává otázku, jestli divadlo umí oslavit velkou lásku, natož samo sebe.

Dramatizace se filmové předlohy drží velmi věrně, dějová linka zůstává identická, stěžejní scény také až na vraždu hraběte de Montray (Martin Sláma) Lacenairem (Petr Bláha), což v závěrečné části mírně ztěžuje orientaci v příběhu. Osu tvoří jevištní kariéry Deberaua (Jan Grundman) a Lemaîtrea (Martin Siničák) a jejich láska ke Garance (Eva Novotná), přidávají se zločinecké úmysly Pierra Francoise Lacenairea, neopětovaná láska mladé herečky Nathalie a nespočetné výjevy z povětšinou nuzného života za oponou i v krčmách.  To, co v inscenaci, a nutně podotknout, že citelně, schází, jsou hlučné davy. Ač chápu složitou (doslovnou) převoditelnost přeplněného a ukřičeného bulváru na divadelní scénu, nechtíc se ukazuje, jak sugestivně se filmu podařilo ukázat život Paříže, jak velkou roli hraje neopominutelná přítomnost masy dovolávající se svého přání. Absence této kvality či její adekvátní náhrady Milence nebes, i přes opakované narušení tradičního hracího prostoru, uzavírá do sebe a upírá jim živelnost, jež by mohla vytvořit účinný kontrast s uhlazeností a křehkostí některých scén.

Režie Mariána Amslera je tentokrát neobvykle nenápadná a nedá se říct, že by to inscenaci prospívalo. Scénické nápady se omezují na jednotlivosti, které se nespojují v jasně čitelnou linku a záměr. Uzavření mima do zorbingové koule či etudka s pojízdným transportním casem nahrazujícím postel v pokoji Lemaîtrea sice představují řemeslně poctivé a v druhém případě i nesporně zábavné řešení situace, ale zapadají v pozvolně proudícím, nevzrušivém celku. Záhadou pro mne zůstává také stylizace divadelní trupy do pantomimického orchestru oděného do téměř pracovních lacláčů. Jeho setkávání v orchestřišti celek propojuje pouze formálně bez hlubšího významu.

Mezi pozitiva inscenace však rozhodně patří několik hereckých výkonů.  Především Martin Siničák vystupuje z šedého pozadí celku svou lehkostí až rozevlátostí, dynamikou svého projevu prostého manýry, ale plného pro něj typického, mírně ironického odstupu. Eva Novotná coby Garance přináší svůj sebejistý, oproti Siničákovi civilnější standard obohacený milostným změkčením dikce i pohybů. Grundmanův Deberau zatím není plně usazený, nezvykle éterická poloha zde představuje zatím nenaplněnou, avšak velmi slibně započatou výzvu. (Znovu)ocenění si samozřejmě zaslouží pohybový talent herce i jemná a procítěná souhra s Novotnou. V několika menších rolích pak exceluje Hana Tomáš Briešťanská. Postavu vousaté ženy podává jednoduchou zkratkou tkvící v maskulinním držení těla a silácké mimice, Madam Hermine pak zpěvavým hláskem a rozverností s nádechem živočišnosti.

Scénografie sestávající z půlkruhového závěsu z průhledných plastových pruhů a asi deseti osvícených pojízdných zrcadel tematizuje divadelní prostředí. Použití zrcadel např. jako zástupce pokojů v domě Madam Hermine opět provází řemeslná zdatnost, ale bez větší originality. Naopak hudbě Ivana Achera se daří koncentrovat inscenaci a zhutňovat atmosféru vybraných scén. Ambientní zvukové plochy subtilně zaplňují prostor industriálním duněním, echy plechových plátů, zvuky podobnými rozevírání starých kovových nůžek a tlukotu srdce. Tvoří tak příjemnou opozici milostnému vrkání, případně dávají tušit ne tak růžové pozadí lehkovážných promluv či dialogů.

Ani skvělá hudba a zmíněné herecké výkony nicméně nedokážou dát inscenaci pravidelný tempo-rytmus. Celek tak klopotá po více či méně poutavých a promyšlených scénách, aby došel k poněkud fádnímu závěru, že všichni jsme Pieroti. Živé sousoší herců a hereček v totožných kostýmech se tak snaží uzavřít myšlenku, která pro mne ani nezačala. Oslava divadla se nekoná a zůstává otázkou, jestli se kvůli sehranému milostnému trojúhelníku musí vsázet zrovna na Děti ráje.

Národní divadlo Brno – Jacques Prévert, Pavel Jurda: Milenci nebes. Režie Marián Amsler, dramaturgie Pavel Jurda, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotúček, hudba Ivan Acher. Hrají Eva Novotná, Jan Grundman, Martin Siničák, Anette Nesvadbová, Hana Tomáš Briešťanská, Petr Bláha, Martin Sláma a další. Psáno z premiéry 19. října 2018.