O poslání umělce

Věčná snaha umělce dosáhnout dokonalosti se v HaDivadle mění v noční můru. Umění zápasí s diletantstvím a píle s leností. V dramatu Síla zvyku Thomase Bernharda se rozehrává tragikomedie o údělu umělce a autentičnosti divadla.

Hra rakouského skandalisty Bernharda zapadá společně s Náměsíčníky a scénickým experimentem Premiérareprízareprízaderniérapremiéra do předchozí sezóny s názvem My a oni, mezi jejíž hlavní témata patří sebereflexe umělce. Toho v Síle zvyku představuje stárnoucí principál Caribaldi (Cyril Drozda), jenž přes své ochabující zdraví stále vyžaduje od svého ansámblu dokonalost artistního umění. Krom toho se již dvacet let marně pokouší nacvičit s artisty smyčcový kvintet od Franze Schuberta. Osobní problémy považuje za zahálčivé výmluvy a nedostatek talentu za lenost při cvičení. Režisérské duo Jan Horák a Michal Pěchouček nám ukazuje alegorický mikrokosmos uměleckého světa, ve kterém se touha tvořit vytrácí pod náporem stresu a frustrace z vlastní nedokonalosti, personifikovanou v postavě principála. Tvorba není radost, ale dril, jemuž se umělec snaží uniknout zesměšňováním své práce.

Drozdův Caribaldi působí jako konzervativní demagog požadující po svých svěřencích výkony, jichž nikdy nebyl sám schopen. Výraznými gesty přísného učitele a pečlivou výslovností a dikcí vytváří až karikaturu pošetilého perfekcionisty, kterého nebere vážně nikdo kromě jeho samého.

S ním kontrastuje projev jeho ansámblu. Uvolněný a přirozený Jiří Svoboda jako Žonglér vykresluje ambiciózního muže plného ideálů. Výraz jeho postavy je však stále v procesu tvoření – záměrná nekonzistentnost se plně odhaluje ve scéně, kdy Svoboda několikrát před pomyslným zrcadlem-hledištěm odříkává svůj klíčový monolog, pokaždé s jiným hlasovým zabarvením a mimikou. Diváci přihlížejí tomu, jak rozlišně může postava vyznít, změní-li se mírně projev herce. Protikladný přístup představuje Vnučka Agáty Kryštůfkové, jejíž téměř němá postava se musí vyjadřovat pomocí řeči těla. V Caribaldiho hnusném objetí vypadá provazochodkyně jako křehká panenka, která se ze stresu z neustálého zkoušení každou chvíli rozpláče. Její pohyby jsou neohrabané a nohy se jí na podpatcích křiví – paradoxně, jelikož má být femme fatale souboru. Hrubost a diletantství předvádí postava Zbyška Humpolce. Jeho Krotitel se místo zkoušení a umělecké práce raději cpe ředkvičkami a zapíjí je pivem, křičí a nadává. Humpolec místy karikuje svou postavu do neohrabaného balíka pomocí teatrálních pádů a fyzických špílců. V tom mu sekunduje Šprýmař hostujícího Marka Kristiána Hochmana, jenž funguje jako Krotitelův prostoduchý kumpán.

Scénografii tvoří dlouhý šedivý koberec sahající až ke stropu. Stejná bezvýrazná šedá látka pokrývá i trampolínu a představuje závěs kolem klavíru. Strohost a zdánlivá provizornost upomíná na zástupné scénografické elementy v procesu zkoušení, kdy ještě nebývají dokončeny kulisy. Nahlížíme do světa za oponou, který není určen pohledům diváků. V momentech, kdy se hra z dialogické formy mění na filozofické intimní monology o umění, v nichž Bernhard ústy postav promlouvá k divákům a vytváří tak metatext své hry, se výrazně mění osvětlení a z šedivého koberce se stává projekční plocha pro pohyblivé abstraktní obrazce. Tyto chvíle vystupují z děje hry a fungují jako filozofický komentář k ostatním scénám. Jedním z příkladů může být Caribaldiho monolog, do kterého mu neustále vstupuje nápověda (Miroslav Ukul Kumhala), až nakonec zcela převezme odříkávání textu a donutí Drozdu donést si scénář a zbytek monologu přečíst. Mnohovrstevnatost Berhardovy hry režiséři umně ilustrují výraznou změnou atmosféry a koncentrací pozornosti k právě pronášenému nesnadnému textu.

Jako Bernhard komentuje svůj text, tak se i tvůrci inscenace pokusili o svůj komentář formou režisérského dovětku. Počíná pěveckým vystoupením Kryštůfkové sedící jako šansonová zpěvačka nad scénou. Po jejím dobře odzpívaném výstupu přichází show Caribaldiho cirkusu. Za zvuků moderní úpravy Schubertova kvintetu přecházejícího do techna se mladí členové ansámblu předvedou jako nepříliš schopní komedianti. Jejich umění má být spíše úsměvné než obdivuhodné. Nevkusným a hlučným výstupem vytváří tvůrci inscenace kontrast k Bernhardovu intelektuálně náročnému textu první části, čímž se dopouští toho stejného jako postavy dramatu. Se strachem, že Sílu zvyku nezinscenují dostatečně kvalitně, se vyrovnávají pomocí zesměšnění a diletantství. Vidí své tvůrčí snahy se sebeironickým kritickým odstupem, pomocí něhož ilustrují svůj vztah k dílu a divadlu obecně. Inscenace je tedy komentářem komentáře komentáře umělecké tvorby a přes všechnu svou komplikovanost a ambivalenci podává ucelenou zprávu o pocitu umělce tvořícího v dnešní společnosti, třeba zrovna v prostorách HaDivadla.

HaDivadlo – Thomas Bernhard: Síla zvyku. Režie Jan Horák a Michal Pěchouček, dramaturgie Matěj Nytra, scéna Michal Pěchouček, kostýmy Beáta Spáčilová, hudba Natálie Pleváková. Hrají Cyril Drozda, Jiří Svoboda, Zbyšek Humpolec, Agáta Kryštůfková a Mark Kristián Hochman. Premiéra 28. dubna 2017. Psáno z reprízy 6. října 2017.