M. Skočovský, foto: Petr Chodura

Náměsíčníci jako sebereflexe intelektuála

22. 12. 2016

42. sezóna HaDivadla MY a ONI si klade za cíl zkoumat propast mezi divákem a tvůrcem, intelektuálem a společností. Zároveň se snaží o sebereflexi světa umělců a vzdělanců. Zvolit Náměsíčníky, dílo tak myšlenkově náročné, jako první premiéru sezóny se tedy zdá logickou volbou.

Režisér a umělecký šéf Ivan Buraj neinscenuje Brochův román, ale spíš jeho ideu světa bez hodnot a jistoty, kde vykoupení lze nalézt pouze v umění. Celý večer rozděluje na tři části. S první z nich inscenátoři konfrontují diváka již při příchodu do sálu, kdy v zakouřeném prostoru prochází kolem nehybných herců. Jeviště a hlediště dělí projekční plátno, za nímž sedí u stolů několik herců. Jedná se o scenérii hospody, s níž se setkáme ve „druhém dějství“. Máme tedy pocit, že se nedíváme ani tak na divadlo jako spíše na galerijní instalaci, jejíž význam se nám odkrývá až v třetí části večera. Dovede ale nastolit tíživou atmosféru prázdného a odlidštěného světa (hlavně díky zvukové složce sestávající převážně z temně znějících ruchů).

V druhé části se již setkáváme s Brochovým textem. Výseky z děje románu však nejsou chronologicky seřazené, vracíme se k různým situacím, jež propojují tři základní motivy knihy – romantika, anarchie a věcnost.

M. Kumhala, M. Ludvíková, J. Lepšík; foto: Petr Chodura

A. Kryštůfková, J. Svoboda; foto: Petr Chodura

Herci sedící v potemnělé hospodě působí jako figuríny z panoptika spíše než jako myslící a cítící charaktery. Buraj v tomto úseku výborně pracuje s temporytmem a kontrasty – pomalé a tiché scény, kdy postavy rozjímají nad svými osudy, střídají prudké výbuchy hněvu a energie. Dění na jevišti však nezasahuje emocionálně, protože zde není kladen dostatečný důraz na divákovu empatii s postavami, na jeho vtažení do příběhu. Připadá nám, že režisér si pouze připravuje podklad pro demonstraci svého konceptu – ve třetí části nás totiž čeká polemika nad právě zhlédnutým.

Scénografie třetí části (po přestávce) se radikálně mění. Na scéně stojí pouze stůl a několik židlí, takže vypadá jako divadelní zkušebna během první čtené zkoušky. Účastní se jí herci v civilu, německý režisér Buch (Ivan Urbánek j. h.) a jeho tlumočnice (Dagmar Radová). Naturalistické chování herců značí, že mají hrát sami sebe.

Obrat nastává v momentě, kdy jim Buch vysvětluje svou představu a prozrazuje, že je natáčí a následně ze záznamu napíše scénář třetí části inscenace. Jejich projev se zcela proměňuje, začínají jednat nepřirozeně a většina z nich se ostře ohrazuje proti záměru režiséra.

Divák se tedy dostává do zvláštní situace, kdy sleduje inscenovaný, fiktivní (nebo minimálně výrazně upravený) záznam první zkoušky sledovaného díla. Začíná přemýšlet, co je autentické nebo jestli vůbec něco, a jak moc je ochotný hrát s Burajem tuto hru na pseudodokumentární divadlo.

J. Lepšík, C. Drozda, Z. Humpolec; foto: Petr Chodura

S. Peková (v popředí); foto: Petr Chodura

Diskuze ve třetí části řeší, do jaké míry může být divadelník filozof, a kde už se stává příliš nečitelným – odpovědi se samozřejmě nedobereme. Nepochopení a odmítavost herců vůči režisérovi snad nastavuje zrcadlo divákovu nepochopení záměru inscenátorů. Afektovaná rozzuřená reakce Simony Pekové a marná snaha o spolupráci u Zbyška Humpolce demonstrují, jak se naše vnímání stejného problému může lišit.

Buraj se v nás snaží během celého představení vyvolat pocity a myšlenky, jimiž si procházeli herci na zkoušce, a činí tak již od prvních vteřin příchodu do sálu – neobvyklostí a zdánlivou nečitelností. Ze začátku diváka mírně znudit a možná pobouřit statickou instalací, následně jej zmást nepřehledným vyprávěním několika příběhů, a nakonec mu podat částečné vysvětlení, ale hlavně jej ponouknout k vlastní úvaze o umění a jeho nezbytnosti.

U divadla nepříliš často vídaná intelektuálnost působí jako největší klad a zároveň slabina inscenace. Může totiž nadchnout diváka připraveného se jí otevřít. Pro zbytek však působí jako příliš dlouhá pozérská exhibice.


HaDivadlo – Hermann Broch, Ivan Buraj: Náměsíčníci (imitace a tušení). Režie Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, výprava Jana Boháčková a Lenka Jabůrková, Hrají Zbyšek Humpolec, Jiří Svoboda, Jan Lepšík, Miroslav Kumhala, Jiří Miroslav Valůšek, Cyril Drozda, Táňa Malíková, Simona Peková, Marie Ludvíková, Lucie Andělová, Agáta Kryštůfková. Psáno z premiéry 11. listopadu 2016.

Autor: Tereza Turzíková