L. Eidinger; foto Arno Declair

Richard III.

15.01.2017

Již před více než rokem a půl uvedlo berlínské divadlo Schabühne am Lehniner Platz poprvé další hru Williama ShakespearaRicharda III. Režisér Thomas Ostermeier se po svém úspěšném Hamletovi rozhodl inscenovat příběh o jednom z nejkrutějších monarchů britské historie s obdobným týmem: text pro potřeby berlínského divadla opět přepsal německý dramatik Marius von Mayenburg, scénografické řešení připravil Jan Pappelbaum a hlavní roli Shakespearova dramatu znovu ztvárnil fantastický Lars Eidinger.

Ostermeier otevírá svou inscenaci velkolepě – na způsob současných hudebních show je hrací prostor rázem zaplněn dunivou dynamickou hudbou, stroboskopickým osvětlením a po příchodu herců i barevnými konfetami. Do pulzujícího prostředí se z prostoru publika začínají scházet bujaří Yorkové, oslavující pravděpodobně své dočasné vítězství ve Válce růží. V elegantních oblecích, blyštivých robách a se sklenkami šampaňského v rukách se za hlasitého hudebního doprovodu potácí po prostoru jeviště, objímají se, baví se a projevují si své (tělesné) sympatie. V takto konstruované úvodní scéně, doprovázené takřka ohlušující kakofonií hry na bicí a různých syntetických hudebních prvků, se poprvé setkáváme s Richardem – fyzicky handicapovaným členem této smetánky, jenž svými činy sice dopomohl k předváděnému veselí, ale ze kterého je kvůli svým tělesným predispozicím vyloučen.

V podání Larse Eidingera se zde Richard – s na první pohled falešným hrbem, groteskně působícím naddimenzovaným levým chodidlem a s rovnátky na horních i dolních zubech – krčí v pozadí jeviště a s nesmělým úsměvem pozoruje chování svých příbuzných. Když se pak rozdováděná společnost rozejde a Richard zůstává uprostřed jeviště sám, prozrazuje publiku své opovržení nad příbuznými a svůj krvavý plán k získání anglické koruny.

L. Eidinger, M. Gottwald; foto: Arno Declair

L. Eidinger, J. König; foto: Arno Declair

Vztah mezi Eidingerovým Richardem a přítomným publikem je přitom jedním z hlavních principů celé inscenace. Do mikrofonu zavěšeného na šňůře vprostřed hracího prostoru jim sděluje své názory na ostatní dramatické postavy, své tajné plány a motivace. Především ale členy publika nezřídka přímo oslovuje a na způsob „stand-up comedy“ či „one-man show“ do svých výstupů přidává různé vtipy či glosy k aktuálnímu společensko-politickému děni. Do mikrofonu však pronáší především to, co nemá být slyšeno, čímž vzniká zcizení a ironická linie. V druhé části inscenace se ukáže, že je na zavěšeném mikrofonu navíc umístěna i malá kamera. Jejím prostřednictvím je pak v některých scénách promítán naddimenzovaný Eidingerův obličej – děsivě se usmívající – na zadní ploše jeviště.

Celé scénografické řešení zároveň vychází z prostoru divadla Globe, jak uvedl inscenační tým, a skládá se z architektonické plochy na způsob skéné v pozadí jeviště a půlkruhové hrací části jakožto orchestry v popředí. Stěny zadní plochy jsou omítnuté béžovým, na první pohled vlhce působícím materiálem, jež spolu s půlkruhovou hrací částí navozuje atmosféru hradního nádvoří. A sice nádvoří neutrálního, nikterak časově uchopitelného. Spolu s kostýmy a rekvizitami by se tak celá výtvarná stránka inscenace dala vztáhnout k takřka jakémukoliv politicko-kulturnímu prostředí.

Na pomyslné hradní konstrukci jsou dále upevněny dva vertikální ochozy a různá malá schodiště, díky čemuž se zde mohou herci pohybovat a rozehrávat celý jevištní prostor. Uprostřed „hradní stěny“ se dále nachází čtvercový vchodový otvor, zakrytý zavěšenými koberci, jímž se kromě herců do prostoru dostává i menší posuvné pódium. To slouží jako katafalk zesnulého krále či jako dějiště Richardovy korunovace. Celá podlažní část hracího prostoru je zde (stejně jako v inscenaci Hamleta) pokryta organickým materiálem, a to suchou zeminou v písčité barvě. Díky světlému zbarvení v ní zůstávají viditelné další prvky, například červená barva coby stopy krve zavražděného Clarence (Christoph Gawenda), fungující jako všudypřítomné memento nastolené hrůzovlády. Podobně tomu je s nyní podupanými, třpytivými konfetami, připomínajícími jedno dávno skončené veselí.

Ve scénách, kdy Richard hovoří do mikrofonu nikoliv staticky, ale naopak se s ním v celé délce napnuté šňůry prochází po obvodu jeviště, evokuje písčitá hmota i cirkusové šapitó. Zde jako by byl předváděn zrůdný hrbáč upevněný na pomyslném vodítku (šňůře od mikrofonu), jenž se svým utlačitelům brzy krutě pomstí.

foto: Arno Declair

foto: Arno Declair

Použitý materiál také zanechává stopy na kostýmech herců a nezřídka jsou jím potřísněni i členové publika, za což se jim herci obvykle hned omluví. Tato skutečnost souvisí s celým zcizovacím principem této inscenace, v jehož rámci jsou diváci neustále upozorňováni, že vše je jen hra. Několik herců proto zastává více než jednu dramatickou postavu, přičemž se pro účel změny role převlékají přímo na jevišti. Zcizeně jsou taktéž ztvárněni dětští princové, jež nechá Richard v Toweru zavraždit, a to prostřednictvím loutek v životní velikosti. Nejčastěji pak ono zcizení nalézáme u samotného Richarda, a to jak v jeho přímé komunikaci s diváky, tak ve vystupování z role během promluv s ostatními herci. Jako když jej například královna Alžběta (Eva Meckbach) označí za ďábla a on odpoví, že to je sice asi pravda, ale že alespoň nenosí Pradu.

Herec Lars Eidinger pronáší Richardovy repliky někdy anglicky, jindy německy a některé z nich ztvárňuje i hudebně – divákům je zarapuje. Jeho výstupy jsou, stejně jako celá inscenace, rytmizovány hudebními sekvencemi přítomného muzikanta, doplněnými místy i reprodukovanou hudbou. Pomocí tohoto aranžmá pak vzniká celková dynamika a živost, která především díky energickému Eidingerovi vytváří z více než dvou-hodinového představení svižný divadelní zážitek.


Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín - William Shakespeare: Richard III. Režie Thomas Ostermeier, překlad a textová verze Marius von Mayenburg, scénografi: Jan Pappelbaum, kostýmy Florence von Gerkan, hudba Nils Ostendorf, video Sébastien Dupouey, dramaturgie Florian Borchmeyer. Premiéra: 7. března 2015, psáno z reprízy 22. 1. 2015 a z videozáznamu z festivalu v Avignonu.

Autor: Amálie Bulandrová