zdroj: facebook PDFNJ

Pražský divadelní festival německého jazyka - Hamlet

23. 11. 2016
Worte Worte Worte – Hamlet fyzický a politický

 

21. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka byl zahájen inscenací Hamleta snoubící umění dvou velkých tvůrců. Kanonizovaného Shakespeara v interpretaci současného významného německého režiséra Thomase Ostermeiera, uměleckého vedoucího berlínské Schaubühne. Klasické scény a děj Hamleta snad již nikoho nemohou překvapit, ani dojímat, a proto se na způsobu jeho zpracování jistě projeví opravdový režijní um. V případě Ostermeiera v žádném případě nejde o Hamleta o Hamletovi, ale o přežraného tlustého sebeironického morbidně groteskního Hamleta stejně jako doba, ve které žijeme.

Ostermeierův Hamlet připomíná politický meeting nacházející se v neurčitém bezčasí. Pět herců a jedna herečka měnící role jsou oděni v černých konferenčních oblecích. Pohybují se mezi dvěma prostory. V zadním plánu jeviště stojí dlouhý stůl, jež je dvojitým symbolem, jak pro pohřební hostinu za zavražděného krále, tak pro svatbu vraha s královou vdovou. Přes rituálnost obou situací se postavy chovají v obou kontextech značně vykloubeně, důležitá je sebeprezantace. Nabízí se otázka, zda-li se nenacházíme v době mizejících hodnot. Na stole se nachází plechovky s pivem a krabicová vína a mléka, jež se co chvíli stávají součástí herecké akce. Hnis, krev a sperma. K dispozici je i mikrofon pro zvláště pravdivé a upřímné projevy Claudia či kulturní vložky Gertrudy v podobě milostné písně pro nového manžela. Pořád se jen mluví, ovšem ne k tématu. Prostor v popředí jeviště zcela pokrývá hlína a uprostřed je „vykopaná“ jáma, nad níž se na začátku položí rakev. Poté, co ji sluha vysloveně do jámy nacpe, jsou v masovém hrobě postupně pohřbeni kromě krále Hamleta ještě Polonius i Ofélie a vůbec duše všech ostatních postav. Neustále se ubírají k hrobu, berou hlínu do rukou a omývají si v ní obličej a celé tělo, popřípadě do hlíny padají, válejí se v ní. Tyto dva prostory jsou odděleny průchozí, téměř průhlednou, stěnou ze zavěšených provázků na portále pohybujícím se dle potřeby dopředu a dozadu umožňující minimální proměnu scény. Stůl může ve „stěně“ mizet, herci se v ní mohou libovolně ztrácet a funguje i jako promítací plátno.

zdroj: facebook PDFNJ

zdroj: facebook PDFNJ

Filosofické monology a drobnější repliky postav vsazuje Ostermeier do svého vlastního velmi aktuálního kontextu, tudíž fungují jako zrcadlo vytvářející publiku břitký obraz. Textu však zůstává věrný a jediným zásadním škrtem zůstává rovina norského mladého dobyvatele Fortinbrase. Důkazem souznění jeviště s hledištěm je přímá komunikace Hamleta s diváky, když je ve svém šílenství dokáže vyhecovat i k opakování hesel jako rocková hvězda, nebo balancuje nad jejich hlavami, když (ne)umně překračuje sedadla. Ostermeier se v dramaturgii opírá o velká hamletovská témata jako metadivadelnost, theatrum mundi, směřování ke smrti jako jediné jistotě a smyslu života, nicotnost jedince a jistou míru misogynství. Ta jsou však natolik formálně i významově zvrstvená v jednotlivých momentech inscenace, že přináší nové úhly pohledu, které (starého) Hamleta rozvíjí. Herectví založené na fyzičnosti doprovází leitmotiv videoprojekce připomínající skvrny a šmouhy na nakažené lidské duši halící se jako sépie do inkoustu.

zdroj: facebook PDFNJ

zdroj: facebook PDFNJ

Nejvýraznějším režijním principem je kontrast Shakespearových filosofických myšlenek důležitých svým obsahem s dialogy, jež sice posouvají děj, ale jejichž funkce zůstává čistě formální. Způsobem, jakým je postavy pronáší, doplňují teze pojednané v monolozích a jakoby mimochodem připomínají, že to vše se děje na pozadí příběhu o Hamletovi. Hlavním sdělením inscenace je paradox jazyka – nadměrným užíváním slov se mluvčí stále více vzdaluje od jádra sdělení. Znásilňování slov a ztráta schopnosti vést společnou řeč. Projev upřímnosti je možný pouze cholerickým křikem a násilím. Druhé téma, do nějž ústí celá inscenace, je marnost lidského bytí. Pohřbeno bude nejen tělo, ale i lidský příběh. Doba velkých příběhů skončila a i ty malé lidské příběhy jsou nedůležité a upadají v zapomnění.

Ostermeier se s klasickým textem vypořádává natolik originálním způsobem, že si může dovolit inscenaci dlouhou dvě a tři čtvrtě hodiny, aniž by ji rozdělil přestávkou. Představení by násilným přetnutím ztratilo drive. O ten se zasazuje zejména šílený Hamlet (Lars Eidinger), který dokáže živit představení svou nespoutanou energií až do samého konce. Dramaturgické a režijní řešení inscenace bohaté na intertextuální vtípky jí dodává moderní šmrnc. Lehkosti s jakou se například jedna z Poloniových replik dotkne Müllerovy adaptace Hamlet stroj je jedním ze zdrojů vytváření originálních kontextů posouvajících Hamleta do současnosti.


Schaubühne am Lehniner Platz, Berlin - William Shakespeare: Hamlet. Režie Thomas Ostermeier, dramaturgie Marius von Mayenburg, scénografie Jan Pappelbaum, kostýmy Nina Wetzel, hudba Nils Ostendorf, video design Sébastien Dupouey, light design Erich Schneider, choreografie René Lay. Hrají Lars Eidinger, Urs Jucker, Jenny König, Robert Beyer, Robert Beyer, Franz Hartwig. Premiéra 17. 9. 2008. Psáno z festivalového představení 19. 11. 2016.

Autor: Barbora Kašparová