Jakub Čermák: Miluju herce, neumím pracovat s někým, koho nemiluju.

V jednom z rozhovorov uvádzate, že smrť bola od detstva vašou témou. Zo zásady ľudia s podobnou obľubou disponujú množstvom paranormálnych a nadprirodzeným zážitkov. Strašia Jakuba Čermáka nejakí duchovia?

Někdy vyhrožuji hercům, že se jim budu zhmotňovat jako děsivý půlnoční přízrak já. A opravdu se jim o mně někdy zdá. Vždy doufám, že je to spíš erotický sen než noční můra, ale raději po tom moc nepátrám.

Mě osobně mrtví neděsí, ani mě nenavštěvují. Bojím se živých.

Aká smrť je podľa vás najpoetickejšia?

Období, kdy jsem toužil zemřít na jevišti, je dávno pryč.

V představení Modrovous Revival, které jsem premiéroval na podzim minulého roku, je sekvence, kdy skupina mužů se zármutkem a obavou nervózně, rozčileně a prosebně opakuje hlavní hrdince dané scény větu: „Neopouštěj mě.“ Zároveň jí pomáhají do postele, přikrývají ji, pečují o ni, dávají jí prášky a nakonec musí přes její hlavu přetáhnout prostěradlo. Nevím, jestli je tato smrt nejpoetičtější, ale v nějakém aspektu po takové smrti toužím, i když se jí zároveň bráním, protože bych si přál, aby nikdo v okamžiku mého konce netrpěl. Věta: „Neopouštěj mě“ dává naději, že život měl smysl.

Na tohtoročnom DSB môžeme vidieť vašu inscenáciu Šepoty a výkřiky z Horáckého divadla. Čo robí tento príbeh pre vás režijne zaujímavým?

Když jsem byl velmi mladý, Bergman byl moje modla. Miloval jsem ho. Ne vždy jsem mu rozuměl, ale miloval jsem ho. Ale také jsem tuto svou lásku opustil, dlouho jsem od něj nic neviděl, zařadil se mezi jiné autory, které jsme do sebe kdysi vsáli a teď už se k nim tak intenzivně nevracíme.

Pamatuji si, jak jsem s dramaturgy Horáckého divadla telefonoval (zrovna jsem zkoušel v Polsku), ten hovor trval asi dvě hodiny, hledali jsme titul. Brodil jsem se mokrou stepí, byl jsem už úplně vyčerpaný a pořád jsme nevěděli, co budeme společně dělat. Pak zazněly Šepoty a výkřiky a já se pro tu myšlenku okamžitě nadchnul, ačkoli jsem ten film neviděl možná 20 let. Věděl jsem, že je to látka, která mi poskytne možnost spouštět se hluboko do nitra lidského ducha a objevovat tam poklady, které zůstávají skryty.

Režijně pro mě bylo nesmírně důležité přistupovat k předloze jako k primárně literárnímu tvaru, nekopírovat film, nenechat se jím svázat, dokázat jej kritizovat, objevit linky, které u Bergmana nejsou třeba tak dominantní a hledat pro jednotlivá témata vlastní divadelní výraz. Samozřejmě mě nesmírně bavily tři hlavní ženské postavy a práce s herečkami. Miluju herce, neumím pracovat s někým, koho nemiluju.

Sympatizujete s tvorbou Ingmara Bergmana z filmárskeho či duchovného hľadiska? Rovnako aj v jeho filmoch je vízia či postava smrti často prítomná… Je vám to sympatické?

Ingmar Bergman začíná jednu svou knihu zevrubným popisem svých dlouhodobých střevních potíží. Když během zkoušení zažívám z nervozity průjmy, myslím na něj a cítím se jako jeho soukmenovec. Vždycky mi přišlo nesmírně vtipné, že on – taková duchovní veličina a první filmař, který dokázal skutečně v médiu filmu zachytit komplikovanost duše, své vzpomínky otevírá tímto fyzickým, nepříjemným aktem komplikovaného vyměšování. To zní jako od Wernera Schwaba.

Nicméně musím přiznat, že mi byly vždy bližší Šepoty a výkřiky než třeba Sedmá pečeť. Bergman mě zasahoval spíše svou schopností modelovat psychologii a představit nerovné, komplikované, temné vztahy. Do nich smrt samozřejmě patří, neboť je katalyzátorem dění mezi postavami. Tak vnímám i smrt v Šepotech a výkřicích, není tu personifikovaná, není tu přítomná jako duchovní téma – stává se urychlovačem, pro místního kněze otevírá puklinu pochybností. Věta: „Měla větší víru než já.” ve mně vždy silně rezonuje.

Červená farba v snímke predstavovala dušu interiéru. Vo svojej knihe Images Bergman uvádza, že v detstve si predstavoval ľudskú dušu ako draka, v ktorého vnútri bolo všetko červené. Vy v inscenácií nekooperujete s farbami spôsobom ako vo filme. Čo je pre vás dušou a srdcom vašich Šepotov a výkrikov?

Ano, přiznám se, že jsme si červenou barvu zakázali. Nějakou dobu jsem toužil po tom, aby se v inscenaci v nějaký okamžik tento barevný akcent objevil, ale nakonec si inscenace během zkoušení vzala jiný, vlastní tvar.

Moje milované scénografky Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek navrhly obrovské prospekty, ve kterých se zrcadlí mlhavá krajina, celé monumentální tisky působí secesně a zároveň trochu surrealisticky (mám rád vídeňskou secesi, která není jen tak placatě dekorativní, jako ta česká, ale je daleko víc spojena s duševními tématy a dokonce s psychoanalýzou).

V Šepotech a výkřicích se mi duše asociuje s tímto šerosvitným horizontem, prostředím, které je – na rozdíl od Bergmanovy rané představy – velmi klidné a lze v něm rozeznávat jen obrysy. A pak je protipólem téměř závěrečná scéna v chladícím boxu, kde se mlha rozplyne a my uvidíme, jak se věci opravdu mají.

Bergman vo svojej tvorbe skúmal ženskú psyché z rôznych stránok a perspektív. Fascinujú vás väčšmi zákutia mužskej či ženskej duše a s ktorým vnútorným svetom sa vám lepšie výrazovo pracuje?

Moc rád pracuji s ženami, mám za sebou několik představení, kde bylo obsazení výlučně ženské. A vždy to bylo super. Moje imerzivní divadlo Happy end v hotelu Chateau Switzerland dokonce hostil na čtyřicet performerek.

Je ale pravda, že mě stejně tak láká pracovat s čistě mužským obsazením. Doufám, že si to brzy užiji.

Aký je váš postoj k spiritualite? Z mnohých vašich inscenácií ju je totiž výrazne cítiť.

Já se nepovažuji moc za člověka, který by byl spirituální, duchovní či věřící. Někdy mi to přijde dokonce škoda, že jsem ateista. Ale víra pro mě není otázkou intelektuálního rozhodnutí, musel bych uvěřit a to se mi nikdy nepodařilo.

Někdy doufám, že jsem oduševnělý. A hrozně mě zajímá duše – lidská povaha se vším, co obsahuje. Nedělám si o té vlastní iluze a nedělám si je ani o duších cizích lidí.

Obľubujete stavať divákov do interakcie s hercami. Čo vás natoľko vzrušuje na tomto spojení? Dalo by sa povedať, že vás divák ako bytosť fascinuje?

Divák je u mě na prvním místě. Myslím na něj v každé fázi. Netoužím po tom dělat představení, které si užiju já a jinak nikdo. Ale také to divákovi úplně neusnadňuji. Kdysi jsem měl přesvědčení, že si divák musí představení zasloužit, že si ho musí odpracovat. A tak vznikal koncept interaktivních představení, který mne provází od raných inscenací. Myslím, že tento koncept nabízí příjemné a vzrušující vybočení, které někdy přináší divákům mimořádný zážitek.

Nedávno jsem dával rozhovor k představení Modrovous Revival, kde se mě redaktorka ptala, zda bylo cílem spolupracující divačky uvést do nepříjemné situace. Překvapilo mě to. Nevím, co bych tím získal – ať už já nebo zmiňované divačky. Uznávám ale, že se někdy můžeme pohybovat i mimo komfortní zónu, ale často právě vykročení mimo ni vede k hlubšímu poznání či zážitku.

Vnímate divácku katarziu ako odmenu za tvrdú prácu?

Určitě. V katarzi doufám vždy, bez usilování o ni by nic nemělo smysl.

Čo konkrétne vás natoľko uchvacuje na ľudskej sexualite? Ste väčšmi Freudián alebo Jungián? (Mimochodom, vaša verzia príbehu kráľa Oidipa by bola skutočne silným zážitkom.)

Oidipa bych někdy nesmírně rád dělal, ale ideálně ve verzi od Stravinského. Je to můj dávný sen.

Zaskočila jste mě, nevím, zda jsem víc odchovanec Freuda nebo Junga. Možná se to různě přelévá.

Sexualita mě fascinuje, dlouhá léta byla také mým stěžejním životním tématem. Naštěstí už jsem (slovy Thomase Bernharda) zestárl, zošklivěl a zhloupl. Toto kdysi dominantní téma se zařadilo mezi jiná, která mě vzrušují neméně. Nicméně sexualita je pro mě něco neuvěřitelně ryzího. Pokud mě zajímá lidskost jako obnažená esence člověka bez nánosu společnosti a konvencí, tak sexualita je často ideálním zrcadlem na to, jak nahlédnout na sebe sama ve zcela upřímné, nestylizované podobě. Ren Hang, můj oblíbený fotograf, považuje nahé lidské tělo za autentickou podobu člověka, já považuji sexualitu za oblast, kde jsme autentickými lidmi.

Neslávne sa o vás traduje, že radi vyzliekate hercov. Jestvuje nejaký režisér, ktorý by dokázal vyzliecť Jakuba Čermáka?

Naštěstí mě žádní režiséři již neobsazují. V zásadě jsem ztratil chuť hrát před pár lety a jsem spokojený mimo jeviště. Ale není to tak dávno, co mě vysvlékla jedna z mých dvorních scénografek. Martina Zwyrtek vytvořila pro Salón scénografie instalaci Naked director, kde jsem se nahý díval na castingový videozáznam. Byl jsem vystavený na vernisáži, bohužel už ne na celé výstavě. Neměl jsem s tím problém.

Zároveň absolutně respektuji herce, kteří se odmítnou vysvléct. Ale je pravda, že miluji herce, kteří jsou odvážní. Komfortní zóna je něco, co je dobré opouštět.

Vnímate v nejakých oblastiach ako výhodu, že nemáte úplné divadelné vzdelanie? Pridáva to na vašich super schopnostiach niečo, čo iní „vyštudovaní režiséri“ možno postrádajú?

Nejsem si především vědom žádných svých superschopností. Každé zkoušení a každá premiéra je zápas a já si čím dál víc uvědomuji, jak nejsem ničím bez svého skvělého týmu. Bez nich bych nedokázal nic. Často se cítím jako hovno.

Nedávno jsem doporučoval mladému adeptovi režie, aby udělal všechno proto, aby ji studoval na divadelní akademii. Ušetří si tím spoustu času. Mně trvalo asi patnáct let, než si mě všimla kamenná divadla. Vlastně se někdy divím, že jsem u divadla, kde jsem měl permanentní neúspěch (nebo jsem to tak vnímal), vydržel.

Možná jsem někdy nezatížený sumou vědomostí, které absolventi režie získají, ale zároveň mi někdy tyto vědomosti chybí. Někdy mám pocit, že herci jsou pak moji pokusní králíci. Naštěstí se mnou mají božskou trpělivost.

Aké možnosti pre vás ponúka divadlo, ktoré film naopak postráda?

Kdysi jsem si myslel, že budu filmový režisér, ale teď mám pocit, že bych už nic natočit nedokázal. Doba se změnila, technika, způsob natáčení. Film se pro mě stal nějakou chimérou, ani po ní už příliš netoužím. Ale pomíjivost divadla mě někdy – při derniérách (a bude to určitě případ Šepotů a výkřiků) – zasáhne a bolí. Zároveň je to ta lákavá entita. Nikdy není hotovo, je to věčný boj.

Od novej sezóny budete umeleckým šéfom v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Nastáva nejaká nová životná éra?

Určitě ano. Opouštím, respektive uspávám Depresivní děti touží po penězích. V tomto ohledu se cítím trochu jako Marta Gobbelsová, která své děti raději zabila, než aby je nechala napospas světu bez své šílené mateřské lásky.

Do Budějovic se nesmírně těším, mám rád místní soubor a doufám, že najdeme vztah s publikem. Už jsem tu realizoval Hamleta a tento rok mě zde čekají ještě dvě premiéry. Jihočeská činohra je určitě odvážná, nebojí se vykročit mimo svou divadelní budovu, to je mi nesmírně sympatické. Chystá koprodukce s nezávislými scénami. Čeká mě obrovské dobrodružství, ale možná i trocha klidu, který nutně potřebuji.

Váš psík Mefisto je slávnou hviezdou instagramových príspevkov na rôznych divadelných profiloch i na tom vašom. Napĺňa osobnostne potenciál svojho mena?

Můj terapeutický pes Mefisto je součástí tvůrčího týmu každé inscenace a nezřídka se stává v daném divadle tím nejoblíbenějším. Ale divadlo ho kazí, už se naučil žebrat a také velmi zdatně krást. Ve Švandově divadle (v den uvedení Šepotů a výkřiků v Brně mám premiéru své hry Návrat Krále na pražském Smíchově) sežral svačinu asi pěti hereckým kolegům. A ztloustl. Zase začneme běhat.

Jinak je to spíš andílek, Mefisto je krycí jméno. A díky němu mají herci občas možnost pozorovat, že jsem bytost, která cítí kladné emoce k nějakému jinému jedinci.

Našli ste sa niekedy v nejakej postave?

Asi to zní jako klišé, ale já se nacházím v každé postavě. Nebo abych si tolik nefandil: nacházím se v každé hře. Mám pocit, že všechno, co dělám, je o mně. Je to samozřejmě velmi sebestředné tvrzení, ale také asi docela časté u režisérů nebo umělců. Dokonce jsem si kdysi vytvořil časovou osu zásadních inscenací, které se prolínaly s mými životními obdobími. Když jsem (jako herec) působil v koprodukci česko-nizozemském projektu proslulé skupiny De Peergroup, který se jmenoval Štěstí/ Geluk, uvědomil jsem si tam, že už několik let nejsem šťastný, že tuto etapu mám za sebou a že se možná v dané intenzitě nikdy nevrátí. O rok později jsem dělal Bordel L’Amour, který mi pomohl uvědomit si, že láska, která mi v životě chyběla, může mít spousty podob a já bych se neměl vázat jen na jednu z nich, kterou jsem poznal a ztratil. To bylo velmi povznášející. A Happy end v hotelu Chateau Switzerland mi pomohl vyrovnat se s akutní blízkostí vlastní smrti.

Jak jsem psal výše, už nemám herecké ambice. Ale přeci jen – výjimečně – v jednom představení hraji. V Marii Stuartovně, anatomii dramatu hraji skotskou královnu. V její postavě se prolíná Éros a Thanatos, předzvěst blízké smrti a silná sexualita. To jsem celý já.

Rozhovor vedla Martina Kostolná