Anna Davidová: Svět na jevišti je málokdy světem, jak si ho přeji, většinou naopak zrcadlí nějaký toxický jev, konflikt, který je zrovna předmětem zkoumání.

Vaše inscenácie sú typické výraznou farebnosťou, rafinovanou prácou s pohybom divadelného znaku a rozprávkovou snovosťou. Tvoríte svet taký, aký by ste si želali, aby skutočne bol, alebo ho sama vnímate práve takto farebne?

Barevnost je jedna z estetických kategorií, kterou lze velmi intenzivně působit na lidské smysly, a to je něco, co divadlo asi má dělat: jitřit smysly a díky tomu dostředivě vyprávět o tom či kterém tématu. Ráda pracuju s výtvarníky, kteří se nebojí jakési až extrémní fantazie a velkých gest. Jsem typ režiséra, který se jimi inspiruje, a ráda se jim v uvažování dorovnávám. Taková spolupráce dokáže být velmi intenzivní a partnerská, protože výtvarné pojetí dovede o tématu hovořit ještě jinými prostředky – umí promlouvat i k našim zapadlým, popíraným zkušenostem. K naší intuici, i hluboko uloženým strachům a zasetým pochybnostem. Svět na jevišti je málokdy světem, jak si ho přeji, většinou naopak zrcadlí nějaký toxický jev, konflikt, který je zrovna předmětem zkoumání... Ale pokušení ke zlu na nás přece ani v realitě necení černobíle zuby, často bývá zahaleno v jiskřivém, omamném obalu a pozlátku. Většinou se skrývá někde tam, kde ho neumíme tak lehce odhalit. Tak jistá estetická vábivost tekoucí z jeviště může být spíš nástrahou či hádankou, výzvou k odhalení, co opravdu skutečného se za tím vším skrývá.

Prečo vaše kroky smerovali pri štúdiu divadelnej réžie práve do Bratislavy na VŠMU?

Vyrůstala jsem v divokých osmdesátých a devadesátých letech v Brně. Mí rodiče se velmi aktivně pohybovali v divadelní komunitě tehdejší undergroundové kultury a po převratu se z jejich známých rekrutovali ti nejlepší pedagogové a profesoři JAMU. Pro mě bylo životně důležité si najít nějakou vlastní cestu, svůj vlastní kontext, abych si mohla zkusit, zda jsem se vydala správným směrem. Anebo zda jsem jen podlehla mámivosti toho divadelního světa a potřebuji se z této „závislosti“ vyléčit. Potřebovala jsem ve svém rozhodnutí podpořit od někoho nestranného, abych pak neměla celý život pocit, že se honím za nějakým přeludem a vychýlenou představou sama o sobě. Bratislava a vše, co mě tam čekalo, mi takové útočiště na dlouho poskytla.

Cítite vo svojej práci s hercami vplyv „slovenského Stanislavského“? Myslíte si, že ak by ste študovali v Čechách, volili by ste v mnohých prípadoch inú režijnú stratégiu?

Bratislavská škola je hodně herecky autokratická a za časů, kdy jsem ji navštěvovala já, byl režisér pořád jen jakýmsi průvodcem a pomocníkem herce na jeho cestě, než aby byl vyzýván k svébytnému gestu. Takže jsme se hlavně učili řemeslu a pokoře. Osobně raději překračuju hranice psychologického realismu, ale vlastně při hledání extrémní emoce nebo zkratu si stejně nakonec pomáháme důslednou psychologií a Stanislavského metodou probouzení herecké fantazie. My ho měli pořád na talíři, takže jsme se vůči němu potřebovali vymezovat, hledat jinde a učit se od jiných – mám ho proto bohužel kapánek zdémonizovaného. Ale on tenhle strýček vás jenom tak mile popichuje. Naštěstí nic nezakazuje – nemá strop. Pro mne je herec nositelem výsledné pravdy každé zdařilé inscenace.

Fascinuje ma výber Heddy Gablerovej ako absolventskej inscenácie. Cítili ste v tomto turbulentnom životnom období spriaznenosť s textom?

Ibsena mám ráda odjakživa. Možná právě proto, že na škole se zdá, že Čechov je tak protivně učebnicový, protože se na něm všechno dokládá. Zároveň všichni ti, kdo vám o něm přednáší, se vždycky tváří tak, že o něm znají úplnou a celou pravdu. To mi vždycky bylo proti srsti. Dokud jsem neviděla Léblovy inscenace, samozřejmě. V Ibsenovi je taky hodně nevysloveného, hodně potlačovaného a musíte podstoupit stejnou detektivní práci. Jádro příběhu se také odehrává daleko za replikami, za řádky samotné hry. Je možné, že výběr Heddy Gablerové byl ovlivněn tím akademickým obdobím, protože i ta postava je plná vzdoru. Ocitá se v maloměšťáckém a přízemním způsobu života, který jí postupně ukrajuje z nadějí a ideálů, zatímco ona touží po nějakém vyšším cíli. Touží po nějakém hlubším principu, jejž nenachází, a tak se upne k představě, že sebevražda je něčím, co tohle toužení po vyšším a krásném zprostředkovává. Hledá, za co by stálo v tomhle světě zemřít. Asi v tom byla vzpoura a nějaký momentální životní pocit, přes který jsem se na Heddu napojila, je to asi možné. Studium na umělecké škole je poněkud turbulentní čas.

Ako vo vás vzniká inscenácia? Začínate textom, sugesciou, obrazom...?

Někdy mě dokáže zlákat i nějaký detail, ornament, nebo znění věty, repliky, která mi nedá spát, protože někdy detail může objasnit podstatu hry víc než nějaký syžet, zápletka nebo konflikt, nebo nastínit téma dané věci daleko zřetelněji. Někdy to bývá takhle intuitivní a až zpětně rekonstruuju sama sebe a hledám, proč to téma ve mně tak silně zarezonovalo, a až po takové zpětné analýze se pro titul rozhodnu definitivně. Pak je to téma, které může být sice lákavé, ale dokud si nejsem jistá atmosférou, dokud se mi v představě nezhmotní ovzduší, v jakém se to má odehrávat, stále pochybuji.

Vaša režijná tvorba sa vyznačuje veľkou širokospektrálnosťou autorov či žánrov, s ktorými pracujete. Od Šrámka cez Vyrypajeva až po korešpondencie. Pri akom type textu sa cítite najkomfortnejšie?

Setkání s korespondencí pro mě byl stěžejní zážitek. Je to citlivé a lákavé, zacházet s živým materiálem dopisů. Tím, že ta hmota je ze své podstaty nedořečená, fragmentární, dovoluje nám nahlédnout do cizího myšlení a cítění. Ale jsou tam i zámlky – místa a situace, kam nemůžete nikdy dohlédnout, jako ztracené dopisy nebo živá setkání pisatelů. To všechno sledovaný vztah někam posouvá, ale vy nikdy nevíte úplně přesně, co se mezi těmi osobami stalo. Jsou tam mezery, ve kterých se toho spousta děje. Právě v těch zámlkách se rodí nejvíc představ, do kterých si můžeme něco projektovat. Člověka to nenutí přistupovat k tomu materiálu dokumentárně, ohleduplně a historicky věrně. Můžete si domýšlet, fabulovat. A přesto před vámi člověk, který drží v hlavě na moment jednu konkrétní osobu, stojí – tváří v tvář papíru a peru – obnažený a zjevuje vám svou intimitu. Můžete být na chvíli strážci jeho tajemství.

Je kúzelné, ako sa postavy automaticky problematizujú. Snažíte sa pri inscenovaní listovej korešpondencie nájsť objektívnu pravdu v konaní protagonistov, alebo skôr sledujete umelú víziu, ktorú si o sebe prostredníctvom listov vytvárajú?

To je celkem zrádné. Každý pisatel má tendenci sám sebe trochu stylizovat. Jsou i korespondence, jako třeba ta Voskovce a Wericha, kdy je jasně cítit, že už když ten dopisní styk probíhal, tak si oba uvědomovali, že to jednou bude uveřejněné. Ale to se mi právě taky líbí, že je potřeba k tomu přistupovat s jistou nedůvěrou, nepietně, aby jim člověk hned nesedl na lopatu, a pořád to mít na zřeteli. Nevěřit jim zkrátka úplně všechno, co píšou.

Pristupujete k divadlu ako k poézii?

Myslím si, že divadlu poezie nesmírně sluší. Tím, že by se nemělo snažit předkládat realitu takovou, jaká je, ale mělo by vyprávět o tajemství, tak asi ani nesmí být formulované tlustými tahy. Mělo by divákovi dovolit si ponechat jistou míru abstrakce, jevištní jazyk musí fungovat i jinak než na základě logických a racionálních zákonů.

Neplačete počas režírovania?

Někdy se stane, a já to tak mám ráda, že se zvolené téma nějak osobně dotýká většiny zúčastněných. Takže už i na první čtené je zřejmé, jako se to třeba stalo u Nie sme doma, že budeme hovořit o sobě, že se budeme muset tématu všichni otevřít a s důvěrou sdílet. Když vstupujeme do takto intimní práce, vyžaduje to bezpečí a setrvání v naprosté důvěře. A to mám pak pocit, že jsme něčeho velkého společně dosáhli, když se do celku začnou promítat odstíny sdílených obav a zkušeností, detaily z příběhů a úvah ostatních. Když tam probleskne nenadálé souznění a pochopení pro duši někoho odlišného. Když se to všechno absorbuje do výsledku, má ta inscenace přirozený a pevný základ. Není to vždy lehké, ale já v tom ve finále cítím velkou společnou vůli k uzdravení.

Nie ste náhodou vo voľnom čase kňažkou, médiom alebo neudržiavate doma v pivnici nejaký kult? Aký máte vzťah k spiritualite? Vaše inscenácie ňou vskutku sršia.

Pro mě je divadlo pořád jakýsi rituál, kde k sobě přibíráme diváky a dáváme jim možnost vnitřní proměny nebo reflexe. Někdy to lze vyslovit na tématech, která se duchovní roviny přímo netýkají, někdy to nejde, ale je dobré lidem připomínat, že tento rozměr mají, a mám pocit, že právě tady u nás na to často zapomínáme, že máme možnost neustálého vnitřního růstu. Sebeproměny. Kult neobstarávám, mám dvě děti. Tak obstarávám zatím tohle své náboženství. (smiech)

Cítite, že sa na vás popri vašich dcérkach nalepila detská kúzelná optika, ktorá prehĺbila nazeranie na svet? A ak áno, ovplyvnila aj vašu najnovšiu tvorbu?

Mít vedle sebe děti je jako mít vedle sebe permanentní bytí v úplně vysublimované podobě. Je to hrozně inspirativní v tom, kolika způsoby se dá na věci dívat. Myslím, že to životu dodává zdravý nadhled, ale zároveň ho utužuje v jistotě, co je opravdu důležité. Pomáhá mi to vidět věci a situace novýma očima. Děti popírají, čím předmět, který zasvětily své hře, je, a vidí ho úplně nově, a tak dokážou přes detail nahlédnout věc, ale i sebe samého mimo zajeté stereotypy.

Jedným z vašich posledných počinov sú Škvíry existence v Studiu Hrdinů, zaoberajúce sa nastolením novej optiky na každodennosť. Súznite na subjektívnej úrovni s filozofiou Jolanty Brach-Czainy?

Czainino dílo mi dovolilo vnímat svůj život v ještě úplně jiné dimenzi. Vědomí toho, že všechny ty neviditelné činnosti, které každý den vykonáváme, ať už je to stlaní postele, vaření, že to všechno nemusí být ztráta energie, jak to někdy v zoufalství klíčujeme. Ale naopak tahle neviditelná práce může být bránou k samotné existenci. Czaina nás svým myšlením zve k tomu, abychom se pokusili ve zdánlivém chaosu najít jiný řád. Je to příležitost k promýšlení světa, možnost pro kontemplaci a možnost pro fantazii, jen se člověk nesmí bát jsoucnu naslouchat. Je to samozřejmě všechno daleko složitější… Zkrátka mě jako filozofka moc obohatila.

Objavili ste sama nejakú vlastnú škvíru v existencii, akú autorka pôvodného textu opomenula?

Těch je. Nevědomých činností, ve kterých jsme ale paradoxně blíže k smyslu života, je strašně moc, třeba takové párování ponožek. To je pro mě každotýdenní kontemplace nad lidskou vztahovostí a nad tím, že člověk je vztahová bytost a nelze se tomu vyhnout. Když páruju ponožky, mám pocit, že jsem na nějaké cestě boje proti chaosu a že dávám věcem nový řád.

Myslíte, že divadlo ponúka ten správny priestor pre tvorbu nových súcien?

Rozhodně ano, to je vlastně nějak i jeho smysl. Vytrhává bytosti, příběhy i předměty běžné potřeby z naší reality a pokládá je na jeviště/piedestal. Nechává je vyniknout v jejich skromné jedinečnosti. Může jim přiřknout nové významy. Odkrývá jejich skrytá tajemství, a právě to je na něm asi i tak vábivé.

Našla sa v poslednom čase nejaká inscenácia, ktorá vás nadchla a ktorú by ste nám odporučili?

Můj velký zážitek z poslední doby bylo hostování National Theatre Gent a inscenace Mila Raua Medea´s children, to byl životní zážitek. A teď jsem viděla v Jihlavě inscenaci Ondřeje Štefaňáka Hrozny hněvu, která zasadila naši současnost do naprosto nemilosrdného kontextu. A mocným zážitkem je olomoucká opera Jeníček a Mařenka v režii Elišky Říhové, která sugestivně vypráví o našich současných závislostech.

Aktuálne ste tesne po premiére inscenácie v Slováckom divadle Tramvaj do stanice Touha od Tennesseho Williamsa. Čo je pre vás v tomto diele najkľúčovejšie a na čo sa môžeme tešiť?

V té hře je hodně současných témat, které nás obklopují i teď. Ať už je to duševní zdraví nebo sexualita jako mocenský nástroj nebo to, jakým způsobem naše sociální a genderové role ovlivňují naše chování. To všechno je ve hře celkem vydatně už od Williamse. Pokusili jsme se to jen zdůraznit. Ale hlavně nám to má připomenout, proč musíme pěstovat empatii a toleranci k těm slabším a zranitelným. Je to téměř až vztahový thriller Blanche a Stanleyho, kde oba registrují měnící se svět. I když stojí na opačných stranách barikády, tak si uvědomují, že jejich éra už končí, a proto vstupují do závislých a toxických vztahů.

Stotožňujete sa s horoskopmi? Sedia na vás býčie charakteristiky?

Neztotožňuji, ale absolutně sedí.

Kedy je podľa vás čas srdca?

Když se zastaví všechen čas kolem vás a vy téměř fyzicky pociťujete souvztažnost. Se světem, ostatními bytostmi, svou prací. Čas srdce je ten, kdy dějiny okolo vás na chvíli nehrají žádnou roli.