Kateřina Liďáková: Herectví funguje jako úžasný způsob terapie. Kdybych nebyla herečkou, musela bych chodit pravidelně na sezení.

Aklimatizovali ste sa za tie dva roky v Brne? Nepostrádate veľkosť zlínskeho javiska?

Brno je přátelské, co se týče vnitřního přijetí města a jeho tepu, aklimatizovali jsme se tak čtrnáct dnů po nastěhovaní. A co se týče divadla, tak tam je asi zlínské jeviště srovnatelné s Mahenovým divadlem, ale velmi ráda hraju právě v Redutě, která je komornější. Člověk si tam odpočine s hlasivkami.

Čo je pre vás kľúčové pri strete s postavou? Hľadáte pre ňu súcit alebo časti vlastného ja?

Vždycky je to jiné a mám pocit, že s každou postavou na to jdu jinak. Velmi zásadní je také vidění režiséra. Když vezmu například Pokojíček, je strašně vtipný, že když jsem si scénář přečetla poprvé, říkala jsem si, vždyť ta Máma je vlastně úplně v pohodě (smiech), zlatá paní. Tak nějak automaticky jsem ji začala obhajovat, což pro mě ve výsledku bylo strašně zvláštní. Až pak mi začalo docházet, že to není tak jednoduché. Čím je postava mnohovrstevnatější, tím je zajímavější.

Našli ste sa už niekedy v nejakej, vami stvárnenej, postave?

Asi nebudu první a ani poslední, kdo řekne obligátní klišé, což je ale zároveň velká pravda – do každé role dává herec kousek sebe. Každý z nás oplývá nějakou aurou, energií, kterou si s sebou nese, šíří. Ta se logicky otiskuje do vašich rolí. Ale jsou režiséři, kteří vám na plnou pusu řeknou: „Tohle už od tebe znám. Jdeme na to jinak, chci vidět něco nového a jiného.“. Ale ne, Kateřinu Liďákovou ještě nikdo jako postavu nenapsal, i když samu sebe hraju v divadle Kam jdeš? s mým mužem. To je jediná postava, kdy jsem to já sama.

A ako sa vám hľadala cesta k postave samej seba?

Hru Válka Roseových nebude! napsal můj muž (mimo mého závěrečného monologu, na kterém jsme pracovali spolu) a vtipné bylo, že když jsme to začali zkoušet, tak si jako autor představoval, že na začátku přijdu a budu taková ta afektovaná, asertivní ženská. Já jsem tehdy na něho jen koukala, takže takhle ty mě vidíš a takhle potřebuješ, aby mě viděli diváci? Nemůžu přijít nějak jinak, jako například strhaná, unavená paní, která toho má občas jenom moc?! A jeho reakce byla: ,,Aha, tak to mě nenapadlo, že by jsi mohla takhle působit. Tak dobře, tak to zkusíme“. Takže jsme se handrkovali o to, jak působím navenek a jak bych působit chtěla. Ale hrát sama sebe… mám k tomu i nějaký odstup, dělám se trošku důležitější, než skutečně jsem. Až na konci v závěrečném monologu jsem to opravdu už jenom já. Je niterný a upřímný, o všech frustracích, bolístkách a bebinkách, které jako člověk mám a o kterých mluvím s mým mužem tak, aby to nebanalizoval.

Inscenácia Pokojíček, ktorá zobrazuje príbeh jednej (ne)normálnej rodinky a ich vyprahnutých citových väzieb, je súčasťou tohtoročného programu Divadelního světa Brno. Už na prvý pohľad priťahuje pozornosť svojím podmanivým a šťavnatým vizuálom. Aký bol pre Národní divadlo skúšobný proces tak atypickej inscenácie?

Absolutně neskutečný, jednoduše Anička Davidová. My jsme jí říkali raketa, protože ona prostě raketa je. Předznamenáním bylo už to, když nám řekla, že se to bude celé odehrávat na točně. Byla to pro nás všechny doslova jízda. My jsme na točnu nasedli a ona nás vyplivla až po premiéře. Bylo to nádherné, já na to budu vzpomínat s obrovskou láskou a s vděčností za spoustu věcí, které se tam sešly. Je to obrovský dar, když se sejde tým, který jde plně s autorskou myšlenkou. Všichni jsme tomu byli maximálně oddaní. I způsob herectví, ke kterému nás Anička vybízela, je úplně odlišný od zbytku inscenací na repertoáru. V obrovské stylizaci je také obrovská svoboda, škála emocí je neskutečná a nic není špatně. Pozor, tím nemyslím, že bych nevěděla, co hraju, to já vím přesně. Ačkoli to vypadá jako jedna velká psychiatrická klinika, tak my přesně víme, s jakou emocí hrajeme, co říkáme a o co nám jde.

Ktorá charakterová vrstva na postave Matky vás baví najväčšmi? Cynickosť? Hororovosť?

Úplně všechno, nevím, co mám vypíchnout dřív. Asi mám vždycky zpočátku fázi, že mi je mojí postavy líto, že se nad ní sebedojímám, ale to také není ta správná cesta. Matka má tolik odstínů, že tam je doopravdy všechno. V jistých chvílích vám jí může být líto, přiznává manželovu nevěru. Každý na začátku vztahu všechno vidí růžově, ale pak se stane spoustu kotrmelců, přijdou děti a pak se z toho někdy stane jenom taková banální bažina a vy si říkáte, kde je ten můj život? Vždyť já jsem si to představovala všechno úplně jinak. O tom ta hra je, přesně takhle je napsaná, o neschopnosti něco změnit a přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život, za své konání.

A nejaká zákulisná, bizarná dráma? Prezradíte nám niečo?

Párkrát na mě volali na zkoušce, že jsem zapomněla sfouknout svíčku a hořím, nebo teda skoro, takže od té doby nezapomínáme sfouknout svíčku. (smiech) Pak nás zlobila scéna ve smyslu toho závěrečného, úžasného momentu, kdy padá závěs a odhalí se dětský pokojíček. Nám ty prokleté závěsy nepadaly vůbec, nebo naopak příliš brzy. I s točnou to bylo komplikovanější. To si povězme upřímně, když vám režisérka řekne, že pod vámi hodinu čtyřicet půjde točna, tak si to zpočátku neumíte vůbec představit. Ze začátku nám bylo trochu šoufl. Potom, co člověk sešel dolů na pevnou zem, se pořád točil.

Čo sa pre vás nachádza v texte J. A. Pitínskeho na druhej strane dverí od detskej izbičky?

Asi něco, co každému z nás v dětství chybělo, čeho se nám nedostávalo, po čem jsme volali, po čem jsme prahli. To právě může být, a asi i je, u každého z nás něco jiného. Možná je tam také něco, co kdysi bylo a když už to není, tak na to jenom vzpomínáte. Něco jako hrozně hezká vzpomínka. Nikdo vás o ni nemůže připravit, ale je tam smutek z toho, že ten pocit už znovu nezažijete.

V mnohých rozhovoroch uvádzate, že nesmierne rada spolupracujete s režisérkou Aničkou Davidovou. Čím si vás jej tvorba získala?

S Aničkou Davidovou jsem pracovala počtvrté v životě a Aničku nelze než obdivovat. Já ji miluji za její příval energie, který dává celému týmu. Je jeho absolutní součástí a ačkoliv je to režisér tvrdý, který vyžaduje disciplínu a připravenost, tak je to taky režisér, který umí chválit, a to je myslím pro každého herce strašně důležité. Práce s Aničkou je vždy zábava, člověk si u toho neříká: ,,Tisíckrát jsem tohle zažil.” To u ní rozhodně ne. U Aničky je to vždycky nové, neotřelé, zároveň bizarní. Dokáže herce pochválit a zároveň ho vyhecovat, ale ne nějakým psychickým nátlakem. Ona totiž tuší, co v člověku je.

Vo svojej hereckej praxi ste osobne spolupracovali aj s režisérom J. A. Pitínskym. Máte radi jeho dramatické texty, spôsob komponovania či režijnú prácu? A vnímate istú autorskú spojitosť medzi ním a Aničkou Davidovou?

Ta spojitost je úplně hmatatelná, to je neoddiskutovatelné. Ano, pana Pitínského znám jako režiséra, pracovala jsem s ním ve Zlíně dvakrát. Vždycky to bylo skvělé, jeho režijní přístup mě moc bavil. Nechci to nějak banalizovat, ale oni oba pracují na hodně podobných principech.

Okrem Pokojíčku je do programu DSB zaradená aj inscenácia z vášho divadla Kam jdeš?. Ako ste s manželom prišli na uvedenie titulu Tento pokoj se nedá sníst? Pre objasnenie, ide o strhujúcu a bolestivú kniha, v ktorej už dospelá žena reflektuje vlastný príbeh prvého, avšak asymetrického milostného vzťahu so svojím učiteľom, aký možno najlepšie nazvať zneužívaním. Viedla vás k tomu nejaká konkrétna udalosť či okolnosť?

Po naší manželské komedii jsme hledali pro mě nový text a v časopise Host si manžel přečetl o knize, která byla tehdy na Slovensku čerstvě vydaná. Tenkrát ještě ani neexistoval její český překlad. Po přečtení z toho byl paf, řekl, že má pocit, že na to přišel. Dal mi to přečíst a já jsem si to absolutně neuměla představit, ale uznala jsem, že je to síla a řekla: „Pojďme do toho“. Snoubí se tam několik věcí dohromady. Ten text je výsostně literární a má velké umělecké kvality. Už dlouho jsem nečetla nic tak mnohovrstevnatého, silného a zároveň odhaleného až na dřeň. Ruku v ruce s tím jde zviditelňování toho tématu, což je pro nás taky důležité. Chceme se v našem divadle věnovat celospolečenským otázkám, ať už jsou to partnerské vazby nebo zneužití autority vůči mladému člověku, který se teprve rozvíjí a je zranitelný a potřebuje jiné stimuly než ty, jaké mu byly nabídnuty. Do budoucna toužíme tenhle projekt hrát před studenty a organizovat debaty. Už teď po pár představeních pro mladé publikum nám lidé šokujícím způsobem dávali najevo, že některé věci, o kterých hrajeme, se v jejich okolí skutečně dějí. To samozřejmě bolí. Je to ale potvrzení, že je to téma, o němž se má mluvit, protože zavírání očí vede následně k důsledkům, o kterých hrajeme.

Aké emócie vo vás vzbudzuje akt prenechania svojho tela postave Terezky a jej príbehu? Musí to byť nesmierne psychicky náročné…

Tam je emocí spousta, od skutečného pocitu zamilování se, protože z její strany je to čisté, je to opravdu láska. Pak jí to celé začne docházet. To je právě pro nás nejdůležitější motiv, ta zpětná vazba, jak začíná chápat, že je to celé pokřivené a nezdravé. Jde nám o to ukázat, jak to může člověka semlít, jak ztratí sám sebe a následně se z něj stane někdo, kdo postrádá empatie nebo zdravé vztahy. Herecky nejzajímavější v procesu ztvárnění je asi zadržování emoce. Já jsem takový typ herečky, který neumí pracovat jenom na základě fyzického nastavení, vždycky na to jdu přes prožitek. Ale až na to jednou přijdu, jak si to udělat jednodušší, aby to až tak nebolelo, tak to udělám. Herectví funguje jako úžasný způsob terapie. Kdybych nebyla herečkou, musela bych chodit pravidelně na sezení. (smiech)

Vy ste sa dokonca aj osobne stretli s autorkou knižnej predlohy, Nicol Hochholczerovou. Aký to bol pocit, pozrieť sa jej po tom všetkom do očí?

Strašně jsem se toho bála. Věděla jsem, že přijede na naši premiéru, že se s ní večer uvidím. Fakt jsem na to hrozně myslela a pořád jsem si představovala, jaké to asi bude. A pak to bylo tak, že ona ke mně na premiéře při potlesku přišla, objala mě a podívaly jsme se jedna druhé do očí. Trvalo to tak pět vteřin, bylo to takové zastavené v čase a hrozně silné. Nicol sama řekla, že z našeho ztvárnění jí je špatně, což máme brát jako poklonu. Já si jí neuvěřitelně vážím, protože šla se svou kůží na trh. To by ne každý dokázal.

Ako si osobne vysvetľujete metaforu konzumácie omietky v diele Tento pokoj se nedá sníst?

Je to něco, co strašně chcete ochutnat – to zakázané. A zvláště se to týká náctiletých holek, protože ony jsou v tom věku mentálně jinde než jejich stejně staří spolužáci ze základky. Občas tíhnou ke starším lidem, kteří už mluví jazykem, v jakém by chtěly, aby k nim lidi promlouvali, aby mohly zapojovat všechno, svůj mozek, inteligenci a zároveň i tělo. Když takové holce pak někdo dá požadovanou pozornost, v tu chvíli to je přesně to, co chce. A když to nemá, olizuje zeď. Když to dostane, je to jako droga. Následně se cítí výjimečná, naplněná, stoupla sama u sebe v ceně. Takže to, co Terezka pociťuje přes smysly, přes ústa, to je to, co hrozně bytostně a až agresivně chce, celým svým tělem a duší.

Navštevujete festival Divadelní svět Brno aj ako diváčka?

Jasně. Přestože dělám divadlo osmnáct let, mám ho pořád velmi ráda. Na DSB je skvělé, že se můžete mrknout i na to, jak to funguje jinde v Evropě.

Ako zvládate derniérovanie inscenácií?

Jak kterých. Když mi nějaká přiroste k srdci, tak loučení hodně bolí a je mi po ní smutno. V ideálním případě je skvělé to prázdné místo po nějaké milované inscenaci nahradit novou, třeba něčím podobnou, co vám dá možnost si zahrát a vyřešit v sobě svoje vnitřní problémy. Často pak zpětně vzpomínám na atmosféru nebo i na nějaký vizuální prvek. Já jsem jako herečka vždy ráda chodila do „žiletky“ (poznámka autora - jedná sa o úzky priestor medzi portálom a oponou) a sledovala své kolegy. Nikdy jsem nečekala, až mě zavolají na scénu, byla jsem na ně napojená a ráda jsem vnímala, co se děje i mimo moje obrazy. Některé scény a pasáže jsem milovala, bavilo mě vidět je i dvacetkrát. Čím víc, tím líp.

Čo vy a horoskopy? Sedia na vás charakteristiky Býka?

Před časem jsem spíš tíhla k čínskému horoskopu, četla jsem si charakteristiky a jen si říkala, jak a co sedí. A poznávala jsem se v tom. Já jsem v čínském horoskopu tygr a můj muž je had. Ve všech manželských konstelacích je řečeno, že tahle dvě znamení nemají být za žádných okolností spolu. A ono to je vlastně všechno pravda, jenomže my jsme přišli na to, že i tak dokážeme spolu koexistovat, že jsme důkazem, že výjimka potvrzuje pravidlo. Kdybychom se nemilovali, asi bychom jeden druhým lehce pohrdali.

Ktorého zo svojich kolegov či kolegýň by ste si so sebou vzali na opustený ostrov?

Na to vůbec nemůžu odpovědět, vůbec. Kdyby to šlo, tak si z každého z nich vezmu něco a udělám z toho úplně novou bytost. (smiech) Mám je tolik ráda, jsem šťastná a vděčná, do jakého kolektivu jsem se dostala.

Rozhovor s Kateřinou Liďákovou vedla Martina Kostolná