Jestvuje spôsob, ktorým správne vysvetliť dieťaťu koncept lásky a jej rozmanitosti?
Myslím si, že je potřeba to do dětí necpat a vysvětlovat až v momentě, kdy se ptají. V tu ránu je potřeba, aby byl člověk připraven na to, že nic není tabu v jakémkoliv věku. Když se dítě na něco ptá, znamená to, že v tom daném věku odpověď potřebuje a už si samo rozhodne, zda se chce dále doptávat na to, čemu v odpovědi nerozumí a nebo ne. Na mém starším synovi tohle funguje perfektně.
Pri tvorbe inscenácie ste spolupracovali s organizáciou Konsent. Ako táto spolupráca prebiehala?
Bylo to opravdu v tom smyslu, že nám poskytli osvětu, jak na tato témata koukat a jak je komunikovat s dětmi. Zároveň jeden z těch zmiňovaných workshopů byl zaměřen na otázku identity a genderu, což pro mě byly úplně nové informace.
Posledné inscenácie Polárky sú typické silnou farebnosťou a podmanivým vizuálom. Súvisí to priamo s vašim smerovaním, alebo sa jedná o čisto estetický prvok, slúžiaci k lepšiemu uchopeniu pozornosti detského diváka?
My tu vizualitu máme, pracujeme s ní, ale mám dojem, že v našem případě je podobná jako v divadle pro dospělého diváka. Nenabízíme vizuál, jaký nabízejí typicky dětské produkce. Polárka má výhodu, že nemá žádné sklady a moc velký rozpočet na scénografie, takže nám vlastně moc nezbývá, než z toho udělat něco jednoduchého a funkčního. To je mnohdy výhodnější a pro kreativitu lepší prostředí. Stavíme na vizualitě, ale nejsme podbíziví.
Ako sa vám doposiaľ osvedčila ústredná téma celej divadelnej sezóny s názvom Na telo? Čo za pohnútky vás viedli práve týmto, pre mnohých kontroverzným, myšlienkovým smerom v prípade detského divadla?
Když jsem nastoupil jako umělecký šéf Polárky, chtěl jsem přemýšlet o dramaturgii v kontextu nějakého delšího období. Hledal jsem téma, které se potáhne skrze tři následující sezóny. Poslední roky mám oblíbené téma osobního rozvoje, poznávání mých vnitřních zdrojů, kdo jsem, odkud a kam jdu. S tím souvisí i důvěra, že nemusím diváka vychovávat, ale spíš v něm probouzet to, co už má v sobě, a partneřit s ním. Přijde mi skvělé dělat inscenace, na základě kterých můžeme následně vést debatu o tom, jak jsme úžasně stvořeni a co v sobě máme a jakým způsobem se můžu poznávat a jak se můžu rozvíjet. A mám pocit, že to je ten základní klíč k nějaké základní celistvosti, která pak může zevnitř proměňovat naši společnost. Jestliže se naučím respektovat sám sebe, tak potom můžu dát respekt i svým dětem a dalším lidem ve svém okolí.
Ako vnímate koncept prehnanej purifikácie dieťaťa v spoločnosti, teda fakt, že deti sú považované za hlúpe, prehnane nevinné či nechápajúce?
Rozhodně si nemyslím, že děti jsou hloupé, právě naopak, já věřím tomu, že dítě se rodí jako plnohodnotná osobnost, jenom fyzickými a mentálními schopnostmi to ještě nedokáže vyjádřit. Taky proto je tak významná otázka traumat. Čím je člověk mladší a něčím si prochází, o to víc to má vliv na jeho osobnost, což je pro mě důkazem, že kdyby to uvnitř dítěte bylo prázdné, nemá to co zranit. Ale právě proto, že uvnitř už je komplexní osobnost, která se aktuálně snaží prorůst ven a nějak vykvést ve svůj daný potenciál, jsou traumata tak zraňující. Věřím, že k vzájemné komunikaci s dítětem dochází už v prvních momentech života a myslím, že inteligence je od začátku u dítěte přítomná a že se do osobnosti dítěte vše, co prožije, nějak zapisuje. Často se vracím k myšlence, co znamená biblické učení, že máme být jako děti. A proto s dětmi rád trávím čas a obdivuji je. My dospělí jsme samozřejmě v roli autority, která nastavuje hranice bezpečného prostředí. To se dá ale dělat s respektem. Vnímám to jako partnerství.
Ďalším, možno pre verejnosť problematickým počinom, na ktorom práve v divadle pracujete, je pripravovaná inscenácia Poprvé, podľa „trigger warningu” na vašich stránkach bude o ľuďoch, láske a sexe. Na čo sa môžeme tešiť a čo je na nej špeciálne?
Samozřejmě nejsem režisér té inscenace, takže úplně nevidím do toho, jak se to vyvíjí. Taky vzniká úplně autorsky a v ještě užší spolupráci s Konsentem než Princ a Princ, protože zde se to přímo dotýká sexuality jako takové. Formálně nemůžu mluvit za režiséra, ale věřím, že to bude zábavné i poučné. (smiech)
Když jsem si prvně přečetl anotaci k inscenaci, tak se mi nahrnuly slzy do očí. Já z toho totiž cítím obrovskou svobodu, v jaké jsem nevyrůstal. Chtěl bych, aby na to středoškoláci nechodili s pocitem, že jdou na přednášku o sexuální výchově. Chtěl bych, aby to bylo formálně zábavné a obsahově silné, hluboké a osvobozující. Zároveň se to ale týká i tématu nastavování hranic, vzájemné dohody a respektu a taky toho, jak různě to lidi mohou mít a myslím, že nejdůležitější téma bude rozhodně odvaha říct NE, pokud necítím jednoznačné ano. Věřím Štěpánovi Gajdošovi a jeho týmu, že to tak bude a vzhledem k tomu, že se šijí kostýmy z růžové chlupaté plyše, tak se na to velmi těším.
Inscenácia Poprvé je venovaná divákom 13+. Myslíte si, že v súčasnosti sú projekty podobného druhu stále validné? Predsa len tu hovoríme o veku, v ktorom si vie mladý človek sám vyhľadať všetko potrebné na internete.
Myslím si, že už i ten společný zážitek se třídou je sám o sobě nenahraditelný, člověk to nemusí sdílet, ale může. I kdyby tam cinkl třeba jen jeden moment, jeden nový úhel pohledu pro diváka, tak to za to stojí. Já si myslím, že se nestane, že když budou spolu nějací dva lidi chodit, že si budou tyhle věci googlovat. Každý si je bude hledat sám, každý se bude radit s nějakým kamarádem. To setkání divácké skupiny je velmi důležitá věc. Taky právě teď řešíme, jaký by měl k téhle inscenaci probíhat doplňkový workshop, který by dal prostor divákům se na některé věci doptat. Třeba na jeho základě pak budou vědět, kde mají googlovat. (smiech)
V „young adult” inscenáciách stále panuje pomerne veľká diera na trhu. Pramení to podľa vás z nejakého konkrétneho dôvodu? Nejdú títo násťroční diváci priamo z farebných sedadiel Polárky na veľkú, „dospelácku“ činohru?
Je úplně v pořádku, když žáci na střední škole začnou chodit na dospělácké tituly do velkého divadla, tenhle přechod je určitě funkční a možný. Myslím si, že kdyby se měla zřizovat divadla pro teenagery programově, tak to fungovat nebude. To vyžaduje specifickou kombinaci prostoru, herců, tvůrců, kteří dokáží této věkovce nabídnout něco, co je bude zajímat. Zároveň je otázka, kdy to může fungovat a jak to může fungovat a v čem by divadlo mělo být specifické. Jsem stoprocentně přesvědčený, že jestli dětské divadlo nemá podceňovat diváka, tak si to už vůbec nemůže dovolit divadlo pro teenagery. Tam musí být obrovská úcta ke všemu, co ti lidi prožívají a myslím, že na tom se právě musí stavět – na znalosti světa, témat a prožitků mladých dospělých. Tahle věková kategorie neodpustí žádný švindl, žádnou lež, takže se ty inscenace musí dělat fakt poctivě. Chce to specifický úhel pohledu…
Aké sú vo vašom divadle odhady na potencionálne reakcie ľudí na pripravovaný projekt? Ide podľa vás o rovnako citlivú tému ako v inscenácii Princ & Princ, alebo naopak očakávate miernejšie odozvy?
Popravdě řečeno, když se mě někdo v tomhle kontextu poprvé zeptal, jestli bude Poprvé kontroverzní, tak mě to vlastně překvapilo, protože mě to vůbec nenapadlo. To, co si umím představit, je, že by to lidi mohlo nezajímat. Zároveň v kontextu nenávisti k uvedení inscenace Princ & Princ se dá předpokládat, že to bude další voda na mlýn lidem, kterým se naše aktuální směřování nelíbí. Já tam osobně ale kontroverzi v ničem nevidím…
Aké kvality podľa vás ponúka divadlo pre detského diváka z hľadiska tvorby, ktoré naopak to „dospelácke“ postráda?
Člověk pracuje s tématem, které není až tak složité, takže ta jednodušší plocha nabízí tvůrčí prostor pro to vyhrát si s nějakým detailem či principem do dokonalosti. Čím je věkovka mladší, tím může být práce formálně zajímavější. Tvůrce má mnoho věcí, které si nemůže dovolit, ale o to může být kreativnější v tom, co mu naopak zůstává a to mě na tom velmi baví – to omezení, které jasně definuje hrací prostor, kde se pak můžu jako tvůrce vyřádit.