Za hranice vlastních hranic

S novou vládou nastoupila do funkce i ministryně kultury Martina Šimkovičová, jejíž jmenování je vnímáno jako signál diletantství a deprofesionalizace kultury. Bývalá moderátorka zpravodajství TV Markíza, od které se televize distancovala kvůli jejím krajním názorům na migrační krizi, přešla do alternativních médií a poté rovnou do politiky. Ihned po zvolení začala s personálními čistkami, které vysvětluje jako snahu ukončit éru „vyvolených“ v kultuře, ačkoliv sama dosazuje do institucí své lidi. Kromě výměn ředitelů má na svědomí ukončení spolupráce se zahraničními partnery (např. ukrajinskými), ale zároveň obnovuje spolupráci s Ruskem a Čínou, zasahuje do autonomie kulturních institucí, odmítá podporovat „angažované“ a „kritické“ umění, cíleně útočí na menšiny, queer komunitu i moderní umění. To vše pod praporem tzv. tradičních hodnot. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat – umělci protestují, zveřejňují výzvy, reagují různými formami divadelních akcí, kromě jiného například satirou.

Únik mozků

V rámci divadelního festivalu DSB měli diváci možnost zhlédnout slovenskou programovou sekci FOCUS SK, která začínala inscenací Odliv. Jde o produkci Slovenského národného divadla (SND) v režii Lukáše Brutovského, který je zároveň autorem textu i hudby. Název Odliv mluví sám za sebe. Vyšší platy, kvalitnější vzdělání, nespokojenost s politickou situací a korupcí, kulturní omezení – to vše (a mnoho dalšího) představuje důvody, proč mladí lidé opouštějí Slovensko. Problémem zůstává jejich (ne)návrat.

Divák sleduje spíše pásmo poetických obrazů a monologů než souvislý děj. Ty obsahují odkazy na slovenské autory (Janko Kráľ, Ľudovít Štúr), politiky (M. R. Štefánik, Iveta Radičová), ale i na neonacistu Milana Mazureka. Nejstarší generace herců SND oživuje výpovědi lidí, kteří zažili různé epochy slovenské historie, a proto jim patří největší prostor. Inscenace je vrstevnatá a při opakovaném zhlédnutí odhaluje další významy. Dominantou téměř prázdné scény je nádražní lavička, na které sedí mladá generace Slováků připravujících se na odchod ze země. Většina z nich odchází, ale jedno děvče se rozhodne vrátit – okamžitě se obléká do černého. Všechny postavy vystupují v barvách smutku.

Jako mnozí jiní i já žiji jako Slovák v Česku. Tato inscenace mě hluboce zasáhla – ukazuje, že vzkaz, který ze Slovenska vysíláme, nemusí být jen věčné stěžování si, ale i výzva k návratu a touha něco změnit.

Mezi Bratislavou a Vídní

Druhou inscenací slovenské programové linky byla koprodukce SND a vídeňského Schauspielhausu s názvem U řeky. Přinesla silný a vizuálně podmanivý zážitek, který spojil milostný příběh s kolektivní pamětí – pamětí v neustálém pohybu. Poetická smyslová a introspektivní koláž různých postav a období se soustřeďuje na témata ztráty, doteku a queer identity v historicko-politickém kontextu od roku 1956 až po současnost.

Název inscenace chápu jako symbol paměti, času, něčeho, co plyne a zároveň uchovává vše, co zůstalo. Scéna opuštěného domu u řeky se stává místem, kde se střetávají osudy inspirované reálnými osobnostmi (Wilhelm Reich, Gordon Matta-Clark, Ana Mendieta) s fiktivním příběhem Dana a Christophera – páru zasaženého HIV epidemií. Živá hudba, vícejazyčný text a fyzické herectví vytváří silnou atmosféru. Drsný jazyk a nahota autenticky zprostředkovávají queer zkušenost, na kterou však část publika evidentně nebyla připravena – možná i kvůli konzervativnímu prostředí Městského divadla Brno, kde bylo představení v rámci DSB uváděno.

Dům u řeky není jen scénickým prostorem, ale i symbolem. Muži se scházejí na okraji společnosti. Ačkoliv jde o rakouský text, paralely se slovenskou realitou jsou zřejmé – jako tiché varování před tím, co se může stát, když lidé přestanou mít své místo ve společnosti.

Odysea těch, kteří zůstali doma

Inscenace Odysea Divadla LUDUS přináší energickou reinterpretaci Homérova eposu v pojetí nejhranějšího současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga, tentokrát z pohledu dcer těch, kdo s Odyseem odešli do války. Namísto oslav hrdinství přichází ostrá otázka: Zaslouží si muži, kteří plenili krajinu, zabíjeli a páchali genocidu, vůbec oslavu? Čistě ženské obsazení vytváří antický sbor, ale v moderním tempu – rytmickém, rychlém a plném energie. Humor přirozeně vyplývající ze situace, umocněný rychlým tempem inscenace se střídá s mrazivou pravdou o válce a zkreslené představě o hrdinství.

Herecký soubor působí jako skvěle synchronizovaný celek, přičemž v pravý moment dokážou jednotlivé herečky vystoupit z chóru a podat osobní příběh své postavy s přiměřenou emocí a naléhavostí. Výrazná je i práce s hlasem, tempem a rytmem řeči, což dodává inscenaci na intenzitě. Scéna z pneumatik připomíná plastové pobřeží plné odpadu, kde rackové v podobě kamer neustále sledují dnešní společnost. Tento obraz ještě umocňuje apel na řešení současných environmentálních problémů.

Odysea reaguje na současné dění. Ptá se: Kdo je skutečný agresor? Reflektuje i válku na Ukrajině. Po roce zkoušení vzniklo dílo plné humoru, hněvu i hlubokého smutku.

Pohled zvenčí, příběh uvnitř

Součástí programu festivalu byla i možnost vycestovat v rámci organizovaného zájezdu na Slovensko – konkrétně za inscenací Pes na cestě do SND. Režisér, adaptátor a scénograf Dušan D. Pařízek nabízí pohled na slovenský národ zvenčí, přičemž interpretuje stejnojmennou předlohu od autora Pavla Vilikovského. Čtyři herci ztvárňují různé varianty identity postavy „Redaktora X-Y“. Jednou z nich je například obsesivní vztah k ženě nebo k literárnímu vzoru, další například míra občanské (ne)angažovanosti. Postava přijíždí do Rakouska jako reprezentant slovenských autorů a setkává se s Margareth – postavou, která v monochromatickém světě představuje naději. Žlutá barva s ní spojená nakonec prostupuje všemi herci – jako symbol společné odpovědnosti a touhy po změně.

Tři bílá plátna, na která se během inscenace promítají obrazy, jsou nakonec zničena v klíčovém momentu, kdy postavy vyzývají lidi, aby přestali jen lamentovat a začali jednat. Závěrečná píseň Hound Dog od Elvise Presleyho, jindy veselá, zde vyjadřuje frustraci z pasivity společnosti. Slovenská identita je malá, zranitelná, rozbitá – a neustále hledá viníky jinde. Hodně bědování, málo činů. Divák se stává součástí dialogu, který autoři otevřeli. Lidé tleskají, protože poznávají pravdu, které je třeba konečně čelit.

Inscenace měla premiéru během prezidentských voleb, což jí dodalo ještě větší naléhavost. Herci v diskusi po představení zdůraznili, že i přes těžkosti spojené s politickou situací nemají v úmyslu ze Slovenska odejít. Pes na cestě není jen umělecké dílo – je to výzva k činu a občanskému uvědomění.

Autor je studentem Katedry divadelních studií FF MU v Brně.

Slovenské národné divadlo – Odliv. Réžia Lukáš Brutovský, dramaturgia Miro Pacho, scéna Juraj Poliak, kostýmy Katarína Holková, hudba Lukáš Brutovský, pohybová spolupráca Martin Talaga, videoart Matouš Ondra. Hrajú Anna Javorková, Emília Vášáryová, Barbora Andrešíková, Emil Horváth, František Kovár, Jana Oľhová, Gregor Hološka, Katarína Novotková, Viktória Svoradová, Adrián Hudák, Richard Hainc, Samuel Ducán. Psáno z představení v rámci DSB dne 23. 5. 2025.

Slovenské národné divadlo, Schauspielhaus Wien – Am Fluss/U řeky. Autor Mazlum Nergiz, překlad Martina Vannayová, režie Christiane Pohle, dramaturgie Mário Drgoňa, scéna a kostýmy Charlotte Pistorius, hudba Lens Kühleitner. Hrají Jakub Rybárik, Richard Stanke, Maximilian Thienen, Iris Becher, Sofía Díaz Ferrer, Kaspar Locher. Psáno z provedení v rámci DSB 25. 5. 2025.

Divadlo Ludus – Odysea. Autor Roland Schimmelpfennig, překlad Peter Lomnický, režie Dávid Paška, dramaturgie Martin Kubran, produkce Michal Denci, asistentky režie Laura Fedorová, Ráchel Rimarčíková, Emma Vičanová, scéna Julius Leon Seiler, umělecká spolupráce Jozef Kurinec, kostýmy Maria-Lena Poindl, technická spolupráce Eduard Mikuš, inspice Barbora Poliaková. Hrají Zuzana Fialová, Annamária Janeková, Alexandra Lukáčová, Romana Ondrejkovičová, Viktória Šuplatová. Psáno z provedení v rámci DSB dne 26. května 2025.

Slovenské národné divadlo – Pes na ceste. Autor Pavel Vilikovský, adaptace Dušan D. Pařízek, režie Dušan D. Pařízek, dramaturgie Miriam Kičiňová a Mário Drgoňa, scéna Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, hudba Peter Fasching. Hrají Alexander Bárta, Ľuboš Kostelný, Robert Roth, Richard Stanke. Psáno z provedení v rámci DSB 31. května 2025.