Z prasklin reality rostou odlišné světy

Dystopie na první pohled působí organizovaně, ale za oponou se skrývá manipulace, zneužívání moci, častý diktátorský režim, kterého se dosahuje pomocí neetického využívání technologií. V příbězích je vznik dystopického světa ukazován po katastrofě, ať už se jedná o válečnou, přírodní či technickou. Utopie představuje idealistické místo k životu, naše pesimisticko-realisticky nastavená mysl vnímá utopii jako obraz nereálné skutečnosti, kdy můžeme dosáhnout realizace pouze několika prvků, nikoliv celé představy. V utopii jsme si všichni rovni, nehrozí nám žádné války nebo jiné hrozby, žijeme v sounáležitosti s přírodou a pojmy jako nespravedlnost či chudoba jsou nám cizí. Každý z nás má své utopické místo, kam utíká před realitou, kam si chodí odpočinout či zažívat své vysněné příběhy. A ze stejného důvodu někteří jedinci mohou zavítat i do divadla. Proto se zaměřím na vnímání utopie a dystopie v jednotlivých divadelních inscenacích. V nich se nejedná o zobrazování pojmů objektivním pohledem – dystopie a utopie prizmatem společnosti má jiný význam než z hlediska jedince – ale o vnitřní výklad našeho světa. U jedince je celkový obraz ovlivňován jeho vnímáním, emocemi a zkušenostmi. Dokonce se nemusí shodovat s generickými významy pojmů, mnohem více se soustředí na zobrazení společenských, vztahových, mocenských či morálních problémů, na chování jedince ve společnosti nebo na útěk před realitou do vlastních fikčních světů, kde se mohou realizovat všechny nesplněné sny. Právě na tato subjektivní zobrazení dystopických či utopických prvků se zaměřím u vybraných inscenací.

Inscenace Quanta (Lithuanian National Drama Theatre) otevírá pomocí kvantové fyziky otázku multiversa a paralelních vesmírů. Kdykoliv jsme postaveni před volbu, vytvoří se nová struktura, nový paralelní svět, kde si vybereme druhou možnost. Pokud přistoupíme na tuto teorii, s jistotou můžeme říct, že ve vesmíru se nachází nespočet utopických, ale i dystopických realit. Zároveň nám tato teorie dává volbu, v jakém vesmíru chceme žít, protože naše akce ten vesmír vytváří. Je jen naše volba, zda si zvolíme život v utopii, či dystopii. Příběh Quanty se mimo jiné zabývá vytvořením nukleární bomby. Zbraň takové moci by snadno naši Zemi mohla uvrhnout do prostředí dystopických světů, které známe ze sci-fi knih a filmů. Pokud se vrátím k teorii o existenci mnoha vesmírů, líbí se mi pohled na všechna představení odehraná v rámci festivalu Divadelní svět Brno jako na jedno multiversum (podobně jako Marvel multiversum), kde každé představení znázorňuje svůj vlastní svět, zároveň se navzájem ovlivňují a propojují (třeba písničkou Because the night od Patti Smith, která zazněla minimálně ve třech představeních).

Inscenace Because the night (Theater Bremen) spojením úryvků z knihy Just Kids a písniček (nejen od Patti Smith) vytváří životní příběh světoznámé zpěvačky. Patti si svými písněmi tvoří kousek utopie, díky níž utíká před životními těžkostmi do fantaskního světa. A nejen ona; svou hudbou pomáhá i ostatním posluchačům překonávat vlastní překážky. Snaží se vytvořit společenství, nehierarchické, milující, podporující. Vždyť punkové i hippies hnutí bojují proti ideologiím, nerovnostem a svazujícím pravidlům. Tuto atmosféru předává i inscenace, v jejímž závěru jsou diváci pozváni na jeviště, aby zažili koncert ve společnosti herců. Hudba zde tvoří hlavní motiv naděje v lepší zítřky, přece píseň People Have the Power vzbuzuje naději v nás všech! Ale je tato moc využívána spíše k dobrým, nebo špatným skutkům?

Slovenské národné divadlo pomocí inscenace Odliv poukazuje na odchod mladých lidí – odliv mozků – do jiné země za lepšími podmínkami, ať už se jedná o pracovní místa, lepší školní vzdělání, svobodu slova a projevu, nebo nezkorumpovanou vládu. Nastává otázka, zda dystopie, do které se Slovensko dostalo, může ustoupit a poskytnout kvalitní místo pro život, odkud lidé nebudou odcházet do zahraničí a váhat, zda se mají vrátit do své rodné země, ale kde budou chtít zůstat a společně stát zvelebovat. Zatím stejně jako řeka i lidé se odlévají za hranice do jiného státu.

Odysea Divadla LUDUS ztvárňuje klasický mytologický příběh o Odysseově putování z trojské války zpátky domů do Ithaky. Nebo snad ne? Penelope si po dlouhých letech čekání najde milence, je jím učitel, který Penelope vypráví příběhy o tom, jaké nástrahy potkaly jejího muže při cestě domů. V dystopickém světě válek, neustálé nejistoty a čekání na návrat přeživších si pomocí příběhů dodáváme sílu a (ne vždy logické) vysvětlení, proč očekávaný ještě nedorazil. Pohádky Penelope pomáhají vyrovnat se s možnou ztrátou manžela a zároveň představují jednodušší svět, v tom její milenec neexistuje. Nenastává tam dilema, co se stane, pokud se Odysseus skutečně vrátí, zda potrestá „nejvěrnější ženu“ Penelope a jejího učitele za společný románek. Lepší je se utápět v pohádkách než myslet na krutou realitu.

Princezny v pohádkách pro děti zobrazují utopický svět plný magie a mýtických tvorů, kde dobro vždy zvítězí nad zlem, a tím nám příběhy dávají víru v dobrý konec. Fairy Tales uskupení POCKETART se zaměřuje právě na snovou a pohádkovou tematiku, vystupují v ní tanečnice, inspirované příběhy princezen, ovšem princové zde chybí. Společně se zanořujeme do magického světa pohádkových postav, zde prozkoumáváme postavení žen. Mnohdy jako v reálném životě si i tady musí princezny poradit samy, zázračně se neobjeví zachránce jakékoliv situace. Tanečnice tvoří harmonii, přátelství a jako téměř až mýtické postavy či kouzelnice točící se v kruhu vytvářejí a vysílají energii každé ženě do publika.

Inscenace Když roztaje sníh (TR Warszawa) ztvárňuje naprosto beznadějnou situaci nastávající po úmrtí v rodině. Smrt dítěte v příbuzných vyvolává spoustu otázek, například jestli se jednalo o sebevraždu, či nehodu. Otázky, které mnohdy zůstanou nezodpovězeny. Proto každý člen rodiny utíká do jiného světa, který mu pomáhá změkčit ukrutnou ztrátu. Někdo se utápí v alkoholu, jiný v prášcích, další míchá prášky a alkohol v jeden nebezpečný koktejl, někdo používá vtipy a smích jako obranný mechanismus, jiný se brání agresí a další vaří pro celou rodinu jídlo. Jedna z postav si bolest tupí tím, že celou záležitost bere jako režijní příležitost. Své neštěstí, svůj zármutek přetváří ve film, kde se s událostí může vyrovnat lépe než v reálném životě. Ať už se každý nachází v jakémkoliv stádiu smutku, jedno je jisté: dokud bude mrznout, dokud bude sníh, nemusíme přijímat krutou realitu ztráty – sníh přikrývá důkazy a tělo, mráz utlumuje bolest.

Poslední zhasne Divadla Letí se zaměřuje na poslední hodinu lidské existence. Je nám ponechána volná ruka, každý si se svou poslední hodinou může naložit, jak uzná za vhodné. Procházíme různými vesmíry a sledujeme dystopickou zkázu každé z planet. Ať už se lidé v každém jednom světě připravují na konec jakkoliv, nikoho z nich tento závěr nemine. Někdo shromažďuje peníze; někdo vytváří vizi nového, lepšího světa, kde by mohla vládnout diktatura; další své dítě posílá za lepší budoucností; jiný se pokouší adaptovat a přežít v měnícím se světě; a někdo se smířil s koncem a poslední hodinu života si chce užít.

A stejně jako každá jedna inscenace, i náš svět dojde ke svému závěru, ať už se jedná o utopii či dystopii. V každé inscenaci se otevírá nový svět, někdy až děsivě reflektující naši realitu, jindy útěšně snový a pulzující energií. Utopie a dystopie zde nejsou pouhými pojmy, odráží naše směřování, pomáhají nám se vyrovnat s hlubokými jizvami, mnohdy zobrazují to, co se sami bojíme vyslovit nahlas. Divadlo se tak stává vesmírem, jenž spojuje všechny možné světy, vytvářející praskliny v naší realitě. Praskliny plnící se odlišnými světy připomínajícími, že volba mezi utopií a dystopií není daná, ale každým naším krokem, volbou a činem volena a vytvářena.

Gabriela Havigerová, studentka Katedry divadelních studií, FF MU

Lithuanian National Drama Theatre – Quanta. Režie Lukasz Twarkowski, dramaturgie Joanna Bednarczyk, scéna Fabien Lédé, kostýmy Svenja Gassen, video designer Jakub Lech, hudba Lubomir Grzelak, světla Eugenijus Sabaliauskas, choreografie Paweł Sakowicz, asistent režie Bartė Liagaitė, asistent kostýmního výtvarníka Pijus Dulskis, asistent dramaturga Simona Jurkuvénaitė, produkce Vidas Bizunevičius, Kamilė Žičkytė, Lukrecija Gužauskaitė. Hrají Marius Čižauskas, Algirdas Dainavičius, Airida Gintautaitė, Martynas Nedzinskas, Gediminas Rimeika, Rytis Saladžius, Rasa Samuolytė, Nelė Savičenko, Vainius Sodeika, Rimantė Valiukaitė, Arūnas Vozbutas, Aistė Zabotkaitė. Psáno z provedení v rámci DSB dne 20. a 21. května 2025.

Theater Bremen – Because the night: Patti Smith. Režie Anne Sophie Domenz, dramaturgie Jan Grosfeld, scéna Anne Sophie Domenz, hudební nastudování Romy Camerun, Maartje Teussink, světla Daniel Thaden. Hrají Levin Hofmann, Shirin Eissa, Jorid Lukaczik, Romy Camerun, Christin Neddens, Oliver Spanuth, Lea Baciulis. Psáno z provedení v rámci DSB dne 23. května 2025.

Slovenské národné divadlo – Odliv. Režie Lukáš Brutovský, dramaturgie Miro Pacho, scéna Juraj Poliak, kostýmy Katarína Holková, hudba Lukáš Brutovský, pohybová spolupráce Martin Talaga, videoart Matouš Ondra. Hrají Anna Javorková, Emília Vášáryová, Barbora Andrešíková, Emil Horváth, František Kovár, Jana Oľhová, Gregor Hološka, Katarína Novotková, Viktória Svoradová, Adrián Hudák, Richard Hainc, Samuel Ducán. Psáno z provedení v rámci DSB dne 23. května 2025.

Divadlo Ludus – Odysea. Autor Roland Schimmelpfennig, překlad Peter Lomnický, režie Dávid Paška, dramaturgie Martin Kubran, produkce Michal Denci, asistentky režie Laura Fedorová, Ráchel Rimarčíková, Emma Vičanová, scéna Julius Leon Seiler, umělecká spolupráce Jozef Kurinec, kostýmy Maria-Lena Poindl, technická spolupráce Eduard Mikuš, inspice Barbora Poliaková. Hrají Zuzana Fialová, Annamária Janeková, Alexandra Lukáčová, Romana Ondrejkovičová, Viktória Šuplatová. Premiéra dne 6. 3. 2024 ve Štúdiu L+S. Psáno z provedení v rámci DSB dne 26. května 2025.

POCKETART kolektiv – Fairy Tales. Choreografie/režie Sabina Bočková & Johana Pocková, živá hudba Lukáš Palán, Sára Vondrášková (Never Sol), dramaturgie Viktor Černický, choreografický coaching Peter Šavel, scénografie a kostýmy Vendula Tomšů, světelný design Eliška Kociánová. Tvorba a interpretace Aneta Bočková, Jitka Čechová, Michaela Dzurovčínová, Karolina Graca, Tereza Holubová, Tereza Krejčová, Eva Mora González, Monika Szpunar. Producent POCKETART kolektiv, koprodukce Big Pulse Dance Alliance, Sísmograf Festival (Katalánsko – Španělsko), Mezinárodní festival TANEC PRAHA (CZ), Julidans (Nizozemsko), CODA – Oslo International Dance Festival. Psáno z provedení v rámci DSB dne 27. května 2025.

TW WARSZAWA – Když roztaje sníh. Režie/scénář/výprava Katarzyna Minkowska, scénář/dramaturgie Tomasz Walesiak, scéna Łukasz Mleczak, kostýmy Jola Łobacz, video Agata Rucińska, hudba Wojciech Frycz, choreografie Krystyna Lama Szydłowska, světla Paulina Góral, kamera Janusz Szymański, asistent režie Wojciech Sobolewski, inspice Piotr Piotrowicz, vedoucí produkce Aleksandra Szklarczyk, asistent skladatele Maciej Synowiec. Hrají Jan Dravnel, Izabella Dudziak, Magdalena Kuta, Rafał Maćkowiak, Maria Maj, Antonina Marcyniak, Aleksandra Popławska, Natalia Kalita, Tomasz Tyndyk, Justyna Wasilewska, Wiesław Cichy. Premiéra 9. února 2024. Psáno z provedení v rámci DSB dne 27. května 2025.

Divadlo Letí – Poslední zhasne. Autorstvo Antonie Rašilovová, Daniela Samsonová, Lenka Skalická, Ondřej Kulhavý, Štěpán Vranešic, Tomáš Ráliš, režie Ctibor Němec, Emma Žežulová, Jan Froněk, dramaturgie David Košťák, výprava Ester Hradilová, Jolana Šmejcová, Kristina Komárková. Hrají Alžběta Malá, Jakub Jelínek, Jiří Svoboda Spišák, Lucia Čižinská, Lucie Hrzalová, Martin Mlčouch, Milada Vyhnálková, Patrik Možíš, Petr Ťopek, Richard Fiala, Tomáš Adel, Zoja Oubramová. Premiéra 25. dubna 2025 v Divadle Vila Štvanice. Psáno z provedení v rámci DSB dne 19. května 2025.