„Proto si stále tolik stojíme na svém…“

Benteha/Бентега je první částí jejich nově zamýšlené trilogie, která nese název Než válka skončí. Benteha/Бентега se věnuje reflexi života několika mladých lidí v Brně po třech letech od jejich příchodu do Česka. Jak se vztahují ke svému domovu na Ukrajině? Benteha/Бентега měla premiéru 25. října 2024 a v současnosti má za sebou již šest repríz. V dubnu tohoto roku tvůrci představili druhou performance trilogie s názvem Marevo/Марево: Rituál nového, v níž se noří do utopických představ o budoucnosti a hledají ztracenou naději.

Performance Benteha/Бентега je pojatá jako koláž několika osobních výpovědí herců a hereček. Každá z výpovědí je zpracována jiným způsobem – někdy se jedná o skeč, jindy jde o audiowalk. K performanci byly využity prostory brněnské Káznice, která sama o sobě je plná tíživých příběhů a také je prostorem, v němž přirozeně dochází k setkávání různých komunit.

Naše divácké zapojení v průběhu performance je aktivní: jsme například vyzváni k osahání si věcí, které si jedna z hereček přivezla z Ukrajiny, během čehož nám vypráví příběhy spjaté s těmito věcmi, nebo je třeba promítán autorský text jedné z performerek. Nytra a Nowotarski v celém projektu zastávají dle svých slov především pozici kurátorskou. Jejich snaha byla vést performerstvo k co nejautentičtější výpovědi. Žánrově se podle tvůrců a tvůrkyň jedná o dokumentární inscenaci, neboť zprostředkovává reálná fakta a životní osudy.

Po závěru performance následovala debata s Matějem Nytrou a performerstvem. Na debatě z řad diváctva několikrát zaznělo, že inscenace je velmi intimní a že je hluboce zasáhla. Je zřejmé, že jimi performance otřásla a že ji budou muset v sobě ještě v následujících dnech zpracovat. Právě pro toto emoční zasažení jsem se rozhodla pokusit se v této reportáži zachytit témata, která vzešla po debatě probíhající bezprostředně po představení. Pro zachování autentičnosti výpovědí performerstva jsem využila pouze přepis některých otázek a následných odpovědí.

Divák: „Zajímalo by mě, co přesně znamená ukrajinský pojem ‚benteha‘ v češtině.“

Zakhar: „Slovo benteha nemá přesný překlad do češtiny, ale vyjadřuje pocit jakéhosi neklidu, velmi aktivního neklidu. Občas víte, z čeho pramení, a občas ne. Vybrali jsme ho, protože sedí k našim příběhům.“

Anastasiia H.: „Takže je to taková mírná úzkost.“ (smích herců)

Matěj Nytra: „A zažíváte tento pocit ještě stále intenzivně i teď? Jak vám v tom případně pomáhá divadlo?“

Anastasiia H.: „Řekla bych, že mi pomohlo, když jsme to hráli poprvé. Ale i teď, když ty pocity prožíváme znovu, tak je to náročné. My ještě samozřejmě stále žijeme v podobných pocitech, protože ‚ta situace‘ ještě neodešla. Protože pokud se chceš plně uzdravit z nějakého traumatu, tak původní situace už musí být pryč.“

Já: „Mě by v návaznosti na předchozí otázku zajímalo, jak je pro vás důležitý akt sdílení s diváctvem, kterému zprostředkováváte poměrně hlubokou osobní výpověď?“

IIlia: „Myslím, že to pomáhá, ale občas vůbec nerozumíme diváckým reakcím. Protože dnes třeba nastal potlesk po Anastasiině [herečky Anastasiie Furman, pozn. aut.] části a to se nikdy předtím nestalo, vždycky tam bylo úplné ticho. Tak nevím, jak se to líbilo těm divákům předtím… Zároveň zobrazovaná realita je krutá a možná ta krutost v nás pak může přebít to zpracování a my to pak na diváctvu poznáme…“

Divák: „Myslím, že to vůbec není o tom, jestli se nám něco líbilo nebo nelíbilo. Hodně z těch scén bylo emočně intenzivních, třeba v poslední části mi připadalo až nevhodné tleskat. V poslední replice totiž zazní, že herci zemřel otec a najednou následuje konec.“

Máša: „U mojí části jsou vždycky diváci zneklidněni, takže netleskají a já netuším, jestli se to vůbec dotklo jejich duše. Jinak nemůžu úplně říct, že sdílení pomáhá, ale mám dobrý pocit, že skrze divadlo mluvím o reálných problémech. Mám možnost lidem říct, co se právě děje s našimi lidmi, a můžeme skrze to vysvětlovat, proč je pro nás podpora důležitá a proč si stále tolik stojíme na svém.“

Anastasiia H.: „Tady nejde o to, jestli to pomáhá nebo nepomáhá, ale pro mě osobně je důležité přibližovat válku divákům, protože všichni víme, že válka je, ale hodně lidí si myslí, že je daleko… Slyšíme o tom, čteme o tom, ale podle mé zkušenosti, když to vyprávíš přes vlastní příběh, je to mnohem více uchopitelné pro ty, kteří bohudík takovou zkušenost neměli.“

Otázky na debatě nekladlo pouze diváctvo, nýbrž i pro performerstvo bylo důležité, abychom my odpověděli na některé jeho otázky. Ty se nejčastěji týkaly našeho prožívání a naší osobní zkušenosti, které se možná v mnohém mohou překrývat se zkušenostmi herců a hereček. Domnívám se, že jejich cílem bylo zjistit, nakolik nám téma dokázali přiblížit a co si z performance odnášíme. A zároveň hledat společnou sounáležitost v rovině každodenních drobností, i když rámec života můžeme mít naprosto odlišný.

IIlia: „Já mám otázku na vás… Má někdo z vás podobnou zkušenost ve vlastním životě? Nemyslím válku, ale třeba rodinné problémy. Vůbec nic o vás nevíme. S jakou zkušeností sem přicházíte? Co byste případně v některých situacích dělali vy?“

Divačka: „Myslíte tím, jak bychom pomohli někomu druhému? Nabídla bych mu bezpečný prostor.“

Divák: „Celý život mých rodičů byl ovlivněn 2. světovou válkou a toho se člověk jen tak nezbaví. Myslím, že i společnost stále pociťuje nějakou ‚bentehu‘ například ze studené války. Traumata z válek se přenášejí na další generace.“

Divák: „Pro mě je asi těžké hledat slova k tomu, co jsem prožil, ale myslím, že je skvělé, že vy, tvůrci, se tato slova pokoušíte nacházet.“

Zakhar: „Cítili jste se v průběhu představení více jako diváci, nebo jste měli pocit, že jste součástí toho, co se právě odehrává? Asi jste tušili, že jdete na dokumentární projekt, ale s jakými očekáváními jste sem šli?“

Mariia: „U tohoto typu zážitku můžeme rozdělit vlastní přístup. Můžu se vymezit vůči tomu, kdy jsem divák a kdy ne. Můžu si zvolit, zda budu aktivní či nikoliv.“

Divák: „To, co tu vidíme, se nazývá imerzivní divadlo, kdy se prolíná publikum s herci.“

Já: „Já si myslím, že každá část performance diváka zapojuje jiným způsobem. To znamená, že někdy jsem se cítila opravdu jako divačka sledující nějakou scénu, jindy jsem ale mohla s někým částečné vést i dialog – tak to bych pojmenovala jako imerzivní divadlo…“

Divák: „Já se chci zeptat, proč jste Mášinu část jako jedinou udělali v ukrajinštině? Přemýšleli jste nad překladem nebo alespoň nad titulky?“

Matěj Nytra: „Chtěli jsme, aby se herci sami rozhodli a měli sami zodpovědnost za to, v jakém jazyce to chtějí dělat.“

Máša: „Já jsem se rozhodla, že vše, co řeknu, musí být v ukrajinštině, protože to není přeložitelné do žádného jiného jazyka. Nevím, jestli by titulky byly technicky i morálně možné. Kdyby tam ale titulky byly, pro mě by to znamenalo, že musím překládat vlastní duši. Ten pokoj je jediné místo jak v Káznici, tak i v Česku, kde před Čechy nemusím překládat vlastní duši a můžu mluvit napřímo.“

Anastasiia H.: „Co byste si vzali s sebou, kdybyste museli někam utíkat?“

Divák/divačka: „Obinadlo nebo náplast.” (smích všech)

Při poslední Anastasiině otázce vznikl mírný šum mezi diváctvem, avšak nikdo další již na otázku neodpověděl. Všem nám však, myslím, bylo jasné, že Anastasiia má na mysli nějaký osobní předmět. Jsem si jistá, že ale každý z nás přesně věděl, jaký předmět by si vzal a určitě si ho také sám pro sebe zodpověděl.

I přes tíhu tématu, o kterém jsme mluvili, se debata nesla ve velmi přátelské a respektující atmosféře. Jak dodává můj kamarád a performer Illia Borzenko, jakkoliv je to paradoxní, tak „válka spojuje“.

Aneta Klepáčová, studentka Katedry divadelních studií MU

Benteha/Бентега. Koncept a vedení: Max Nowotarski a Matěj Nytra, projektová spolupráce Leoš Knotek, Alina Manasova, David Oplatek, autorstvo a účinkující Illia Borzenko, Kateryna Butovchenko, Anastasiia Furman, Anastasiia Hoisa, Daria Kovtun, Denys Marakhovskyi, Zakhar Rybalko, Kateryna Yaroshenko, Mariia Zhuk (Máša). Premiéra 24. ledna 2025. Psáno z reprízy na festivalu DSB 28. května 2025.