Velký příběh s velkou hudbou

Představení začíná písní hranou na elektrickou kytaru. Následují dlouhé reprodukované monology o životě a tvorbě Smithové. Na jevišti se nachází jen pár objektů, včetně rozměrného 3D nápisu „Hotel Chelsea“. Následně se rozezní rocková hudba v podání živé kapely v pozadí scény. Čeká nás velký příběh. A také spousta velkých písní z repertoáru několika kultovních hudebníků.

V expozici je z několika perspektiv otevřen Pattiin osud. Jsou zmíněny těžké podmínky, v nichž zpěvačka vyrůstala, a touha po štěstí a spravedlnosti, kterou již tehdy svým zpěvem projevovala. Diváci začínají sledovat začátek její kariéry. Nechybí zde monolog o společenské změně, která se ve Spojených státech 70. let 20. století udála. Patti uvádí konkrétní interpretaci tohoto období: ve veřejné debatě a v každodenních činnostech se začala projevovat emancipace žen a sexuálního života – a zároveň v otázce sociálních práv mezi sebou bojovali konzervativci a neoliberálové, což nakonec způsobilo zaměření sociální politiky státu jen na otázky rodiny a rozmnožování. Navíc Patti upozorňuje, že uvolněná ženská sexualita se stala jen nástrojem v rukou kapitalismu: rebelantská revoluce se uskutečnila, boj za svobodu žen byl však prohraný.

Součástí dramatické linky je i Robert Mapplethorpe, s nímž Smithová založila kapelu a okamžitě získala hromadu fanoušků. Mezi Patti a homosexuálním Robertem se vytváří nerozlučný přátelský a vášnivý vztah. Tvůrci inscenace kladou důraz na Robertovu nespoutanost, živelnost. Jeho představitel Levin Hofmann buduje postavu jako charismatickou osobnost, v jeho herectví vyniká citlivost i chlapecký půvab. K velkému příběhu se přidává ještě postava Helene Hegemannové, německé spisovatelky, se kterou se Patti ve svých více než padesáti letech seznámila. Přes značný věkový rozdíl se ženy ihned spřátelí, propojí je podobný tragický příběh.

Hudební stránka inscenace je natolik bohatá a propracovaná, že připomíná koncert – a to i díky mimořádně disponovaným hercům: nejen z hlediska schopností hereckých, ale i vokálně-instrumentálních. Ty jsou však do jisté míry prezentovány na úkor dramatické linky, jejíž monologické zpracování je místy zdlouhavé. Na druhou stranu lze říci, že tento prostor režisérka Anne Sophie Domenz dobře „využila“: v inscenaci se nesoustředí jen na prezentaci velkého talentu americké zpěvačky, ale i na její hlubokou filozofii a humanistické uvažování o světě. Ty se odrážejí nejen ve zmíněné interpretaci společenské proměny 70. let či v textu písně People Have the Power, která je na jevišti zpívána.

Inscenace drží svižné tempo téměř po celou dobu trvání. Teprve v poslední části, když herci zvou diváky na jeviště a znějí další a další hudební čísla, mohou někteří diváci pocítit zmatek a únavu: v této fázi inscenace je příběh Patti a dalších postav přece jen už kompozičně dokončen a celá inscenace by se mohla uzavřít. Ta však ještě nějakou dobu trvá, aby skončila poměrně málo kreativním závěrem: herci vstupují do hlediště a uprostřed publika pomocí jednoduchých vět vyslovují poselství Pattiiny tvorby o plnění snů. Zdá se však důležitější, že celková koncepce tvůrců jako by vyplývala z jejich lásky ke Smithové a její hudbě. To se zdá být oprávněným důvodem menšího fokusu na techniku vyprávění, a zároveň důrazu na vášnivé hudební výkony. Není právě to přece v úplném souladu se stylem tvorby hudební legendy?

Bartłomiej Wieczorek, student Kulturní dramaturgie v divadelní praxi SLU

Theater Bremen – Because the night: Patti Smith. Režie a scéna Anne Sophie Domenz, dramaturgie Jan Grosfeld, hudební nastudování Romy Camerun a Maartje Teussink, zvuk Maartje Teussink, světla Daniel Thaden. Hrají Levin Hofmann, Shirin Eissa, Jorid Lukaczik, Romy Camerun, Christin Neddens, Oliver Spanuth, Lea Baciulis. Premiéra 4. prosince 2022. Psáno z reprízy 24. května 2025.