Rychle, stručně, intenzivně.

Známý epos připisovaný Homérovi vypráví o udatném Odysseovi, který se po vyhrané válce vrací do rodné země ke své manželce Penelopě. Už na základní škole jsem o něm slýchala různé superlativy: odvaha postavit se Kyklopovi, odhodlání a statečnost při vypořádávání se s vábením Sirén mě do jisté míry fascinovaly. Přesto mě už tehdy napadalo, proč se tolik oslavuje a označuje za hrdinu, když se proslavil zejména vymyšlením lstí, které jako takové v reálném světě zpravidla představují morální problém.

Podobně váhavou optikou nahlíží na příběh o ithackém králi i dramatik Roland Schimmelpfennig. Věnuje se životu Penelopy a zasazuje její příběh do naší doby. Samotný Odysseus se v příběhu nevyskytuje. Pouze se o něm mluví. Je protagonistou všech příběhů pojednávajících o nečekaných peripetiích jeho cesty do vlasti (setkání s Kyklopem, vábení Sirén, …), které vykládá Penelopě její milenec (Annamária Janeková). Ten ji na rozdíl od manžela neustále ujišťuje o své lásce.

Postavy těchto příběhů představovaly Alexandra Lukáčová, Romana Ondrejkovičová a Viktória Šuplatová. Na jevišti se objevily například v námořnických oblečcích jako členové Odysseovy cestovatelské družiny, či coby Sirény v úzkých dlouhých sukních na způsob mořské panny, což přirozeně vedlo k velmi omezenému pohybovém rejstříku a následné komice. Protagonistku ztvárnila temperamentní Zuzana Fialová jako emancipovanou ženu, jež ke šťastnému životu dávno nepotřebuje bohatého a mocného manžela. Naopak jí stačí láska obyčejného učitele s malým autem, jenž ji navíc svou fantazií a vyprávěcím talentem vytrhává z trýznivé každodennosti, o níž věčně toulající se manžel ani zdaleka netuší.

Rychlé střídání postav eposu s těmi současnými zapříčinilo, že jsem se v inscenaci ztratila. Moje ambice rozumět rychlé slovenštině pomalu upadávala, přesto mě ale velmi bavilo vnímat kmitající atmosféru jeviště, jež mě nepřestávala fascinovat. Herečky mluvily velmi svižně a mezi větami nenechávaly skoro žádné pauzy. Jeden z podstatných hereckých principů spočíval také ve zcizování: postava nejdřív ve třetí osobě řekla, co bude dělat a až poté daný pohyb uskutečnila. Zásadní součást herecké práce tvořila perfektní kooperace, přesný timing a minimalismus. Herectví přímo korespondovalo se spěchem celé inscenace. Ta zase hezky odpovídá uspěchanosti naší doby – podobně jako postavy ani my nemáme čas na dlouhé vyprávění.

K současnosti odkazovala scéna navržená Juliem Leonem Seilerem skládající se z větší a menší vyvýšeniny připomínající skálu. Na tu první herečky šplhaly za pomocí slaňovacího lana, případně ji prolézaly a vynořovaly se z jejích různých otvorů. Povrch obou tvoří nejčastěji projekce obrazů různých dezénů pneumatik. Celkově tak scéna připomínala pohled na dvě hromady skládky, což evokovalo pocit nechtěných zbytků; odpadu, jenž se musí někam skladovat, i když o něj už dávno nikdo nestojí. Obdobné pocity vyvolávala i nezáviděníhodná situace Penelopy. Potýká se s myšlenkami, že o ni manžel asi už nemá zájem, když se tak dlouho nevrací, což v ní podporuje rezignaci nad zaprášeným manželstvím a probouzí v ní touhu po novém začátku daleko od nenáviděného smetiště.

A o nový začátek Odyseji bych klidně stála i já. Třeba bych si všimla i dalších témat, která inscenace bezpochyby nabízí. Takhle jsem jich v rychlém a stručném tempu jistě hodně poztrácela. Ale intenzivní to bylo i tak!

Barbora Dynybylová, Katedra teorie a kritiky DAMU v Praze

Divadlo Ludus – Odysea. Autor Roland Schimmelpfennig, překlad Peter Lomnický, režie Dávid Paška, dramaturgie Martin Kubran, produkce Michal Denci, asistentky režie Laura Fedorová, Ráchel Rimarčíková, Emma Vičanová, scéna Julius Leon Seiler, umělecká spolupráce Jozef Kurinec, kostýmy Maria-Lena Poindl, technická spolupráce Eduard Mikuš, inspice Barbora Poliaková, hrají Zuzana Fialová, Annamária Janeková, Alexandra Lukáčová, Romana Ondrejkovičová, Viktória Šuplatová. Premiéra dne 6. 3. 2024 ve Štúdiu L+S. Psáno z reprízy na festivalu DSB dne 26. května 2025.