Pro koho to vlastně je?

Název tohoto autorského projektu režiséra a performera Jiřího Šimka již velmi ostentativně prozrazuje, o čem bude pojednávat. Jiří Šimek je prostě a jednoduše táta, který už nemůže, a rozhodl se hledat cestu ven – s těmito slovy nás Šimek zve ke svému představení. Zdůrazňuje, že inscenace více promlouvá k dětem, ale pro rodiče má taktéž nějaké obohacení.

V malém loutkovém divadélku se spolu baví dvě postavy – táta a syn. Syn coby malý ukňouraný kašpárek odporuje tátovi ve všem, co po něm dospělák chce, a táta neví, jak situaci vyřešit. Nebo spíš hledá řešení. Koloběh každodenních situací nabírá na tempu. Celou sekvenci rozhovoru mezi otcem a synem sledujeme asi třikrát, jen pokaždé zrychleně. V zadním prospektu jsou v průběhu performance projektovány tátovy myšlenky – „nejsem dost dobrej“, „ani nevím, kdo teď vlastně jsem“, „mám strach“. Pak to celé bouchne. Táta už nemůže. Ale co s tím?

Šimek se dostává do svého snového světa, kde se opět stává dítětem a skrze své vlastní dítě poznává především sám sebe. „Každej táta je trochu kluk a neví, co dělá.“ Postupně překonává černou díru pro táty, co „už nemůžou“, bludiště, a svede souboj s „prďavci“, mezi kterými nikdy nechce skončit. Hlavně nechce být „prďavcem“ pro svého syna. Po náročném souboji se rozhodne hledat svůj vrchol klidu. K hledání zve několik přítomných dětí z řad diváctva a společně s nimi staví vysokou věž z lega. Šimek třesoucí se věž zdvihá, věž ale tak tak drží svou stabilitu a následně padá. S úsměvem a jistým smířením ale performer říká, že to zítra prostě zkusí znova.

Celá performance je pojata jako osobní výpověď Šimka a tak trochu vyvrcholení jeho frustrace z rodičovství. Jenže komu je pak inscenace adresována? Přestože záměrem performance je otevřít téma směrem k rodičům, potažmo i dětem, což je pochopitelně hodnotné, v mnohém se spíše uzavírá do sebe a táta tak zůstává sám ve svém světě a své frustraci. Je sice hrdinou, který se velmi statečně odhodlal k hledání sebe sama a dokázal si říct o pomoc, ale pouze sám pro sebe. Samozřejmě že rodiče si i přesto mohou v inscenaci najít to své – a třeba své vlastní osudy. Chybí však prostor pro dialog. Ten se může dít až bezprostředně po závěru – Šimek pracuje s vizí, že po představení mohou rodiče spolu posedět, dát si něco dobrého, zatímco děti si mohou prohlížet loutky a hrát si s legem. Ačkoliv takový odpočinek může být možná pro rodiče až blahodárný, kam se z tohoto pojetí tématu vytratily děti?

Performance končí vzájemným objetím loutek táty a syna, přičemž oba si potvrzují, že se mají rádi. Není tedy zásadní, aby v performanci byl zastoupen i syn, a to v jiné podobě než jako ukřičený kašpárek? Věřím, že to správné nalezení sebe sama totiž tkví v dialogu obou stran, protože frustrace táty vychází ze vztahu dvou osob. A to samé se děje s publikem, které se skládá jak z rodičů, tak z dětí. Projekce textu, který zhmotňuje vnitřní obavy a myšlenky, jež občasně projedou hlavou každého z rodičů, komunikuje totiž pouze s rodiči. Text zároveň přebíjí ostatní výrazové složky, které naopak mají promlouvat k dětem. Pro děti tak snad může být poutavé rozehrání některých objektů a loutek a stavba lega, jen jim nejspíš unikne vnitřní logika celého příběhu – protože ta je vystavěna hlavně pro rodiče. V představení zamýšleném pro děti tak náhle naprosto absentují právě ony děti. Performance se obdobně ztrácí v tom, jakým dětem a jakého věku je určena.

I přes výtky je stále zásadní nahlížet na inscenaci/performanci jako na proces, který se stále někam posouvá. Ačkoliv je otevírání tématu obav z rodičovství více než zásadní a aktuální, je třeba ho pojímat více jako debatu mezi všemi, kterých se to týká – tedy rodičů i dětí. A to nejen mimo samotnou inscenaci, ale také prostřednictvím jí samotné. Domnívám se, že pouze tehdy může dojít k vzájemnému pochopení a tak potřebné validaci různorodých emocí rodičů, ale také dětí. Právě tehdy se ze všech přítomných mohou stát hrdinové.

Aneta Klepáčová, studentka Katedry divadelních studií FF MU

Ufftenživot – Táta už nemůže. Autor textu a režie Jiří Šimek, dramaturgie Sára Arnstein, scénografie a kostýmy Vendula Tomšů a Jiří Šimek, technická podpora a light design Martin Hamouz, hraje Jiří Šimek. Psáno z prvního „work in progress“ uvedení 25. května 2025 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.