Členové Divadla NIE pochází z různých koutů světa. Rozmanité tradice propojují ve svých dílech a vytváří zpravidla multižánrové inscenace s aktuální tematikou. Zmíním úspěšnou inscenaci Jeden a jeden a jeden z pražské ARCHY+ uvedenou ve spolupráci s NIE, jež originálním způsobem proplétá příběhy lidí z generace Z. Děje se tak za zvuků živé hudby a zpěvu, využití fyzického divadla i vyprávění. Podobnou rozmanitou kombinaci obohacenou o loutkové divadlo bylo možné pozorovat i v jejich inscenaci Přicházíme zdaleka, kterou režíroval Alex Byrne a Kjell Moberg. Tento autorský počin vznikl z autentických svědectví dospívajících uprchlíků, pro něž NIE pořádalo workshopy.
Přes vyzdobené chodby Mahenova divadla jsme spolu se zbytkem divácké skupiny prošli až na jeviště. Od začátku procházky do konce představení nás rozveselovala živá hudba, kterou produkovali Václav Kalivoda a Helder Deploige. Na konci drobného výletu na nás čekala jurta, jež výrazně kontrastovala v honosném prostředí divadla. Před vchodem jsme si zuli boty a uvnitř se pak usazovali na kobercem vystlanou zem. Půlkruhové scéně dominoval centrální zhruba metr vysoký prutový stan. Na pravé straně od něj posedával Kalivoda a obsluhoval mnoho hudebních nástrojů, na opačném konci scény hrál na kytaru Deploige.
Teprve po kompletním umístění všech diváků začal samotný příběh. V centru dění se pohybovali Abdul a Omar v podání Ivy Mober a Nory Svalheim. Tito kamarádi se rozhodli opustit svou rodnou Sýrii a uprchnout do norského Osla. Popis cesty pojaly herečky jako nenucené vyprávění. Často se publika ptaly, zda ještě pořád chce slyšet, jak to bylo dál, jestli je to zajímá. Právě doptávání v kombinaci s nápaditou scénografií zaujalo zejména děti, které tvořily většinu publika. Účinkující jejich pozornost pevně uchopili a drželi ji po celou dobu hodinového představení. Žádné dítě si nezačalo nahlas stěžovat, že ho to nebaví. Herci a herečky brali do hry téměř každý podnět přicházející z publika, i když se například jednalo o prostý šum, jenž bylo potřeba utišit.
Nejúspěšnější přímá komunikace s dětmi proběhla ve chvíli, kdy dva policajti – zezadu vodění manekýni vytvoření z odpadků sesbíraných na pláži (plastová lahev, kelímek od kávy, plechovka…) – prováděli výslechy. Stereotypní pohled na neschopnost policejních pracovníků zakryl humor, s nímž se Kalivoda a Deploige vyptávali dětí na širokou škálu otázek. Často například padala otázka, zda má dotazované dítě rádo čokoládu. Tento vtipný dotaz ovšem jen zakrýval původní závažný, který vyzvídal, jestli někdo neviděl nějaké uprchlíky? Děti přirozeně soucítily s Abdulem a Omarem a nikdo z nich proto jejich úkryt nevyzradil.
Kromě humorných částí se ovšem inscenace nevyhýbala ani složitým tématům, jež by se mohla vzhledem k věku cílové skupiny zdát jako neadekvátní. Velmi zjednodušeně například zdůvodnila, proč Adbul s Omarem vůbec utíkají, aniž by se ovšem jakkoliv zaobírala geopolitickými souvislostmi. Na vnitřní stranu stanu připevnila Svalheim malé jednoduché kulisy řady domů a pomocí stínového divadla, které nasvítila bílými paprsky baterky, vyprávěla o městě Aleppo. Stínová loutka vizuálně připomínající smrtku poletovala nad městem, jež vzápětí proklela. Tamní obyvatelé se posléze začali bezdůvodně zabíjet. Bílá záře se tak pomalu měnila v krvavý opar.
K daleko méně zjednodušenému postupu se tvůrci přiklonili při zobrazování smrti jednoho z kamarádů. O konci života mluvili poměrně naturalisticky, bez jakýchkoliv romantických příkras. Tato scéna se mimochodem opět odehrála až po kladné odpovědi dětí na otázku, jestli chtějí slyšet o smrti. Zmiňované ujišťování a interakce v kombinaci s útulným a intimním prostředím jurty vedly k tomu, že se zdánlivě daleké problémy neznámých lidí na chvíli staly i našimi. A my jsme si tak chvíli byli opravdu blízko.
Barbora Dynybylová, Katedra teorie a kritiky DAMU v Praze
Divadlo NIE – Přicházíme zdaleka. Režie, Alex Byrne, Kjell Moberg, dramaturgie Kjell Moberg, hudba David Hlaváč, scénografie Kateřina Housková, světelný design Šimon Kočí, technická spolupráce Lukáš Kalivoda, Anna Moberg, lektorka navazující kontextuální dílny Anna Moberg, produkce Iva Moberg. Hrají Václav Kalivoda, Iva Moberg, Nora Svalheim, Helder Deploige. Premiéra 30. listopadu 2016. Psáno z reprízy na festivalu DSB 28. května 2025.
Když jsem šla do Husy na provázku na podle anotace šedesáti minutovou Odyseu, kterou na brněnském jevišti předvedlo slovenské Divadlo LUDUS pod režijním vedením Dávida Pašky a dramaturgií Martina Kubrana, čekala jsem, že to celkem rychle uteče.
Poslední festivalový den zakončilo představení autorské inscenace Za rohem svět Jiřího Adámka Austerlitze, uvedené v letošním roce v pražském Studiu Hrdinů.
