Letět výš než si umíme představit…

Taneční soubor Dekkadancers a Česká filharmonie připravili v rámci své již druhé spolupráce společný projekt Jonathan Livingston Racek, čerpající z předlohy Richarda Davida Bacha staré více než padesát let. Téma vytrvalosti, poznání, touhy a svobody dokázali atraktivně zpracovat v tanečně-hudební inscenaci s působivým slovem a silnou vizuální stránkou. Vypráví příběh racka, který miluje létání, touží se v něm stále zdokonalovat a doletět až k nebi. Zatímco ostatní racky zajímá pouze potrava, Jonathan Livingston Racek jde za svým snem i přes nepochopení a vyloučení ze svého společenství. Zůstává osamělý. Jeho vytrvalost, rozhodnost, důvěra v sebe sama ho však vede až k vysněnému cíli, respektive ještě výš, než si vůbec uměl představit. Poznává nové přátele, kteří jeho lásku k létání sdílejí. Průvodcem poznávání je mu učitel v podání Jiřího Lábuse, jenž zde hraje úlohu i jakéhosi vypravěče. Jonathan Livingston Racek je ztvárněn jednak vynikajícím tanečníkem Albertem Kašem, jednak mluveným slovem z úst herce Viléma Udatného.

Režie a choreografie Ondřeje Vinkláta je mimořádně působivá až fascinující. Znázorňovat racky více než hodinu vyžaduje velikou škálu výrazových a tanečních prostředků. Zde však je celý příběh ztvárněn nejen milými a vtipnými pohyby opeřenců, které zpodobňuje sbor tanečníků, ale také jednotlivými tanečními choreografiemi vykreslujícími samotné létání, konflikty mezi hejnem a Jonathanem, jeho cestu k cíli a předávání vlastních dovedností z učitele na žáka. Tanečníci využívají také výrazných mimických prostředků, mluví „ptačí řečí“ či vyluzují nepříjemný hádavý křik racků. Velice nápaditá je jejich interakce se scénickými prvky, stativy a světelnými trubicemi.

Autorka scény a kostýmů Eva Jiřikovská vytvořila scénografii tak, aby vznikl prostor pro tanec i hudebníky. V zadní části jeviště je umístěna stupňovitá konstrukce, na jejímž vrcholu – a symbolicky v Jonathanově vysněném nebi – hrají filharmonikové pod taktovkou dirigenta Filipa Urbana. Ve středu konstrukce je umístěn průchod, který využívají tanečníci pro nástupy. Velice zajímavým prvkem scénografie jsou zmiňované světelné stativy umístěné okolo průchodu a na levé straně scény. Jednoduchý, funkční a efektní nápad, který může znázorňovat rákosí nebo třeba dráty elektrického napětí. Tanečníci se stativů dotýkají, opírají se o ně, v závěru také tančí a hrají se světelnými trubicemi, které ze stativů sejmou. Vzniká tak řada skvělých světelných efektů, doplněná o light design Lukáše Brindy. Na zemi je položen baletizol, který odráží jevištní světlo. To vytváří dojem zrcadlení slunce či nebe na vodní hladině.

Hudba Ivana Achera dodává celému jevištnímu dílu další rozměr. Přestože je na scéně přítomno pouhých sedm hudebníků, dokáží vytvořit množství různorodých nálad. Teskné housle podtrhnou Jonathanovu samotu, violy až neuvěřitelně realisticky napodobí křik racků. Z nahrávky pak bicí nástroje přidávají řadě scén potřebnou dynamiku.

Perfektní souhra skvělých tanečních výkonů, hudby vyvolávající emoce a vydařené jevištní interpretace této literární drobničky byla potvrzena dlouhými standing ovations v sále. Inscenace, která svým záběrem oslovuje širší publikum, se domovsky uvádí v prostorách Dvorany Rudolfina, což ji bezpochyby dodává ještě navíc atmosféru a kouzlo místa.

Alena Punčochářová, studentka Kulturní dramaturgie v divadelní praxi SLU

Dekkadancers — Richard David Bach: Jonathan Livingston Racek. Režie a choreografie Ondřej Vinklát, scénář Ondřej Vinklát, Tomáš Vondrovic, režie mluveného slova Tomáš Vondrovic, hudba Ivan Acher, dirigent Filip Urban, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, světelný design Lukáš Brinda, tanečníci Albert Kaše, Natalia Metodijeva, Tereza Kučerová, Adriana Štefaňáková, Klára Jelínková, Florian Garcia, Patrik Čermák, herci Jiří Lábus, Vilém Udatný, housle Marcel Kozánek, Ondřej Skopový, Jakub Křivánek, violoncello Dora Hájková, Alena Šístková, Štěpán Drtina, klarinet Matouš Kopáček. Premiéra 28. srpna 2024. Psáno z reprízy 25. května 2025.