„Kdy se to k*urva tak pokazilo?“

Polská inscenace TR Warszawa Když roztaje sníh přinesla palčivé téma hraniční situace smrti patnáctileté dívky a (ne)typického způsobu, jakým se rodina vyrovnává s jejím odchodem. Je otazné, zda můžeme vůbec mluvit o snaze se s markantnými okolnostmi vypořádat. Absurdní situace potlačení traumatické události jsou inscenačně vyobrazeny humorně, spíš se však jedná o smích přes slzy vygradovaný do extrému. O komičnost, jakou známe všichni z rodinných sešlostí. Když člověk utrpí šok, nebo je vystaven situaci, které není schopen porozumět, může být psychologickou reakcí smích. Je to jeden ze základních prvků vtipnosti absurdních dramat a v tomhle případě primární zdroj komičnosti situací. Umřela mladá patnáctiletá dívka, dítě. Je mnohem jednodušší zapnout fotbal, hrát na kytaru nebo sisyfovsky vařit oběd než si připustit realitu a nechat se jí položit na dno. Někdo pláče, někdo si situaci představuje jako film, co jednoho dne natočí, a někteří si při příchodu ani nevysvlékli kabát, jako by se neměli v plánu v zármutku dlouho zdržet. Každý z nás má svůj způsob, vlastní vyrovnávací mechanismus, díky němuž je schopen uniknout před krutou skutečností a světem kolem sebe. Jistou formu naděje a garance, že se pod tíží všech nefiltrovaných činitelů reality nesložíme, nezesublimujeme ve vodu jak ten sníh. Někdo to může nazývat „gaslighting“, někdo naopak základní postup k přežití. Všichni si hledí svého, jakoby schválně zapomínají skutečnou příčinu, pro kterou rodina usedla ke stolu. Ve finále je každý natolik zahlcen vlastní osobní výpovědí a přesvědčením o své formě (ne)smutku či (ne)vině, že se ani nedozvíme jméno mrtvé dívky, o níž celý příběh je. Jenom bosé postavy nepřehlížejí žal. Ty jsou nohama pevně na zemi, uvědomujíce si tragický sled událostí. Režisérka Katarzyna Minkowska pracuje s gradací děje až prototypálně stejně, jako mozek přistupuje k potlačení emocí. Jevištní energie je přesycená dusnem, vysloveně se očekává, kdy poklička z natlakovaného hrnce odletí agresí daleko éterem, a to nejen ta na plotně.

Ze všech způsobů potlačení skutečnosti však z hlediska lidské bolesti a niterného trápení tvoří nejdojemnější figurku postava babičky (Maria Maj). Ta jako by kvůli svému pocitu zodpovědnosti vůči rodině a roli pečovatelky a kuchařky zapomněla na fakt, že i ona měla někdy své sny a vizi o životě. Že někdy i ona byla tou malou holčičkou představující si v postýlce svou velkou budoucnost, rodinu a lásku, která jí bude z každé strany opětovaná. Místo toho strávila celý svůj život skrčená u sporáku, se satisfakcí primárně v myšlenkách. Tohle její deziluzivní nastavení, ponoření se do smyšleného světa fantazie, denního snění, alternativních realit a verzí příběhu, tlumočí zjevení princezny Lei ze Star Wars s babiččinou tváří. Ta jí vypráví dojemný příběh o tom, jak ji schovali pro její ušlechtilý původ v kuchyni, aby ji chránili před zlým světem a císařem. Osamocená matka si tak celá léta v prostorách svého kuchyňského království snila o světě, kde by se dočkala ocenění. Jedna z jejích reakcí na sebevraždu její vnučky byla, že se jednalo o odvážný čin. Akt, ke kterému očividně sama nikdy nesebrala dostatek odvahy. Princezny v pohádkách se přece nevraždí.

Opakující se slaďáková píseň Baby I'm Yours v provedení Arctic Monkeys funguje v kontextu celé situace totožně jako hyperrealistická vůně jídla, jež se během představení vaří na scéně. Je jenom zástěrkou, maskuje to podstatné, to bolestivé. Všichni usedají ke stolu a konzumují jídlo, které svou vůní maskuje ty ohromné nechutnosti a mentální smrady pod stolem. Většina by raději oběd vyzvracela, než ho s touto nálepkou přijala do svého systému. Právě důmyslná režijní volba akcentování vůně vařícího se jídla v pozadí vzbuzuje v diváctvu ten „dobře známý pach domova“. Koncept jakési mezigalaktické nesourodosti a chaosu, jenž nastává v každém z nás po příchodu domů. Všechno je stejné, věci leží na těch samých místech, jako když jsme je opouštěli, ale něco je jinak. To my jsme jiní.

Scéna Łukasza Mleczaka přináší nový pohled na poslední večeři naší doby a rodinný portrét jedné úplně standardní rodiny, u které vlastně nikdo netuší, „kdy se to k*urva tak pokazilo?“. Prostor chladného obýváku lemují bílé závěsy. Ty svou bělostnou nicotností, plasticitou a nesmírnou lehkostí konotují sněhem zapadlou krajinu, něžnou a klidnou, v jejíchž útrobách se však topí ledy uměle navozené koncepce šťastného rodinného setkání. Ve výsledku se tak budí dojem, jako by se děj rodinné katastrofy odehrával někde hluboko pod čerstvě napadaným sněhem nebo v ledovém, nedostupném iglú. Závěsy mimo jiné fungují i jako prostorná plocha pro promítání live-cinema projekcí. Snímáním postav se dekomponuje realita jejich tvrzení, otáčí se a splývá s pocitovým sněhem všude okolo. Malé televize lemují scénu z obou stran. Nejdříve během nasnímané jízdy autem slouží jako zpětná zrcátka, kde se promítají plynoucí záběry sněhové krajiny, která rámcuje situačno. V pozdější fázi inscenace se v nich tříští natočené kamerové záznamy. Přibližují a zrcadlově otáčejí realitu, variují mnohodimenzionálnost lidských pocitů a fakt, že každého osobní pravda je jen jeho soukromou verzí té univerzální. I když jsou jednotlivé interiérové doplňky výrazně barevné a navozují na oko pocit teplého domova, k slavnostní večeři si rodina stejně přináší plastové židličky. Tento malý detail zdánlivě tvoří nejvhodnější metaforů vztahů všech zúčastněných. Židličky jsou nestabilné, rychle postavitelné i složitelné, nenachází se v nich však dostatečná opora, aby jedinec mohl být sám sebou, vystrčit ruce a nohy ke hvězdám a jenom plout životem. I když z krátkodobého hlediska a na úkor komfortu svou funkci splňují. Sněhová závěsová pokrývka v sobě skrývá obrovskou pračku, kde se matka zemřelé pokouší prát „špinavé prádlo“, jako by v bundě odhrnovala přimrzlý sníh po zesnulé, a kde otec pobíhá křečkovsky v kolečku a životního smyslu pozbaven. Tahle obrovská čistící mašina tak zastává jakousi dekompoziční roli v momentech záběrů rodinného portrétu, jenž se převracením rozbíjí do pixelů a deformuje tak skutečnost. Navenek prezentovaná dokonalá rodinná idylka se tak požírá sama, jako had zesnulé dcery konzumující mrtvou myš.

V úplném závěru sledujeme smyšlenou projekci mrtvé dcery. Ta si hoví ve svém dětském pokojíčku s rodiči v posteli. Další fikce, nová utěšující představa, která však nikdy nebude realitou. Baby, I´m yours, i když jsme nikdy pro tu propast mezi námi svoji nebyli. Název inscenace, Když roztaje sníh, v sobě snoubí garanci lepších zítřků a taky střet se skutečností, jenž změní elementární skupenství rodinného stavu. Až se sníh stane vodou, my všichni vystřízlivíme. Ale co bude pak? Co uděláme s tou mokrou spouští, co po újmě zůstane? Kdo ji osuší, opečuje? Budeme moct někdy znovu pokračovat? Jenomže jak může někdy roztát sníh, když nikdo pochopením nezatopí?

Martina Kostolná, studentka Katedry divadelních studií, FF MU, šéfredaktorka

TW WARSZAWA – Když roztaje sníh. Režie, scénář, výprava Katarzyna Minkowska, Scénář, dramaturgie: Tomasz Walesiak, scéna: Łukasz Mleczak, kostýmy: Jola Łobacz, video: Agata Rucińska, skladatel: Wojciech Frycz, choreografie: Krystyna Lama Szydłowska, světla: Paulina Góral, kameraman: Janusz Szymański, asistent režie: Wojciech Sobolewski, inspice: Piotr Piotrowicz, vedoucí produkce: Aleksandra Szklarczyk, asistent skladatele: Maciej Synowiec. Hrají Jan Dravnel, Izabella Dudziak, Magdalena Kuta, Rafał Maćkowiak, Maria Maj, Antonina Marcyniak, Aleksandra Popławska, Natalia Kalita, Tomasz Tyndyk, Justyna Wasilewska, Wiesław Cichy. Premiéra 9. února 2024. Psáno z reprízy 27. května 2025 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.