Bytí ve světě, bytí se světem

Inscenace nás vtahuje do světa, který funguje ve dvou rovinách: v té první se člověk intenzivně vztahuje ke svému ‒ neživému ‒ okolí a v té druhé existuje sám ve své vlastní zkušenosti. Jak už bylo zmíněno, výraznou složku inscenace tvoří scénografie, fungující ve dvou rovinách, a to na jevištní ploše pod rampou, a na samotné rampě, tvořené schody. V případě scénografie prostoru pod rampou, jejíž autorkou je Berta Doubková, se ona sama stává performerkou, a je to právě ona, kdo vstupuje do vztahů s objekty, kdo s nimi na scéně interaguje a pečuje o ně. Na bílé ploše pod ní se nachází různé objekty, se kterými scénografka později manipuluje. Jedná se o obyčejné věci, a zároveň se zdají být velmi křehké a cizí. Křehké, protože často působí opotřebovaně (rezavý kanystr, objekt připomínající starou konvici nebo kohoutek) a cizí (různé nádoby zvláštních tvarů, rozřezané plastové kanystry, skládané za sebe), protože je často nelze snadno kategorizovat a pojmenovat. Výrazným aspektem inscenace je čas, akce, které se dějí v rámci malého světa jsou často velmi pomalé, důmyslné a Doubková je provádí s nesmírným soustředěním. Její práce s objekty připomíná objevování světa lidmi, kteří se s ním setkávají jako s něčím novým, co chtějí poznat, pochopit a později přeměnit a ovládnout. To je dobře ukázáno na začátku představení, kde se Doubková snaží otvorem v jakési malé skalce protáhnout proutěnou ošatku, později zpoza ošatky vytahuje menší objekty, až skulinou protáhne jakýsi kus hmoty, který se do otvoru perfektně vejde. Každá akce je nesmírně pomalá a než si na takové jednání člověk zvykne, může mu připadat až legrační. Procesy na scéně přitom evokují přirozený vývoj života v tomto světě, který, aby přežil, se neustále musí zdokonalovat a přizpůsobovat se novým podmínkám. To vše se ale děje prostřednictvím lidské činnosti, takže nejen, že my se vyvíjíme a přizpůsobujeme se, ale přizpůsobujeme si i svět okolo nás.

Objekty samy působí do jisté míry jako bytosti, jednak tím, že se projevují zvukově (chrčením, brněním…), a jednak protože je s nimi jako s živými jednáno. Doubková například na scénu přináší rezavou schránku, která vydává chrčivé naříkavé zvuky, a kolébá ji jako dítě, v dalším případě Fedir Kis (jeden ze čtyř herců) objeví v tubusu na scéně chlupatou třesoucí se věc připomínající myš nebo krysu. Doubková ho přichází zachránit a tvora nejprve zahodí na schody vedle jeviště a po neustávajících zvucích, které vydává, ho přichází dorazit židlí. Otázkou tak je, která bytost/věc si zaslouží útěchu a bezpečí a která je naopak vnímána jako škůdce a něco nižšího. V závěru představení pak Doubková přináší tři kovové pruty, které vkládá do stojanu a přikládá na ně pruhy alobalové folie, pruty pak proudí energie, možná elektřina a ony se samy projevují zvukem, ale i pohybem, tedy chvěním alobalové folie.

Na jevišti tak prostřednictvím těchto objektů vzniká vlastní malý svět, který existuje vedle “velkého” často naddimenzovaného světa ve scénografii Zuzany Scerankové, který je dotvářen čtyřmi herci, konkrétně Kateřinou Neznalovou, Ondřejem Bauerem, Fedirem Kisem a Danielem Švábem. Ti se nevyjadřují jakožto postavy, ale často mluví za sebe, sdílí svou zkušenost se světem, své radosti a postřehy, několikrát dojde i na vyprávění historek ze života. Nesouvisející výpovědi pak dobře evokují motání se ve světě, a možná jistý egocentrismus, kdy jsou lidé mluvící o sobě stavěni vedle již zmíněné Doubkové, která svět v jeho materiální a křehké podobě neustále připomíná. Postupně ale v inscenaci dochází k určitému rozpínání „já“ ve světě, kdy se obrazy těl a tváří herců stávají součástí objektů, ovšem jiných než těch, které utváří malý svět pod rampou. Obtiskování těl herců na textilie jako polštáře nebo šaty, na plastovou folii a další materiály připomíná podmaňování si světa lidmi, doslova jeho přizpůsobování k vlastnímu obrazu. Tito lidé jsou živí, ale zároveň jsou jen svým vlastním otiskem, reprodukcí na polštářích a plakátech, lze po nich šlapat, lze je nakopírovat. Inscenace ale také výrazně pracuje s humorem, zesměšňuje snahu hrát smysluplně, intenzivně prožívat své výstupy, přičemž naléhavost hořící planety a environmentální žal, zmíněné v anotaci inscenace, se objevují pouze v náznaku a jsou podány s hravostí a lehkostí ‒ například, když začnou Danielu Švábovi hořet obrovské kalhoty a on z nich s křikem tahá kusy látky s ne zrovna dvakrát kvalitním potiskem ohně. V hašení mu napomáhá Ondřej Bauer a ze zmínky o klimatické krizi zůstává „jen“ etuda.

Kam to vše směřuje? Inscenace dobře poukazuje na dvojí realitu světa: v jedné je člověk vnímající svět okolo sebe a v té druhé je on sám, tápající a zahleděný do sebe. Ekologie je o vztazích, o vztahování se k prostředí, ve kterém žijeme, o našem světě. Jenže svět se stal komplikovaným a hoří, my se ke každodennímu bytí můžeme stavět s trochu větší pozorností a laskavostí, můžeme se vztahovat nejen ke světu, který si utváříme, ale i k tomu, který je. Takže pointa nepřichází, tak to alespoň zazní na konci představení, ale přesto si divák odnáší určitý optimismus, co se týče lidského bytí se světem.

Tereza Tichá, studentka divadelních studií FF UP v Olomouci

Jiří Adámek Austerlitz – Za rohem svět. Autor Jiří Adámek Austerlitz a kolektiv, režie Jiří Adámek Austerlitz, dramaturgie Zuzana Šklíbová, scéna Zuzana Sceranková, Berta Doubková, kostýmy Zuzana Sceranková, hudba Ladislav Železný, světelný design Pavel Havrda, pohybová spolupráce Petra Hauerová, asistent režie Jan Hampl, asistentka režie Veronika Vítková, představení v představení Berta Doubková, výroba Lucia Račková, vizuál Lucie Rosická (textilní obraz), Jan Bouček (grafika), foto Michal Ureš, hrají Berta Doubková, Kateřina Neznalová, Ondřej Bauer, Fedir Kis, Daniel Šváb. Psáno z uvedení v rámci DSB 28. 5. 2025.