U řeky se setkávají dva muži. Zatím anonymní, skrývající se pod závojem tmy, snažící se neříct o sobě nic kromě toho, co o nich prozradí jejich těla. Ve tmě se s nimi skrývá i jejich touha, která jako by splývala s vodou proudící vedle nich. Ta v inscenaci U řeky režisérky Christiane Pohle vstupuje do dialogu s minulostí, vytékající z děr dřevěné stěny, která vévodí jinak prázdnému jevišti. Jako by čas ani neexistoval, jako by neexistovala oddělená minulost ani budoucnost. Es ist immer jetzt.
Inscenace U řeky, která je koprodukcí Schauspielhaus Wien a Slovenského národného divadla, přináší na jeviště stejnojmenný text Mazluma Nergize. V jednoduché scénografii Charlotte Pistorius se zde rozehrává příběh dvou mužů, Christophera a Dana, kteří – ačkoliv u řeky Hudson původně hledali spíše anonymní naplnění své touhy – nacházejí jeden druhého. A nakonec jeden druhého i ztrácejí. Jejich příběh je přitom prokládán jakýmisi přeludy z minulosti, jež přivolává řeka i vyprávění samotných mužů, prolínající se se zpěvem, který některé scény doprovází. Na jevišti se setkává několik časových rovin a příběhů skutečných i fiktivních osob, které spojuje právě řeka Hudson a manhattanská přístavní oblast. Vzniká tak multiperspektivní obraz situace queer osob ve druhé polovině 20. století.
Jednou ze zobrazovaných osob je rakousko-americký lékař Wilhelm Reich, jehož knihy pálili nejdříve za druhé světové války nacisté – jako příliš židovské – a pak v 50. letech i Američané – jako příliš komunistické. Zatímco si postavy na jevišti jeho knihy čtou, Reich se sápe mezi latě, tvořící dřevěnou stěnu, a tvrdí, že svobodu lze nalézt skrze osvobození sexuality. V návaznosti na Freudovo pojetí libida rozvíjí koncept orgonu, jakési kosmické energie, pomocí níž lze vyléčit tělo od rakoviny i společnost od fašismu a kapitalismu. Jen homosexualita, kterou považuje za nemoc způsobenou sexuálním potlačením, zůstává podle něj orgonem neléčitelná. Jeho idea osvobození sexuality je tak limitována jeho vlastním heteronormativním vnímáním světa, které ho vede k patologizaci jiných sexualit, než je heterosexualita. Svoboda má v jeho pojetí své jasně vytyčené hranice.
Ne řeka, ale Christopherovo vyprávění, které narušuje anonymitu mezi ním a Danem, přivolává Heinze, jeho bývalého přítele. Se začátkem druhé světové války odmítl odejít s Christopherem z Rakouska, a nakonec byl jako gay a odbojář zastřelen – „im Lager, Konzentrationslager, Sachsenhausen“. Zjevuje se na scéně v bílém, jako by právě on byl jediný skutečný duch, a vypráví svůj příběh. Snad proto, aby se na něj nezapomnělo – tedy ze stejného důvodu, proč podle Danových slov neznámý fotograf fotí u řeky muže skrývající se ve tmě. Vzpomínky, které jsou výrazným motivem inscenace, zde nejsou jen výsadou živých, ale zejména něčím, co jako fotografie zůstává po mrtvých a udržuje je při životě.
K manhattanské přístavní oblasti se váže i život kubánské umělkyně Any Mendiety, který skončil pádem z 34. patra budovy nedaleko řeky Hudson. Ve španělštině, tlumočené na jevišti do němčiny, objasňuje svou tvorbu, v níž využívá vlastní tělo – v některých performancích v konverzaci s krajinou, v jiných, jako je Untitled (Rape Scene), v zobrazení násilí. V této performanci, uskutečněné v roce 1973, se její tělo stalo objektem i subjektem tvorby a zároveň představovalo prostředek vyrovnání se se znásilněním a vraždou studentky na Mendietině domovské University of Iowa, spáchanou jiným studentem. „Wer macht so etwas?“ Koncept těla, jeho svobody a násilí na něm vykonaném se přitom proplétá celou inscenací – tělo Any, těla mužů setkávajících se u řeky Hudson, tělo Christopherovy matky, které mu jeho násilnický otec zakázal odnést z domu s pokřivenou vírou v to, že ho bude moci ještě jednou, naposledy využít ve vlastní prospěch. Tělo upomíná primárně na utrpení, na svobodu, která mu je však upírána, a na touhu, která ho nutí se skrýt.
Dan a Christopher poznávají jeden druhého skrze příběhy, které si o sobě vyprávějí, a nakonec definitivně rezignují na původně prosazovanou anonymitu svého setkání. Dřevěná stěna se na jevišti rozevírá a těla jako by se aspoň na chvíli osvobodila a nalezla sebe sama uprostřed newyorských ballroomů. Záhy se však mezi skutečnými těly herců a hereček, pohybujících se do rytmu hudby, objevují i strnulá umělá těla soch, umělé tělo Ježíše na kříži, a nakonec i skutečné tělo Christophera, zaujímajícího s roztaženýma rukama Ježíšovu pozici. Svoboda těla je s přicházející epidemií AIDS zase pomalu pozbyta a na hlavy nemocných se snášejí tvrzení o AIDS jako nedostatku lásky a o vině a trestu, inspirovaná i Reichovými teoriemi. Končí příběhy mnohých a zůstává pouze nenaplněná potřeba spravedlnosti – a řeka, díky níž se na ně vzpomíná. Jen voda, která se stává nositelkou vzpomínek i katalyzátorem jejich vyvolání, je drží při životě. Für immer.
V inscenaci jsou obsazeni herci a herečky z obou spolupracujících divadel a spolu s nimi se zde propojují (nebo spíše střetávají) i jejich dva jazyky – němčina a slovenština. Doprovází je i na jevišti příležitostně používaná angličtina a španělština a v případě Divadelního světa Brno i angličtina a čeština titulků. Jazyky, zejména němčina a slovenština, které jsou v inscenaci nejfrekventovanější, se na jevišti setkávají pouze jakoby shodou okolností, a to bez ohledu na to, jestli se střídají mezi postavami v rámci jedné scény, v rámci promluv jedné postavy nebo jsou využity k vzájemnému tlumočení promluv postav. Vícejazyčnost není v inscenační koncepci významově ukotvena a spíše omezuje vyznění tématu, než aby ho podporovala, rozšiřovala nebo ukazovala nové perspektivy. Zároveň nabízená paralela řeky Hudson a Dunaje, spojujícího Slovensko a Rakousko, která by mohla otevřít otázku situace queer osob v Rakousku a na Slovensku, bohužel zůstává v inscenaci nevyužita.
Volba textu, odehrávajícího se v New Yorku, se pro slovensko-rakouskou koprodukci jeví jako spíše náhodná a nevyužívá potenciálu, který spojení těchto souborů vytváří. Zároveň se témata, přinášena Nergizovým textem, v inscenační koncepci navzdory jejich výrazné exponovanosti ztrácejí a vyznívají pouze fragmentárně, přičemž pozornost je spíše než k nim nebo k jevištnímu provedení směřována k samotné vícejazyčnosti. Ta však zůstává pouze formální vlastností hereckého projevu a není provázána s ostatními inscenačními prvky. Témata touhy a svobody queer osob dokáží překročit hranice. V inscenaci U řeky však zůstávají pevně ukotvena na obou stranách hranice česko-slovenského a německého jazykového prostoru i hranice mezi jevištěm a hledištěm, aniž by mezi nimi byla nalezena cesta.
Schauspielhaus Wien, Slovenské národné divadlo – Mazlum Nergiz: U řeky. Režie Christiane Pohle, dramaturgie Mário Drgoňa, scéna a kostýmy Charlotte Pistorius, hudba Lens Kühleitner, hrají Jakub Rybárik, Richard Stanke, Maximiliian Thienen, Iris Becher, Sofía Díaz Ferrer, Kaspar Locher. Premiéra 30. listopadu 2024. Psáno z reprízy 24. května 2025 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.
Klára Kubešová,
studentka Katedry divadelních studií, FF MU
Když jsem šla do Husy na provázku na podle anotace šedesáti minutovou Odyseu, kterou na brněnském jevišti předvedlo slovenské Divadlo LUDUS pod režijním vedením Dávida Pašky a dramaturgií Martina Kubrana, čekala jsem, že to celkem rychle uteče.
Poslední festivalový den zakončilo představení autorské inscenace Za rohem svět Jiřího Adámka Austerlitze, uvedené v letošním roce v pražském Studiu Hrdinů.
