Šlechtic Polívka zase Měšťákem

Jedno velké jeviště, kus klasického dramatu, k tomu zkušený režisér, hrstka hereckých hvězd a nakonec finanční kapitál, to vše je základním proviantem pro přípravu kvalitní inscenace, která uspokojí i toho největšího gurmána.

„Hladové obecenstvo Městského divadla Brno bylo opět nakrmeno do sytosti. Jako aperitiv byla odhalena detailně propracovaná scéna Jaroslava Milfajta, po které následoval předkrm v podobě milostného tématu, jež nás provázelo až do konce. Po předkrmu přišel Polívka, jehož charakter vnesl do našeho menu Molièrovu zápletku. Hlavním chodem byl nepochybně humor poněkud připepřený samotným režisérem i celým hereckým souborem. A nakonec, jako dezert byla servírovaná tematická hudba Mirka Vuksanoviće, která dokonale podtrhla scénické ztvárnění hry. Není divu, že hosté byli uchváceni a přidali do menu digestiv v podobě dlouhotrvajícího stand-up potlesku.“ Touto metaforou by se snad dala glosovat druhá premiéra Lakomce inscenovaného na činoherní scéně Městského divadla Brno v režii Stanislava Moši.

Klasická komedie francouzského herce a dramatika Jeana-Baptistea Poquelina, známějšího spíše pod pseudonymem Molière, napsaná v roce 1668, stále s humorem poukazuje na některé povahové rysy naší společnosti. Děj dramatu se odehrává v Harpagonově domě během jednoho dne. Bohatý leč lakomý stařec Harpagon intrikuje s životy svých potomků. Jeho syn Kleant je zamilovaný do krásné Mariany a chce požádat otce o svolení ke sňatku. Harpagon ale syna překvapí výrokem, že to on si chce Marianu vzít a Kleanta hodlá oženit s bohatou vdovou. Dceru Elišku zamilovanou do Valéra má v úmyslu provdat za starého boháče Anselma. Odpoledne Kleantův sluha objeví Harpagonovu truhlu s penězi a uzme ji, aby tak Kleantovi pomohl. Harpagon zběsile pátrá po truhle, dokud se nedozví, že se Valér zasnoubil s jeho dcerou. Valér poté prozradí, že jeho otcem je vážený šlechtic Anselm a Mariana je jeho sestra. Kleant vrátí Harpagonovi jeho truhlu, za což dostane Marianu za ženu a Eliška se provdá za Valéra. Harpagon nakonec zůstává sám se svými penězi.

Režijní úprava se v podstatě drží původního děje i témat hry. Moša rozvíjí pouze postavy sluhů a vztahy mezi Harpagonem a jeho zemřenou ženou – „maminkou“. Postavy komisaře a jeho písaře jsou sjednoceny do jedné osoby. Významný posun od původního textu je až v samotném závěru hry, při kterém dochází ke sblížení Harpagona a Frosiny. Hra končí jako milostný trojúhelník této dvojice a truhličky, s Harpagonovými slovy – „Maminka to pochopí“. Režisérův text je potom doplněný ještě o improvizované výstupy herců, které v mnoha případech vrcholí potleskem, přestože v některých případech zcela vybočují z rámce Molièrova dramatu. Příkladem je třeba Harpagonovo citováním Werichova textu písně Hej, pane králi – „Myslete si, že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát. Jednou však popadne Vás hrůza, až pod okny vám budeme řvát“. Koncepčně rovněž nezapadá zhasínání svící, které Harpagon komentuje coby osvětlovač divadelním slangem, dále odkazy na Brno, politiku apod. Některé z improvizací vznikají přímo na jevišti, lze tedy očekávat, že každé představení bude trochu jiné v závislosti na aktuálním dění.

Samotná režijní práce dodala dramatu zcela nové významy. Například hned první milostný dialog mezi Eliškou a Valérem se odehrává pod velkým stolem, při kterém oba aktéři několikrát sexuálně vyvrcholí, přičemž divák sleduje pouze třepající se ubrus sahající až na podlahu. V té chvíli však vyvstává otázka, zda to Valér s Eliškou myslí opravdu vážně. Povedené jsou i Harpagonovy interakce s obrazem jeho ženy, například hlazení už tak dost ohlazeného ňadra. Také scéna kdy se zoufalý Harpagon spatřuje v zrcadlech a vybízí odrazy sebe sama „dejme hlavy dohromady“ nebo Harpagonovo rozdávání všelijakých neexistujících peněžních, řka „ekonomických“ odměn.

Scéna Jaroslava Milfajta představuje vstupní halu, která navozuje klasicistní atmosféru sedmnáctého století. Stěny i strop se jeví jako omšelé dřevo, ze stropu se spouští veliký dřevěný lustr s hořícími svícemi, příchody a odchody postav zajišťuje vzadu a po stranách šest dveří, vzadu uprostřed scény stojí krb, nad kterým visí obraz Harpagonovy ženy, po stranách tlí velké dřevěné truhly a zrcadla, uprostřed scény stojí kulatý stůl, kolem něhož se točí všech pět dějství hry, a šest židlí k tomu. Iluzi klasicistní doby skvěle doplňují dobové kostýmy včetně paruk Andrei Kučerové. Avšak někdy je atmosféra zrušena současným prvkem pro vytvoření komické situace, například dlouhý šál v jedné chvíli symbolizující telefon, obouvací lžíce zaměněna s čajovou lžičkou či komisařův vzorník barev sloužící k získání popisu ztracené truhličky.

Boleslav Polívka ztvárňuje Harpagona jako flegmatického groteskního klauna. Tím se velmi odlišuje například od Lakomce inscenovaného roku 1972 v Divadle na Vinohradech (režie Jaroslav Dudek), kterého Miloš Kopecký pojal jako striktního nekompromisního lotra. Velmi originálním způsobem je pojata role mistra Jakuba, který u Harpagona slouží jako kuchař a kočí. Michal Isteník v souladu s touto skutečností hraje Jakuba velmi schizofrenně, přičemž vznikají zábavné momenty, kdy Isteník odchází s kuchařskou čepicí a zástěrou jedněmi dveřmi, a přichází s dlouhým kabátem dveřmi druhými. Ztvárnění ostatních dramatických postav dobře zapadá do režijní koncepce a podporuje celkový tvar inscenace.

Lakomec je klasické drama a Městské divadlo jej také tak prezentuje. Nuže, kdo by se rád odreagoval a nechal se celý večer unášet na vlnách humoru, je pro něj Lakomec ideální volbou. Nutno však dodat, že pod rouškou humoru bdí nemilosrdná kritika společnosti.

Městské divadlo Brno – Molière: Lakomec. Režie Stanislav Moša, dramaturgie Jiří Záviš, scéna Jaroslav Milfajt, hudba Mirko Vuksanovič. Hrají Boleslav Polívka, Kristian Pekar, Světlana Janotová, Jiří Mach, Dagmar Křížová, Zdeněk Junák, Alena Antalová, Josef Jurásek, Michal Isteník, Jan Mazák, Jakub Uličník, Alan Novotný, Patrik Bořecký. Premiéra 24. března 2018. Psáno z druhé premiéry 25. března 2018.