foto Kartin Ribbe

Na dně stoky

17.10.2016

Německé divadlo Schaubühne am Lehniner Platz uvedlo v červnu roku 2015 poprvé nově nastudovanou (na repertoáru se objevuje znovu po necelých pěti letech) hru Maxima Gorkého Noclehárna – jak zněl její původní název, později přejmenovanou na Na dně. Autor zde ve čtyřech dějstvích zobrazuje výseky ze životů několika bezprizorních lidí nacházejících se na dně společnosti. Bez cenzury zde vykresluje ty nejhorší poměry a mezilidské vztahy, na jejichž pozadí podává zprávu o životě té méně šťastné ruské společnosti.

Režisér Michael Thalheimer s dramaturgem Berndem Stegemannem nastudovali pro berlínské divadlo hru v překladu Andrey Clemen a v textové verzi Jürgena Gosche a Wolfganga Wiense. Obrazy ze života „na dně“ – života lidí bojujících o vlastní existenci na úkor lidské důstojnosti, zredukovali na 13 postav a 3 dějství. Olaf Altmann, autor scénografické realizace, pro inscenaci navrhl neměnné jevištní řešení tvořící podstatnou část celé režijně-dramaturgické koncepce. Jedná se o mohutný oválný objekt ve tvaru roury, do něhož porůznu spadává 13 herců a dále v něm jedná. Povrch této konstrukce je šedivě zbarvený a vyskytuje se na něm mnoho hnědo-červených fleků, čímž se evokuje kovový materiál se stopy rzi a zaschlé špíny. Připomíná jakési mnohokrát zvětšené potrubí odpadní kanalizace. Pomyslná přední strana roury chybí – tvoří ji prázdný výsek, pomocí kterého mohou diváci sledovat dění uvnitř.

foto Katrin Ribbe

Boční stěny objektu jsou zaoblené, zatímco tu zadní tvoří oválná šikmá plocha. Po ní se z horní zakryté rampy sklouzávají herci dolů, nebo lépe řečeno po ní rychle a bez problémů spadávají. Nahoru se naopak lze dostat jen obtížně, leckdy se to zdá až nemožné. Stejně jako snaha vyškrábat se ze dna mizérie vlastního života.

Ke spadávání postav do hracího prostoru přitom dochází i během dialogů a monologů ostatních herců. Ty jsou obvykle pronášeny frontálně přímo do hlediště, zatímco se v zadní části jeviště snaží již „spadlé“ postavy vyškrábat zpátky nahoru. Většina z nich křičí, padá a kutálí se zpět. Snad jen Vasilisa (Jule Böwe), víceméně movitá žena majitele noclehárny, sklouzávající se do pomyslné noclehárny z důvodu návštěv svého milence Vasky Popela (Christoph Gawenda), nemá s vyhoupnutím se zpátky nahoru větší problémy. V průběhu inscenace také začnou po zadní stěně stékat čtyři prameny hnědé tekutiny, jež se po čase zastaví a znova spustí v různých intervalech. Kapalina dotváří pocit zasazení hry do potrubní stoky a zároveň proměňuje zadní stěnu v ještě více kluzkou plochu. Tím se znásobuje nepřístupnost jediného „únikového východu“ ze zobrazovaného dna. Kapalina má kromě své vizuální stránky navíc funkci fyzickou. Herci totiž porůznu rozehrávají její nahromaděné kaluže pod šikmou rampou: tekutinu berou do rukou, v extatických či pološílených polohách s ní promlouvají, nebo se v ní válejí. Mizérii svých životů tak jako by dávali konkrétní podobu a v kapalině zhmotňovali všechny své křivdy a životní prohry.

Eva Meckbach; foto Katrin Ribbe

I. Hülsmann, D. Ruland, P. Moltzen, A. Stiegler, T. Strauß, E. Meckbach, U. Hoppe; foto Katrin Ribbe

Hrací prostor jasně vymezuje scénografické řešení a každá postava v něm má pevně stanovené místo. Z něj většinou jedná a není-li tak, alespoň se na něj vždy vrací. Herci pronáší své promluvy přímo do publika, při dialozích na své partnery zpravidla nehledí. Schéma a prostorové uspořádání herců na jevišti je v prvním a třetím dějství stejné, jen ve druhém se lehce mění.

Dramaturgické úpravy inscenace zahrnují redukci dialogů a výraznou interpretaci postav dotvářenou kostýmním zpracováním, jež odráží jejich charakteristické rysy. Například tulák Luka (Tilman Strauße), který po příchodu do noclehárny spouští svými promluvami kolotoč tragických událostí, působí ve svém bílém obleku a bílé společenské obuvi jako někdo z jiného světa. Ostatně se tak i chová: zpočátku se drží pouze u zadní skluzné plochy a jako jediný se po ní náruživě nesnaží vyšplhat nahoru. Své promluvy přitom pronáší bez jakéhokoliv emočního zbarvení, a to většinou zády k publiku. Téměř neustále se také hrbí, až skoro do předklonu. Odlišuje se tak od ostatních postav nejen svým (zpočátku) čistým oděvem, ale i výškou – odpadní potrubí mu zdá být malé. Jeho vizuální povýšenost nad pokleslé, špinavé prostředí odráží i jakousi dekadentní motivaci, s níž ovlivňuje jednání ostatních. Své chlácholivé promluvy o lepším životě doslova cedí mezi zuby, jakoby jim sám nevěřil. Ve svém bílém kostýmu Tilman zároveň působí coby anděl smrti, pomáhající například Anně (Alina Stiegler) k oproštění od bídy jejího života tím, že ji zardousí.

Alina Stiegler, Felix Römer; foto Katrin Ribbe

Christoph Gawenda, Lise Risom Olsen, foto Katrin Ribbe

Z důvodu zkrácení původního textu jsou některé postavy vyškrtnuty a jiné spojeny. Díky těmto redukcím, rytmizovanému způsobu herectví a jasnému členění pomocí světelného designu a hudebního doprovodu, představuje inscenace Na dně dynamické dílo s jasně vymezeným interpretačním rámcem výrazně spoluvytvářeným scénografickým řešením a kostýmním zpracováním postav.


Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín - Maxim Gorkij: Na dně. Režie Michael Thalheimer, scénografie Olaf Altmann, kostýmy Nehle Balkhausen, hudba Bert Wrede, dramaturgie Bernd Stegemann, light design Erich Schneider. Premiéra: 6. června 2015, psáno z reprízy 22. ledna 2016.

Autor: Amálie Bulandrová