Štěpánka Romová, Eliška Brumovská, Filip Ježowicz, Klára Bulantová, Jaromír Chmelař, Hana Drozdová, Johnny Horák. Foto: Bára Bachanová

Mejerchold: bio(mechanika)

24. 2. 2020

Kdo byl Mejerchold? Jak přišel ke svému jménu? Jaký měl vztah se Stanislavským? Jak vypadá biomechanika?  Na tyto otázky se snaží odpovědět biografická inscenace ve Studiu Marta.

Autorský text Mejerchold. Jakuba Kostelníka zpracoval režisér Jan Antonín Pitínský spolu s absolvujícím dramaturgem Liborem Brzobohatým. Dvouhodinové představení je naplněno nespočtem scén, které zasvětí do života ruského režiséra podobně, jako kdybychom četli jeho monografii – od úplného mládí až po jeho smrt.

Na samém začátku je představen Mejercholdův původ pomocí scény, ve které mluví se svojí matkou německy. Následně je vysvětlena jeho změna jména doprovázená napsáním velkého bílého nápisu MEJERCHOLD přes střed scény. Nápis je viditelný po celý zbytek představení, i když postupnou akcí herců dochází k jeho zesvětlení. Tvůrci se zaměřili i na Mejercholdovy neshody se Stanislavským, založení Domu intermedií či vlastního divadla.

Inscenace střídá výjevy ze života s ukázkami z jednotlivých Mejercholdových režií. V některých scénách se Mejerchold projevuje jako režisér a koriguje jednání herců, jindy sám hraje nebo není vůbec přítomen. Herci tak na scéně odehrají například kus Othella, Racka nebo Dámy s kaméliemi. Některé segmenty, např. ukázka z Maškarády, byly možná až příliš dlouhé a docházelo tím k narušení jinak svižného temporytmu.

Neodmyslitelnou součástí inscenace je zapojení samotné biomechaniky. Nejprve je však nutné zmínit způsob rozložení sálu. Scénu obklopuje jednořadé hlediště vytvářející arénu. Diváci sedí podél stěn také na vyvýšeném jevišti. Hrací prostor je tak zvětšen na největší možnou plochu. Již ve chvíli, kdy je publikum vpuštěno do sálu, stojí herci rozprostřeni po celém prostoru a jednotlivě nebo ve dvojicích provádí cvičení z biomechaniky. Tento výjev se v průběhu celého představení několikrát vrací jako samostatná scéna či podklad jiných hereckých úkonů.

Samotné herecké ztvárnění Mejercholda Johnny Horákem je opravdu precizní. Téměř celé představení se Horák po jevišti pohybuje po špičkách. Pokud náhodou nestojí na špičkách, balancuje na jedné noze nebo našlapuje velmi opatrně a s velkou jemností. Každý jeho krok je kontrolovaný a promyšlený. Je tak praktickým odrazem Mejercholdova učení.

Mejercholdovým protikladem se stává postava Wolanda (Radek Melša), ďábla z Mistra a Markétky, který po celou inscenaci provází režisérovým životem. Funguje zde jako vypravěč, který uvádí jednotlivé životní etapy či inscenace, komentuje dění na jevišti a boří čtvrtou stěnu ve chvílích, kdy promlouvá k publiku.

Kostýmy paralelně kopírují vývoj inscenace a Mejercholdův pokrok nejen s učením biomechaniky. Základním prvkem jsou bílé cvičební úbory, které herci oblékají v samotném úvodu a vracejí se do nich i v průběhu. Bodem zvratu je otevření Domu intermedií, od kterého všichni herci oblékají červené teplákové kombinézy. Mimo tyto společné úbory mění herci kostýmy v závislosti na konkrétní postavě, kterou v ukázkách či scénách ze života představují.  Mejercholdův kostým se mění s věkem – od dítěte, které obléká nátělník a šortky, po dospělého v bílé košili a kalhotách. Střídavě se převléká do kostýmů spojených s předváděnými inscenacemi a následně také do červené uniformy.

Celkovou dynamiku a spád inscenace podporuje také práce světel. Dominantní se může zdát pětice černých továrních lamp, které jsou zavěšeny nad scénou a v průběhu představení dotváří významy svým zhasínáním či blikáním. Patrné je to například ve společných scénách Mejercholda a Wolanda, kdy celá scéna potemní a zůstávají rozsvícené pouze ony velké tovární lampy. Ty problikávají a dodávají tak tajemnou atmosféru, doprovázející rozhovory režiséra a postavy ďábla. Nejintenzivnější scénou celé inscenace je její samotný závěr, kdy Mejerchold umírá. Horák odchází po vyvýšeném jevišti přímo do pruhu světla, zatímco je celý prostor zakouřený. Není tak nutné explicitně Mejercholdovu smrt vysvětlovat, obraz osoby odcházející do světla na konci tunelu je nezaměnitelný. Osvětlení doplňuje také pojízdný followspot, obsluhovaný samotnými herci z vyvýšeného jeviště. Pitínský jím vytváří další ze zcizovacích efektů, které najdeme i na jiných místech inscenace.

Právě zmíněný zcizovací efekt může být vcelku problematický. Přestože při práci se světlem má své opodstatnění a do inscenace zapadá, v jiných chvílích tomu tak není. Ve třech situacích jsou na scéně pronášena náhodná – a při jednotlivých představeních vždy odlišná – jména. Jedná se o jména osob podílejících se na vzniku inscenace, předních osob JAMU, ale i českých či zahraničních herců. V konceptu představení, které se soustředí na předání informací o ruském režisérovi, působí toto počínání nemístně. Zcizovací efekty v podobě komunikace s publikem jsou odůvodněny a nenarušují linii představení. Tato jména ovšem ano.

Problémem inscenace může být také její zaměřenost na úzkou skupinu diváků. Kdo je pro tvůrce cílovou skupinou? Pokud chtějí hrát pro teatrology, divadelníky a podobně kulturně zainteresované diváky, setká se inscenace pravděpodobně s kladnými ohlasy. Co se ale stane, pokud se na představení přijde podívat člověk, který nemá o kulturním dění v Rusku na začátku 20. století žádné ponětí? Takový divák bude pravděpodobně ztracen v záplavě jmen a časových skoků.

Přestože zvolené téma nemusí být plně přístupné všem, výstavba inscenace je natolik atraktivní, že zaujme i širší pole potenciálních diváků. Struktura, v níž se prokládají ukázky ze života s ukázkami z díla, udržuje celkové napětí a svižnost. Neustálé dění na jevišti, světelné efekty i změny děje nenechávají prostor k oddechu a právě to je klíčem k úspěchu.


Studio Marta – Jakub Kostelník: Mejerchold. Režie Jan Antonín Pitínský, dramaturgie Libor Brzobohatý, výprava Magdaléna Teleky, hudba Richard Dvořák, pohybová spolupráce Adam Mašura, zvuk Dominika Kuntzmannová, světla Marta Koláčková, stavba Štěpán Plucar, produkce David Šamánek, foto Bára Bachanová. Hrají Matěj Beneš, Šimon Bilina, Eliška Brumovská, Klára Bulantová, Lukáš Dohodil, Hana Drozdová, Johnny Horák, Jaromír Chmelař, Filip Ježowicz, Radek Melša, Štěpánka Romová, Eliška Vocelová. Premiéra 5. prosince 2019. Psáno z reprízy 9. prosince 2019.

Autor: Veronika Starova