Imaginací proti kapitalismu

Hráč Michala Háby, druhá letošní premiéra v Divadle Husa na provázku, si jako svůj základní tvůrčí princip stanovuje surrealistické heslo „všechnu moc imaginaci“. Inscenátoři tak probouzí představivost svou i diváckou.

Dostojevského román Hráč slouží jen jako výchozí struktura poskytující inscenaci základní dějovou linku a klíčové postavy. Na této bázi pak tvůrci budují bohatý metaforický divadelní svět, který, stejně jako příběh sám, vzniká zdánlivě tady a teď na základě vzpomínek hlavního hrdiny. Dalibor Buš nevstupuje na jím specifikovanou „dřevotřísku, která znamená svět“ ani tolik jako hráč Alexej Ivanovič jako spíš herec hrající hráče Alexeje Ivanoviče. Tento princip předurčuje Bušovu postavu k neustálému zcizování, podle jeho vlastních slov „stejně jako se lidé odcizují v pozdním kapitalismu“. Od prvního obrazu vede s diváky dialog, představuje ostatní aktéry, upozorňuje na divadelní postupy, komentuje děj a především si hraje s metaforickými prvky. Metafory samotné na jeviště přenáší slovně i fyzicky. Když má proto v inscenaci dojít ke znázornění Alexejova propadnutí hazardu, Buš nejprve hazard verbálně připodobní k něčemu špinavému, poté si na jevišti povšimne bazénku naplněného bahnem a nakonec propad hazardu provede opět slovní i fyzickou akcí. Nahlas komentuje reálné balancování „na hraně závislosti“, když se pokouší naposledy najít balanc na okraji bazénku, a poté padá přímo do bahna a špiní se závislostí. Nejvýrazněji ale v inscenaci vystupuje neustále se navracející motiv slepic jako hrabavých ptáků odkazujících na lidi coby hrabavé savce. Do jednoho ze svých vrcholů vstupuje motiv slepice právě po Alexejově propadnutí hazardu, kdy ho Polina (Simona Zmrzlá) nejprve osprchuje od bahna z bazénku a on si následně obléká slepičí kostým, takže před ní skutečně stojí jako zmoklá slepice, jak sám Alexej v Dostojevského textu popisuje.

Ostatní postavy figurují v retrospektivním dění jako hráčovy vzpomínky. Jakmile však dostanou příležitost projevit se, činí tak s plným nasazením a své emoce vyhání do extrémů, hezky „po rusku“. Jednotícím prvkem však zůstává výkon Dalibora Buše, který, i když je děj ještě v pomalém tempu, už jedná v tempu frenetickém (ačkoli do toho má představení podle slov jeho postavy dospět teprve postupně, asi jako když se zpívá Kalinka) a využívá fyzické i slovní komiky, stejně jako pracuje s metaforami. Jeho zápas se závislostí na hazardu předznamenává neobratné groteskní zápolení s lavičkou či pohovkou a Polinou iniciovaný skandál, jako jeden ze zásadních bodů Dostojevského předlohy, se Alexej pokouší vyvolat svléknutím se do naha a vytrvalým probíháním mezi diváky ve snaze snaže se docílit odchodu některého z nich. Ale co je dnes ještě na divadle skandál? Rozhodně ne oslovování německé šlechty Rusem v němčině, které v románu způsobí poprask a Alexejovo dočasné vypuzení ze společnosti generála (Tomáš Milostný), avšak ani nahota se nezdá být adekvátní náhradou. Proto musí Buš přistoupit k rozhodnutí zabít na jevišti slepici a tím konečně dosáhne kýženého výsledku.

Zlom nastává s překvapivým příchodem Ivany Hloužkové coby babičky, v jejíž smrt všichni se slibnou vidinou velkého dědictví doufají. Ta si po nezbytném výslechu, kdy se před ní ostatní tlačí v bazénku, přizpůsobí průběh představení k obrazu svému. Z hraní rulety se stává ohromující vizuální podívaná, v záři barevných reflektorů poskakuje s disko koulí na hlavě Milan Holenda (do té doby rezervovaný pan Astley), létají konfety, tancují polonazí krupiéři Adam Mašura a David Janík. Když pak babička prohrává veškeré peníze, inscenace začíná směřovat do svého finále. Buš se plně stává hráčem, který ale kvůli výhře v ruletě prohrává Polinu a pod vlivem nabytého kapitálu odjíždí do Paříže spolu s prostitutkou Blanche (Růžena Dvořáková). Ta ve svém závěrečném monologu odhaluje kapitalismus jako zhoubu lidstva, jež bude završena ekologickou katastrofou.

Inscenace tak nakonec skutečně je i o kapitalismu, ačkoli propagační hashtag hlásá opak. Euro-americkou společnost hrabavých savců totiž kapitalismus jako jejich hnací síla protkává natolik, že se jako téma projeví všude. Ať už se jedná o příběh o lásce nebo o bezvýznamném hazardním hráči. Imaginace v Hábově inscenaci myšlenkově vystupuje podobně jako u pařížských demonstrujících studentů v roce 1968. Jestliže dáme všechnu moc imaginaci, možná dokážeme přetvořit současný systém v něco lepšího, nebo alespoň bude náš život v něm o něco snesitelnější. Minimálně provázkovskou inscenaci činí imaginační princip mnohem více než jen snesitelnou.

Autor fotografií: Ivo Dvořák, zdroj: archiv Divadla Husa na provázku

Divadlo Husa na provázku – Podle F. M. Dostojevského: Hráč. Scénář a režie Michal Hába, dramaturgická spolupráce Olívia Fantúrová, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek. Hrají Dalibor Buš, Ivana Hloužková, Simona Zmrzlá, Růžena Dvořáková, Tomáš Milostný, Jan Kolařík, Milan Holenda, Adam Mašura, David Janík. Premiéra 23. listopadu 2018. Psáno z reprízy 8. ledna 2019.