HYNKU! VILÉME!! JARMILO!!!

Lyrickoepická báseň Máj Karla Hynka Máchy patří k nepopiratelným hodnotám české poezie. Jakožto součást povinné školní literatury se snad každý učil k recitaci alespoň pár řádků. Kdo se ale během života k Máji vrátil? Jednu z možností nabízí Nová scéna Národního divadla v Praze a její  inscenace Máj v režii Davida Prachaře a choreografii Václava Kuneše.

Dílo Karla Hynka Máchy vnímám jako tíživé, existenciální vyznání autora. Ve svých verších český básník velmi otevřeně popisuje niterné prožitky, jimiž navozuje tragický příběh milostného trojúhelníku. Ve stejném ladění pojali Prachař s Kunešem svou divadelní adaptaci – jako velmi expresivní a intimní zpověď. Tvůrci plně respektují předlohu, báseň zůstává zachována a text je tedy převeden na jeviště v celém svém rozsahu.

Verše, jakožto literární stránku a „kostru“ inscenace, recituje sám režisér, který je po celou dobu součástí představení. Během recitace nestojí Prachař pouze na kraji scény za stojanem na noty, na němž má položen text, ale pohybuje se po scéně v rytmu básně, podupává a pomáhá vyznění slov divokou gestikulací. Dostává se až do jakéhosi extatického rozpoložení. V určitých momentech představení se intenzita jeho deklamace zvyšuje natolik, že přednes, místy doprovázený bubeníkem Pavlem Fajtem, přechází do rytmického, frázovaného zpěvu. S poslední slokou básně přichází překvapení v podobě „barda“ Národního divadla Jana Kačera, jenž nahradí Davida Prachaře v jeho roli ztělesněného lyrického subjektu. Pouhými hlasovými prostředky vytváří postavu poutníka, který přichází po sedmi letech na místo Vilémovy popravy a následně se dozvídá o příběhu dvou milenců.

Princip scénografického řešení Richarda Maška tkví v jednoduchosti, přesto dokáže zaujmout na první pohled. Na jevišti leží silná vrstva nadýchané rašeliny, ve které je zabudován mělký bazének naplněný vodou představující jezero. Rašelina na scéně působí jako připomínka země a metafora životního cyklu země, z níž člověk vzešel a do níž se zase vrátí. Všichni aktéři se po rašelině pohybují bosí, což ještě více umocňuje dojem sepjetí s přírodou, zejména při verších: „/Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,/ v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,/ v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,/ v šírou tu zemi, zemi jedinou/.“

Do inscenace jsou zapojeni čtyři tanečníci z projektu 420PEOPLE – konkrétně se jedná o dvě ženy a dva muže. Emocemi naplněný, expresivní tanec Nataši Novotné, která jako osudová Jarmila páchá sebevraždu ve vlnách jezera, je dech beroucí, stejně tak jako je působivé zemité taneční ztvárnění Vilémova rozjímání nad pomíjivostí lidského života noc před smrtí v podání Václava Kuneše. Výjimečnou interpretační úrovní a profesionalitou sekundovali svým kolegům i další dva tanečníci (Zuzana Herényiová a Milan Odstrčil). Pomalé, procítěné pohyby a hravost jejich tance dotvářely atmosféru recitovaných veršů. V průběhu představení jsem je vnímala jako element ztvárňující čistotu a krásu tolik opěvované přírody, která tvoří kostru milostné básně. Stejným způsobem, jakým se střídají ústřední motivy v Máchově Máji, se obměňovala také pohybová vyjádření čtyř tanečníků. Ladné, až baletní krůčky nahradila silová akrobacie, a posléze současný tanec. Dramatické sekvence básně (např. Vilémovo odsouzení, oběšení, Jarmilina sebevražda) byly vyjádřeny opakováním konkrétních pohybů, případně jejich dublováním v delším časovém horizontu. Jedním z příkladů je scéna z noci před Vilémovou popravou, kdy tanečníci s rozsvícenými čelovými lampami na hlavě bezmocně bloudí tmou, padají do rašeliny, převalují se ze strany na stranu, a následně se  vymršt do stoje na jedné ruce, ze kterého opět vší silou padají do tmavé rašeliny.

Po celou dobu představení je na jevišti u bicí soupravy přítomen hudebník Pavel Fajt, jehož živé vstupy děj inscenace doprovází. Nejen hrou na bicí, ale i akustickými efekty pomáhá dotvářet jednotlivé situace, a to například tikotem hodin symbolizujícím rychlost plynoucího času, či štěkotem psů, který Vilém poslouchá z kobky, ve které je před smrtí vězněn. Modernizujícím aspektem je scéna, v níž se na jevišti objevuje hudebník Ondřej Anděra u mixážního pultu, zpoza kterého s pečlivým frázováním na předem nahraný beat rapuje část textu. Ani přesto, že jsou téměř 200 let staré verše zprostředkovány jedním z nejmodernějších hudebních žánrů, nepůsobí tato interpretace dehonestujícím dojmem.

Novodobá adaptace Máje je založena na rovnocennosti jednotlivých prvků. Nejedná se tedy v žádném případě o jevištní tvar, ve kterém by tanec byl pouhým doplňkem a ozvláštněním recitace, stejně tak jako mluvené slovo v tomto případě nefunguje jen pro doplnění tanečních kroků. V Máji Nové scény Národního divadla v Praze i tanečníci a hudebník trochu mluví, herec naopak také trochu tančí a vše propojuje hudba, jež je stejně zemitá jako scénografie, verše i tanec.

Moderní zpracování nadčasového příběhu, které se snaží o maximální prolnutí jednotlivých uměleckých forem, je bezesporu nekonvenčním projektem. Přesto bych si ho dokázala mnohem lépe představit v komornějším prostoru, díky kterému by inscenace více interagovala s diváky a ještě více v nich rezonovala.

Autor fotografií: Pavel Hejný, zdroj: archiv projektu 420PEOPLE

Nová scéna Národního divadla – Karel Hynek Mácha: Máj. Režie David Prachař, choreografie Václav Kuneš, hudba Pavel Fajt, Ondřej Anděra, scéna Richard Maška, světla Jan Mlčech. Účinkují Zuzana Herényiová, Nataša Novotná, Jan Kačer, Václav Kuneš, Milan Odstrčil, David Prachař, Pavel Fajt, Ondřej Anděra. Premiéra 19. 3. 1012. Psáno z reprízy 10. 1. 2019.