Historie či realita každé doby?

Divadelní hra Majitelé klíčů Milana Kundery byla naposledy inscenována v roce 1966. Národní divadlo Brno získalo autorovo svolení hru na české jeviště vrátit, a tak se v roce 2021 uskutečnila premiéra inscenace režiséra a ředitele NdB Martina Glasera v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Tragikomická hra na protektorátním pozadí zrcadlí rozdíly mezi lidskou „stádovitostí“ a obětováním pohodlnosti ve prospěch „vyšších zájmů“.

Jednoaktovka, odehrávající se ve dvou pokojích vsetínského bytu za Protektorátu, líčí příběh Jiřího a Aleny Nečasových (Jakub Svojanovský a Zuzana Černá), kteří bydlí s Aleninými rodiči ­– Krůtovou (Tereza Groszmannová) a Krůtou (Petr Kubes).

Jejich nedělní ráno se pokazí ve chvíli, kdy Jiří dostane záhadný telefonát a musí okamžitě odejít neznámo kam. Nevědomky si však do kapsy uloží svůj i tchánův svazek klíčů. Po návratu domů musí Jiří snášet nejen dětinské výlevy ženy Aleny, ale také Krůtovy přednášky o vlastnictví jednotlivých svazků klíčů. Toto banální dohadování mezi rodinnými příslušníky je však pouhým začátkem. Za pár okamžiků se u dveří Nečasových zjeví Jiřího bývalá milenka a odbojářka Věra (Petra Lorencová) a požaduje po něm úkryt před gestapem. Věřinu identitu milenky a bojovnice proti režimu zná pouze sám Jiří, ostatní členové rodiny netuší, kým skutečně je. Její pravou tvář ale odhalí domovník Sedláček (Martin Siničák), prorežimní udavač. Věru ochrání před udáním gestapu Jiří, který domovníka zabije. Sedláčkova mrtvola schovaná pod postelí Nečasových dostane dvojici do úzkých a Jiří se ocitne před osudným rozhodnutím. Zachrání svůj život, nebo raději zůstane a zemře s nic netušící rodinou? Jiří se sice pokusí zachránit ženu Alenu, ale jelikož jí nemůže sdělit pravý důvod útěku, nepodaří se mu to. Rozhodne se zachránit alespoň sebe, vytrácí se za Věrou a za sebou nechává rodinu napospas smrti. Hra je proložena i druhou dějovou rovinou, a to čtyřmi vizemi Jiřího Nečase. Ty se objevují v situacích, kdy Jiří stojí před životně důležitým a nezvratným rozhodnutím, které ovlivní nejen jeho osud, ale i osud jeho okolí.

Scénografie Pavla Boráka se striktně drží dramatické předlohy. Naskýtá se pohled na dva pokoje propojené dveřmi, jeden obývají Nečasovi, druhý Krůtovi. Právě tyto dva pokoje představují bublinu, do níž se čeští maloměšťáci uzavírají, a žijí tak v naprosté iluzi spořádaného života. Jde jim pouze o vlastní pohodlí a nehledí na to, co se děje za okny v reálném světě. Zajímavým prvkem na scéně jsou stěny pokojů ověšené sbírkou starožitných hodin, které se bývalý major Krůta snaží neustále nařídit tak, aby zvonily ve stejný čas. Symbolika času se zde objevuje hned několikrát. Hudebně je čas ztvárněn ve vizích Jiřího Nečase, kdy nemilosrdným tikáním zdůrazňuje naléhavost situace. Samotné slovo nečas, jež se v češtině užívá například pro nepohodu či nevhodnou dobu, pak naznačuje špatné načasování všech událostí. Živost inscenace neztrácí, i když se rozestavění kulis v jejím průběhu nemění. Tuto živost dodává ději především hra se světlem. Ta zapříčiňuje, že děj divácky mnohem lépe čitelný a jde jasně poznat kdy se jedná o běžnou dějovou rovinu a kdy o Nečasovy vize. Živost dotvářejí také realisticky působící herecké výkony, díky nimž byl rozdíl mezi charakterovými vlastnostmi jednotlivých postav velmi čitelný, od hloupoučké Aleny přes distingovanou Věru po slizkého a strašidelného důstojníka gestapa (Pavel Čeněk Vaculík).

Dobře ztvárněný kontrast a metafory, i tak by se inscenace dala popsat. Výrazný je rozdíl v chování vzdělance Jiřího z Prahy a obyčejných maloměstských Krůtových. Banální potíže Aleny a Krůtových působí směšně v porovnání s život ohrožujícími problémy Jiřího a Věry. Tím však kontrasty nekončí. Až komediální ztvárnění Aleny Nečasové, jakožto naivní, prosté a infantilní mladé ženy je naprostým opakem starší, důstojně a vážně působící Věry. Zarazit může nenápadně, ale zároveň velmi odvážně vložená metafora. Ve chvíli, kdy Krůta vyvěšuje nacistické praporky, drží v jedné ruce nacistický, ale v druhé ruský praporek. Chytře vymyšlená scéna ukazuje Krůtu jako typického „převlékače kabátů,“ který se přizpůsobuje stádu, aby nemusel přijít o své pohodlí.

Reprodukovaná hudba Ivana Achera dodává celé inscenaci na uvěřitelnosti a emocionálnosti. Velmi výrazný rytmus ve spojení s choreografií perfektně zdůrazňují těžkost situací, ve kterých se Jiří ocitá. Metafory se neobjevují jen v samotném ději, ale i v hudbě. „Šlágr o svlečně,“ ve kterém důstojník gestapa touží, aby se Alena svlékla, nepůsobí eroticky, jak by člověk očekával, ale po chvíli se dozví, že naráží na koncentrační tábory, jelikož po Aleně chce, aby se svlékla z kůže.

Zda cílem dramaturga a uměleckého šéfa Činohry NdB Milana Šotka bylo hru uvést pouze kvůli opětovnému spojení Milana Kundery s Brnem, či šlo o něco více, je otázkou. Domnívám se, že záměrem bylo obojí. Kunderovo povolení hru na české jeviště vrátit obnovilo vazbu s jeho rodným městem, ale zároveň nabídlo prostor zásadním myšlenkám tohoto díla. Inscenace jejíž děj se odehrává před více než sedmdesáti lety ukazuje na neměnnost některých vlastností společnosti, jako je „zavírání očí“ před palčivými problémy tohoto světa a uzavírání se do iluzorních představ o bezproblémovém životě.

Národní divadlo Brno – Milan Kundera: Majitelé klíčů. Režie Martin Glaser, dramaturgie Milan Šotek, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Ivan Acher, světelný design Martin Špetlík. Hrají Jakub Svojanovský, Zuzana Černá, Petr Kubes, Tereza Groszmannová, Petra Lorencová, Martin Siničák, Tereza Richtrová, Pavel Čeněk Vaculík, Viktor Kuzník, Vladimír Krátký, Jan Grygar. Premiéra 22. května 2021. Psáno z reprízy 14. listopadu 2022.

Text vznikl v rámci kurzu Tvůrčí psaní a redakční práce na Katedře divadelních studií FF MU.
Autorka je studentkou programu Mediální studia a žurnalistika.