UM UM 2017 - Den první - Diskuse a Osadné | Časopis Kritické Theatrum

Rusíni - Kde jsou hranice vlastní identity?

Starou Ľubovňu většina lidí vnímá jako periferii Slovenska. Pro Rusíny je důležitým centrem, srdcem kultury, místem, odkud pocházejí jejich kořeny. Jejich předkové kdysi osídlili hřebeny Karpat, zvelebovali si je, přežívali v těžkých přírodních podmínkách a učili se žít s každodenními těžkostmi, které přináší pastevecký život. Stali se proto hluboce věřícím národem s velkou duší a širokou škálou lidových zvyklostí. Ovšem doba se změnila a rusínské obyvatele Ľubovni a přilehlého regionu dnes víc než těžký vysokohorský život a boj o přežití trápí otázka pokračování tradic rusínského národa a jeho identity jako takové.

Umelecké prejavy v rusínskej kultúre

Druhá část dvoudílné debaty o Rusínech s Rusíny na téma Umelecké prejavy v Rusínskej kultúre po domluvě proběhla v rusínštině. Jejími hosty byli Ludmila Šandalová, autorka knih v rusínštině, ředitel Divadla Alexandra Duchňoviča v Prešově Marián Marko a předčítač z předchozí prostorové instalace a spisovatel Nikolaj Koneval.

Být Rusínem je podle debatujících přirozenou součástí jejich života. Identifikují se tak se svým rozdrobeným národem v mnoha dalších zemích světa. Otázka jejich identity se táhne jako červená nit veškerými jejich snahami o vlastní emancipaci mezi již existujícími uznanými etniky (ať už to jsou Slováci, Ukrajinci, Chorvaté, Romové a další). Snahy starších a tradičně orientovaných jedinců i skupin působí v souvislosti se silnou asimilací zejména mladých Rusínů se slovenským národem jako boj s větrnými mlýny.

Dva střetávající se pohledy na rusínskou kulturu, které jdou spolu ruku v ruce, vytváří podivný paradox. Na jedné straně stojí neutuchající snaha obnovovat rusínskou kulturu, oživovat ji novými počiny, setkáváním, mluvením o tradicích a předávání zvyklostí novým generacím. Daleký protipól druhého pohledu do tradičního prostředí odmítá explicitně vnášet nové vlivy zvenčí, nechat rusínskou kulturu ovlivňovat okolním světem, jazyky a současnými kulturními trendy. Snaha bránit se asimilaci je pochopitelná, ovšem konzervuje rusínskou kulturu, uzavírá ji do sebe a brání jejímu dalšímu vývoji.

Rusíni - Kde jsou hranice vlastní identity?

Starou Ľubovňu většina lidí vnímá jako periferii Slovenska. Pro Rusíny je důležitým centrem, srdcem kultury, místem, odkud pocházejí jejich kořeny. Jejich předkové kdysi osídlili hřebeny Karpat, zvelebovali si je, přežívali v těžkých přírodních podmínkách a učili se žít s každodenními těžkostmi, které přináší pastevecký život. Stali se proto hluboce věřícím národem s velkou duší a širokou škálou lidových zvyklostí. Ovšem doba se změnila a rusínské obyvatele Ľubovni a přilehlého regionu dnes víc než těžký vysokohorský život a boj o přežití trápí otázka pokračování tradic rusínského národa a jeho identity jako takové.

Umelecké prejavy v rusínskej kultúre

Druhá část dvoudílné debaty o Rusínech s Rusíny na téma Umelecké prejavy v Rusínskej kultúre po domluvě proběhla v rusínštině. Jejími hosty byli Ludmila Šandalová, autorka knih v rusínštině, ředitel Divadla Alexandra Duchňoviča v Prešově Marián Marko a předčítač z předchozí prostorové instalace a spisovatel Nikolaj Koneval.

Být Rusínem je podle debatujících přirozenou součástí jejich života. Identifikují se tak se svým rozdrobeným národem v mnoha dalších zemích světa. Otázka jejich identity se táhne jako červená nit veškerými jejich snahami o vlastní emancipaci mezi již existujícími uznanými etniky (ať už to jsou Slováci, Ukrajinci, Chorvaté, Romové a další). Snahy starších a tradičně orientovaných jedinců i skupin působí v souvislosti se silnou asimilací zejména mladých Rusínů se slovenským národem jako boj s větrnými mlýny.

Dva střetávající se pohledy na rusínskou kulturu, které jdou spolu ruku v ruce, vytváří podivný paradox. Na jedné straně stojí neutuchající snaha obnovovat rusínskou kulturu, oživovat ji novými počiny, setkáváním, mluvením o tradicích a předávání zvyklostí novým generacím. Daleký protipól druhého pohledu do tradičního prostředí odmítá explicitně vnášet nové vlivy zvenčí, nechat rusínskou kulturu ovlivňovat okolním světem, jazyky a současnými kulturními trendy. Snaha bránit se asimilaci je pochopitelná, ovšem konzervuje rusínskou kulturu, uzavírá ji do sebe a brání jejímu dalšímu vývoji.

Rusíni - Kde jsou hranice vlastní identity?

Starou Ľubovňu většina lidí vnímá jako periferii Slovenska. Pro Rusíny je důležitým centrem, srdcem kultury, místem, odkud pocházejí jejich kořeny. Jejich předkové kdysi osídlili hřebeny Karpat, zvelebovali si je, přežívali v těžkých přírodních podmínkách a učili se žít s každodenními těžkostmi, které přináší pastevecký život. Stali se proto hluboce věřícím národem s velkou duší a širokou škálou lidových zvyklostí. Ovšem doba se změnila a rusínské obyvatele Ľubovni a přilehlého regionu dnes víc než těžký vysokohorský život a boj o přežití trápí otázka pokračování tradic rusínského národa a jeho identity jako takové.

Umelecké prejavy v rusínskej kultúre

Druhá část dvoudílné debaty o Rusínech s Rusíny na téma Umelecké prejavy v Rusínskej kultúre po domluvě proběhla v rusínštině. Jejími hosty byli Ludmila Šandalová, autorka knih v rusínštině, ředitel Divadla Alexandra Duchňoviča v Prešově Marián Marko a předčítač z předchozí prostorové instalace a spisovatel Nikolaj Koneval.

Být Rusínem je podle debatujících přirozenou součástí jejich života. Identifikují se tak se svým rozdrobeným národem v mnoha dalších zemích světa. Otázka jejich identity se táhne jako červená nit veškerými jejich snahami o vlastní emancipaci mezi již existujícími uznanými etniky (ať už to jsou Slováci, Ukrajinci, Chorvaté, Romové a další). Snahy starších a tradičně orientovaných jedinců i skupin působí v souvislosti se silnou asimilací zejména mladých Rusínů se slovenským národem jako boj s větrnými mlýny.

Dva střetávající se pohledy na rusínskou kulturu, které jdou spolu ruku v ruce, vytváří podivný paradox. Na jedné straně stojí neutuchající snaha obnovovat rusínskou kulturu, oživovat ji novými počiny, setkáváním, mluvením o tradicích a předávání zvyklostí novým generacím. Daleký protipól druhého pohledu do tradičního prostředí odmítá explicitně vnášet nové vlivy zvenčí, nechat rusínskou kulturu ovlivňovat okolním světem, jazyky a současnými kulturními trendy. Snaha bránit se asimilaci je pochopitelná, ovšem konzervuje rusínskou kulturu, uzavírá ji do sebe a brání jejímu dalšímu vývoji.

Rusíni - Kde jsou hranice vlastní identity?

Starou Ľubovňu většina lidí vnímá jako periferii Slovenska. Pro Rusíny je důležitým centrem, srdcem kultury, místem, odkud pocházejí jejich kořeny. Jejich předkové kdysi osídlili hřebeny Karpat, zvelebovali si je, přežívali v těžkých přírodních podmínkách a učili se žít s každodenními těžkostmi, které přináší pastevecký život. Stali se proto hluboce věřícím národem s velkou duší a širokou škálou lidových zvyklostí. Ovšem doba se změnila a rusínské obyvatele Ľubovni a přilehlého regionu dnes víc než těžký vysokohorský život a boj o přežití trápí otázka pokračování tradic rusínského národa a jeho identity jako takové.

Umelecké prejavy v rusínskej kultúre

Druhá část dvoudílné debaty o Rusínech s Rusíny na téma Umelecké prejavy v Rusínskej kultúre po domluvě proběhla v rusínštině. Jejími hosty byli Ludmila Šandalová, autorka knih v rusínštině, ředitel Divadla Alexandra Duchňoviča v Prešově Marián Marko a předčítač z předchozí prostorové instalace a spisovatel Nikolaj Koneval.

Být Rusínem je podle debatujících přirozenou součástí jejich života. Identifikují se tak se svým rozdrobeným národem v mnoha dalších zemích světa. Otázka jejich identity se táhne jako červená nit veškerými jejich snahami o vlastní emancipaci mezi již existujícími uznanými etniky (ať už to jsou Slováci, Ukrajinci, Chorvaté, Romové a další). Snahy starších a tradičně orientovaných jedinců i skupin působí v souvislosti se silnou asimilací zejména mladých Rusínů se slovenským národem jako boj s větrnými mlýny.

Dva střetávající se pohledy na rusínskou kulturu, které jdou spolu ruku v ruce, vytváří podivný paradox. Na jedné straně stojí neutuchající snaha obnovovat rusínskou kulturu, oživovat ji novými počiny, setkáváním, mluvením o tradicích a předávání zvyklostí novým generacím. Daleký protipól druhého pohledu do tradičního prostředí odmítá explicitně vnášet nové vlivy zvenčí, nechat rusínskou kulturu ovlivňovat okolním světem, jazyky a současnými kulturními trendy. Snaha bránit se asimilaci je pochopitelná, ovšem konzervuje rusínskou kulturu, uzavírá ji do sebe a brání jejímu dalšímu vývoji.