OST-RA-VAR 2025: Roviny emocí, roviny vztahů

Inscenace režiséra Jana Holce vykresluje příběh manželů Filipa (Ondřej Brett) a Vandy (Alexandra Palatínusová), kteří se rok po sebevraždě syna Adama snaží najít smíření s rodinou Tamary (Markéta Haroková), Viktora (Lukáš Melník) a jejich syna Patrika (Hynek Tajovský). Patrik se podílel na šikaně Adama ve škole i na internetu, čímž v očích Filipa a Vandy částečně zavinil synovu smrt. Setkání, jež mělo umožnit vzájemné sdílení myšlenek a pocitů, však odhaluje spíše další tajemství a otevírá zásadní témata, jako jsou nepřátelské prostředí sociálních sítí, roviny smutku a viny nebo otázka rodičovské zodpovědnosti.

Přináší navíc konfrontaci nejen pohledů na situaci, ale také forem truchlení, v nichž se všichni chovají odlišně a zároveň nedokážou své prožívání zprostředkovat ostatním. Filipovi v pohodlném domácím oblečení je velmi nepohodlně pokaždé, když má vyjádřit, co doopravdy cítí. Jako zaneprázdněný politik byl často ve výchově Adama nepřítomný, podobně jako je nyní emočně nepřítomný v rozhovoru. Vanda, umělkyně oblečená do designových kusů, naopak zaujímá nejexpresivnější postoj, zatímco se zoufale snaží najít na tváři „viníka“ lítost. Její emoce se však ani u manžela nesetkávají s tím absolutním pochopením, kterého si Vanda žádá, a ona postupně rozpoznává vinu spíše u sebe než u jiných, když se dozvídá, kolik toho o synovi nevěděla.

Tamara si ve svém drahém nevkusném oblečení přichází do domu Adamových rodičů pro odpuštění. Přestože v průběhu setkání vyplyne na povrch, jak nemožné to v daný moment je, pokouší se zachraňovat nepříjemnou konverzaci do jejího absolutního konce. I při loučení, které z Vandiny strany probíhá v naprostém tichu a odmítání, proto směšně nabízí, že může Patrik manželům ostříhat zanedbané keře na zahradě. Její manžel Viktor zase hlasitě proklamuje nesouhlas se „změkčilostí“ mladé generace či „liberální“ výchovou a od začátku naznačuje pochybnosti nad setkáním obou rodin. Po jeho prohlášeních často nastávají nepříjemná odmlčení nebo násilné změny témat konverzace. Nakonec Patrik, který je v duchu klasického dospívajícího oblečen v trendy outfitu, mluví sporadicky, jen v momentech, kdy ho ostatní osloví. Jeho drobná gesta (úšklebky, vrtění hlavou, obrácení očí v sloup) však napovídají, že nesouhlasí ani s jednou stranou konfliktu.

Postavy – jejich postoje, názory, příběhy i kostýmy – jsou do jisté míry typizované. „Liberální matka“, konzervativní „boháč“ ve sportovní vestě, teenager s mobilem v ruce a cigaretou u pusy…dokonce i příběh Adama, který se lišil od svých vrstevníků, a byl zbytečně dohnán k extrémnímu rozhodnutí. Tyto charaktery se dnes s většími či menšími obměnami vyskytují v množství seriálů a filmů, což vede k pomalému vyčerpávání narativu. Ona typizace proto částečně oslabuje jeden ze základních motivů inscenace o nepoznatelnosti vnitřního prožívání nebo jedinečnosti každé situace.

Na druhou stranu do popředí vystupuje i již méně tematizované zobrazení oněch čitelně odlišených forem truchlení, kterými se jednotlivé postavy vyrovnávají s vlastními pocity – mlčením, hledáním viny u druhých, nepřipouštěním si zodpovědnosti a dalšími. Herci zároveň pracují i s vysokou mírou emocionálního umírnění. Postavy se neustále vrací ke klidnějšímu rozhovoru, aby zachovaly společenské dekorum nebo možná,aby neodhalily příliš mnoho ze sebe. Pak v náznacích projevují skrývané pocity.

Například Viktor, který není ochoten přistoupit na prohlížení Adamových vyznamenání a fotografií a nechává si je pasivně pokládat na kolena, aniž by jim věnoval jediný pohled. Zatímco v této chvíli mlčí, v jiné vyjeví existenci Adamových youtubových videí, kvůli nimž nemá o Patrikově spolužákovi tak kladné mínění jako jeho rodiče. A tak nejen u Viktora lze sledovat, že v jeden moment potlačované emoce se v průběhu napjaté konverzace vyjevují v různých podobách a intenzitách a odkrývají další úhly zdaleka ne jednoduchého příběhu.

Postavy se také neustále střídají v sympatických a nesympatických polohách tak, aby divákův soucit přecházel z jedné rodiny na druhou a jednotlivé repliky vyvolávaly pochybnosti nad jejich záměrem. Proto i Vanda, jejíž situace vzbuzuje po celé představení hlubokou lítost, se dokáže těšit z Patrikových nočních můr a krutě využít jeho upřímného sdílení.

Různé úhly pohledu nabízí i samotná scénografie od Pavly Kamanové umístěná na otáčivém pódiu. Rotující prostor je v některých částech obvodu vyvýšené platformy obstaven průhlednými zábranami. Divák i postavy na jevišti se skrze ně mohou dívat s pocitem, že situace je jasná a přehledná, zatímco konverzace naznačuje opak. Spolu s příležitostně užívanými porty však scénografické řešení situaci částečně vzdaluje a tvoří bariéru emocionálnímu napojení hlediště.

Téměř prázdný prostor pak vyplňuje pouze malý stolek se židlemi, které kvůli svému tvaru musí poskytovat přibližně stejnou dávku diskomfortu a napětí jako situace samotná. Občerstvení naopak přináší komfortní „small-talk“ téma a víno především umocňuje Vandino pozdější chování.

Rodiny se rozcházejí bez rozřešení, pouze konfrontovány se vzájemným utrpením a utajenými informacemi. Závěr, v němž se Patrik vrací za znění písně Empty Chair od Ivana Achera z auta, aby padl Vandě do náručí, je sice částečně patetický, přesto nabízí divákům emoční smíření. Vanda nakonec u Patrika nachází onu lítost, kterou tak zoufale vyžadovala, a obě postavy dosáhnou momentu, k němuž sice směřovaly, avšak nebyly schopny se skrze slova dostat – k momentu spoluprožívání smutku.

Až na přehnaně emoční apel v závěru tak inscenace zobrazuje téma s umírněností i citlivostí v herecké akci a zodpovědným přístupem k vztyčeným tématům. Mimo hlavní motiv šikany a sebevraždy klade důraz také na drobnější motivy příběhu – sdílení pocitů, nebezpečí sociálních sítí, nálepka „viníka“, stěny mezi rodiči a dětmi nebo třeba rámování narace. Tím nakonec může navodit představu nečernobílého příběhu plného nepoznaných rovin, které lze jen těžce, pokud vůbec, zprostředkovat. Zároveň klade otázky, jimiž je nutné se zaobírat i v mnohem méně vyhraněných situacích.

Divadlo Petra Bezruče – Jordan Tannahill: Pozdě příchozí. Režie a inscenační úprava Jan Holec, překlad Klára Vajnerová, dramaturgie a inscenační úprava Peter Galdík, výprava Pavla Kamanová, světelný design Karel Šimek, hudba Ivan Acher. Hrají Ondřej Brett, Alexandra Palatínusová, Markéta Haroková, Lukáš Melník, Hynek Tajovský. Premiéra 23. května 2025. Psané z reprízy 28. listopadu 2025 na festivalu OST-RA-VAR .