Malý zelený
Zdolatelný strom na kopci. Děda a vnuk, oba stojící u jeho paty.
D: Umíš šplhat?
Vnuk kývne a začne šplhat větev po větvi na strom, dokud se nedostane hezky vysoko a shlédne dolů na dědu.
V: Dokážeš se dostat nahoru?
D: Je ten strom stabilní?
Vnuk trochu nadskočí a strom se zachvěje, nic víc.
V: Prozatím… myslím…
D: Nu dobrá
Děda se opatrně chytí větve a pokusí se šplhat, dokud se nezastaví a oba se zhluboka nenadechnou.
V: Myslím, že to dokážeš.
D: Byl jsem toho dřív schopen.
V: A já si myslím, že to dokážeš i teď. (Ukření se na něj.)
D: Mohl bych spadnout.
V: Já bych mohl spadnout taky!
D: Ale můj pád by mohl mít trvalé následky… (Upozorní ho klidně.)
Děda to nakonec vzdá, pustí se větve a udělá pár kroků od stromu.
D: Řekni mi, co vidíš,
V: Kde?
D: Tam, za támhletím kopcem v dáli…
Vnuk se podívá do dáli.
V: No… vidím les.
D: A co mi o tom lese můžeš říct?
V: Stromy… hodně stromů…
D: A jak ty stromy vypadají…
V: No… to záleží, na jakou část lesa se podívám…
D: Mmhmm… řekni mi víc.
V rámci tohoto rozhovoru se děda pokusí párkrát vyšplhat na strom.
V: No… je velký. Vypadá jako by sahal do nekonečna. Na kilometry a kilometry daleko jenom… stromy. Některé z nich jsou tlusté a krátké, a jiné vysoké a táhlé nahoru. A taky některé jsou zelené, ale hodně z nich je… černých. Šedých. Vypadají jako pahýly.
D: Pahýly?
V: No, pahýly… To jsou ty od požáru.
D: Ano, to jsou ony.
Vnuk se podívá zpět na les, zatímco dědovi se podaří vyhoupnout na spí větev.
V: Dokážeš vyšplhat výš.
D: Stačí. Podívej se znova na ty stromy, které vypadají jako pahýly.
V: Tak jo…
D: Podívej se doprostřed těch pahýlů…
V: Jakože… mezi ně?
D: Ano.
V: Jsou tak daleko…
D: Použij svoje (zasekne se) super oči…
V: (trochu se zamračí) Já nemám super oči…
D: Ale všichni je máme. Je toho tolik k vidění, když se opravdu podíváme…
Vnuk se pokouší zapojit svoje super oči.
V: Ale já nic nevidím.
D: Dobře, tak je zavři.
V: Oči?
D: Ano.
Vnuk zavře oči, zatímco děda je má otevřené a kouká do dáli.
D: Nic nedává větší smysl než vzduch.
Než vítr nesoucí mraky po obloze.
Než slunce dopadající na listy přesně tak.
Než vytrvalost vln rozbíjející se o břehy.
Než chvíle klidu, nádech a výdech, kterým vše vnímáš.
Víš, co tím myslím?
V: Ne.
D: Snad jednoho dne to pochopíš.
Často při našich cestách životem se stává, že život sám nedává moc smysl.
V ten moment se zastavíš – jeden pohled nahoru, dolů, dopředu a dozadu ti dal vše, co jsi potřeboval.
V: Pravděpodobně potřebuješ víc než to. Co jídlo?
D: Ano, ano, ale já mluvím v širším spektru. Oči máš furt zavřené?
V: Jo.
D: Dobře, drž je tak, ale začni se dívat nahoru a dolů, dopředu a dozadu.
V: Co?
D: Zavři a koukej.
V: Ale–
D: Žádná „ale“ a čuč.
Vnuk zareptá, ale oba začnou společně koukat nahoru, dolů, dozadu, dopředu v přehnaných pohybech, jako by se dívali jinými směry.
D: A co teď koukat, zatímco jsme v klidu?
V: No taak…
D: Zkus to…
Vnuk se nadechne a podívá se znovu do stromů. V tento moment už v klidu, a najednou…
V: Když se podívám dopředu, vidím stromy. Ty, které vypadají jako pahýly.
D: Dobře.
V: Když se kouknu ještě víc, mezi ně, začínám rozpoznávat zemi pod nimi.
D: Noo… a?
V: A na zemi mezi nimi je hodně hlíny… a prachu… a popela a…
Vnuk se najednou pozastaví.
D: A?
V: Malý zelený…
D: No, a teď otevři oči.
Vnuk uposlechne.
D: Vidíš to malý zelený, jak jsi to nazval, mezi pahýly?
Vnuk se znovu upřeně podívá a oba zašilhají.
V: Nejsem si jistý.
D: To je v pořádku. Víš, že to tam je. Víš, že je to možné. Někdy se musíš podívat na věci jinými způsoby. Podobně jako když já už nemůžu vyšplhat tak vysoko jako ty, a musím využít svůj vnitřní zrak k rozhledu.
V: Ale jak potom víš, že je to reálné?
Děda pouze pokrčí rameny.
D: Někdy věci nebudou skutečné, dokud je neuskutečníš ty sám. Pokud je ale nevidíš, pokud si je ani nedokážeš představit… jak je budeš schopen uskutečnit?
V: Eh… teď si nejsem jistý, jestli to chápu.
D: Pochopíš.
Děda zhluboka vydechne.
D: Tak jo… moje kosti potřebují odpočinek. Chceš jít dolů?
Vnuk chvíli přemýšlí a potom zavrtí hlavou.
V: Ne, … zůstanu na pozoru.
S těmito slovy děda opatrně sleze ze stromu, zatímco vnuk zůstane. Oči zavřené, s pohledem dozadu, dopředu a nahoru a dolů.
Překlad textu vznikl v rámci bakalářského kurzu Dramaturgie: Od teorie k praxi. Text je součástí cyklu Climate Change Theatre Action v původním znění A Little Green od Charly Evon Simpson.