Dar
Klimatická změna potřebuje jiný typ hrdinství. Vidíte to, když se podíváte na organizace jako Project Drawdown: a heroism of endurance, of everyday work. Přemýšlel jsem o tom, když jsem natrefil na článek v Atlanticu o klimatické úzkosti a sebevraždách, který se okamžitě promítl do Fryovy obdivuhodné veselohry The Lady's Not for Burning, a tak jsem se dostal až sem.
POSTAVY:
JANA, praktická, přepracovaná
TOM, dobromyslný, když je trochu připitý
POZNÁMKA: Ačkoli se jedná (doufejme) o komedii, úzkost a deprese související s klimatickými změnami jsou vážným problémem, a proto bych byl rád, kdybyste na konci představení zveřejnili zdroje pro každého, kdo by mohl být tímto problémem dotčen. Nakonec jsem postavy Jen a Tommyho napsal jako ženu a muže jako poctu postavám Frye. Nabádám vás, abyste je libovolně přetvořili do jakékoli kombinace pohlaví a odpovídajícím způsobem upravili zájmena.
JANA sedí za stolem. Je ten typ přepracované, nezištné holky.
JANA: Dobře. Takže pokud snížíme termostat o další dva stupně…
TOM, voják zproštěn služby, připitý, začne bušit na okno Janiny kanceláře
TOM: Je tam někdo?
JANA: …a donutit Alici nosit ten zatracený svetr místo toho, aby pořád topila…
TOM: Hej? Je tam někdo?
JANA: To by nám mohlo ušetřit dalších plus minus 750 tisíc –
TOM: Vidím, že tam jste, že mě ignorujete!
JANA s povzdechem otevře okýnko. Jen na malou mezeru.
JANA: Ještě jsme neotevřeli. Pokud se chcete přihlásit k práci v terénu, další nábor bude v pondělí.
TOM: Jsem tady, protože chci poskytnout dar.
JANA: To je úžasné. Přispět můžete na našich webových stránkách.
TOM: To není finanční dar.
JANA: Aa. Bohužel nepřijímáme hmotné dary. Nejsme na to přizpůsobení –
TOM: Chci vám darovat svůj život
Vteřina ticha. TOM otevře okýnko dokořán a proskočí jím dovnitř.
JANA: Cože?
TOM: Chci darovat svůj život.
JANA: To – to myslíte jako dobrovolník? Bože. Kdybych měla korunu za každého opilce s výčitkami svědomí, který se sem přivalí a chce zachraňovat svět. Podívejte. Já o tom nerozhoduji. Tam venku jsou letáky, přihlásíte se a – možná hned nebudete bojovat s Macinkou o oboru Soutok, ale –
TOM: Ne – Teda, boj s Micinkou zní úchvatně. Ale já chci darovat svůj život.
JANA: Něco mi uchází, že jo?
TOM: Myslel jsem si, že když přijdu sem, můj dar bude řádně zaznamenán. A mohli byste mi poradit nejvíce uhlíkově neutrální cestu, jak to udělat? Protože jsem přemýšlel o předávkování, ale to by se toxiny mohly dostat do podzemní vody, ne? A pak je tady vždycky pistole – ale to by znamenalo podporovat zbrojní průmysl a s tím nejsem úplně v pohodě.
JANA: Ty – ty mluvíš o sebevraždě? Mám někomu zavolat? Nějakého kamaráda? Nebo psychologa? Nebo linku důvěry?
TOM: Já si nevolím sebevraždu.
JANA: Ale zní to tak.
TOM: Možná, ale není to tak. Představ si, že jsme v zákopu, pod palbou. Musíme se dostat do Jeepu. Cestou k němu tě budu krýt, ale je mi jasný, že budu zaručeně střelen. Kdybych to udělal – kdybych to věděl, že mě střelí – tak to není sebevražda. Ne doopravdy.
JANA: Já tomu nějak nerozumím –
TOM: Viděl jsem dokumenty OSN. Sucha. Zvedání hladin oceánů. Oběti klimatických změn dosahují 400 000 ročně a počty se budou jen zvyšovat. A abychom tomu zabránili, musíme dosáhnout nulových emisí do roku 2050. To je to, jak se dostaneme do Jeepu. Je mi 25. Řekněme, že mi zbývá 50 let, to je 900 tun uhlíku. Můžu ti je vrátit. To ti můžu zaručit.
JANA: To je … zvláštně hrdinské – ale ani já, ani organizace, kterou reprezentuji, nechceme, abys tohle udělal. Jsou tady – jsou tady lepší cesty, jak můžeš pomoct.
TOM: Ne doopravdy. Ne takové, které nám ušetří 900 tun.
JANA: Žít zeleně. Hromadná doprava. Veganské stravování.
TOM: 300 pokud vůbec.
JANA: Dobře, tak se více angažuj. Protestuj, bojuj za kandidáty zelených –
TOM: Protože to mělo za posledních 30 let obrovský úspěch, že jo. Podívej. Nejsem tady proto, abys mě litovala. Vypadáš mile. S těmi tvými právnickými knížkami z večerní školy v sedm hodin ráno. Pokud doopravdy nechceš můj život, tak skočím ke Greenpeace –
JANA: Ne!
TOM: Vážně, není to problém.
JANA: Ne. Zůstaň tady. Zůstaň a já nám udělám čaj a prodiskutujeme to.
TOM: Jen se mi to budeš dál snažit rozmluvit.
JANA: No, já – ano. Prosím. Dej si čaj. Věci se vždy zdají lepší po šálku čaje. Dej mi tu chvilku. A pokud tě nepřesvědčím, tak můžeš jít … darovat ke Greenpeace.
TOM: … Fajn.
JANA: Dobře. Dobře. Teď zůstaň, kde jsi… zůstaň…
Po celou dobu ho nespustí z očí, na chvilku odskočí z jeviště, ale hned zase přiběhne zpátky.
JANA: Takže. Postavila jsem vodu na čaj. Tak-tak-tak. Jak jsi – jak jsi přišel ke svému – daru?
TOM: Aa. Dobře. No byl jsem v baru, v Kahle. Neměl jsem kam jinam jít. A v televizi běžely zprávy, s tou OSN reportáží, a já se podíval do svého piva – zanechávalo takové půlkruhy na desce – a já se zamyslel, kolik uhlíku vyprodukovalo? A kolik já samotný. A ty všechny vychlazený piva a stejky a to tátovo auto. Kolik jsem vlastně dlužnej? Co jsem já pro nápravu udělal? Kromě toho, že jsem byl zproštěn služby –
JANA: Zproštěn?
TOM: To není ta důležitá část. A stejně, vždycky se to k tomuhle vrátí.
JANA: K čemu se to vrací?
TOM: Ke všemu. K armádě. K policii. Říkáme demokracie. Lidská práva. Ale většinou pomáháme starým dědkům rozhodovat, kam půjdou peníze. Nebo ropa. Nebo nerosty. To víš, kdyby se to týkalo demokracie nebo lidských práv, neřekli by ti, abys ochraňoval ropovod, ale lidi.
JANA: Tak to je to, co se stalo?
TOM: Říkal jsem ti, že na tom nezáleží. Záleží na tom, co můžu udělat teď. A zachrání to životy. 900 tun. To je pět lidí v Jižní Americe. Patnáct v Indii. Třicet šest na Maledivách.
JANA: A nebo jeden tady.
TOM: To je přesně to, o co mi jde.
JANA: Dobře, tak, možná bych to měla udělat taky.
TOM: Udělat co?
JANA: Darovat svůj život.
TOM: Ale – to ne. Nechci po tobě, abys to udělala.
JANA: Aha. Je mi to jasné. Když jde o tebe, tak je to v pohodě, ale když jde o mně, tak je to najednou problém?
TOM: Ano. Jsem groteskní plýtvání prostředků, a ty – ty jsi –
JANA: Co? Já mám cenu minimálně 600 tun. A co já vlastně dělám? Přestavování kotlů a sbírání žvýkaček z popelnic k recyklaci? Chodím do večerní školy, abych za pět let mohla stážovat pro právníka, který řeší bytovou a klimatickou krizi nebo podává hromadné žaloby v oblasti životního prostředí? Náplast na otevřenou ránu. Tvůj způsob je o mnoho lepší – všechno to dobré, co kdy udělám, se shrne do jednoho okamžiku. A to nejlepší, nemusím tu zůstávat a zjišťovat, jestli to všechno funguje nebo ne. Nebo – však víš – pomáhat s úklidem – tvého daru.
TOM: Záměrně to překrucuješ –
JANA: Jak to?
TOM: Tohle není žádná cesta úniku – já to nedělám proto, abych utekl před –
JANA: Před tím, o čem nechceš mluvit?
TOM: Řekl jsem ti, to není –
JANA: Tak proč mi to prostě neřekneš?
Vteřina. Dostala se mu pod kůži. TOM se zhluboka nadechne.
TOM: Nebylo to nic velkého. Na náměstí byl ten protest. Řekli nám, že máme udržovat pořádek. Ale kvůli tomu jsme tam nebyli. Měli jsme je vyděsit. Měli jsme jim připomenout, co by se stalo, kdyby doopravdy zkřížili cestu penězům. My jsme to věděli, oni to věděli. Byla tam taková dívka – v jednom tom havlovským tričku – a začala dotírat na mého kamaráda Vaška. Křičela, že je „korporátní patriarchální svině“. Jen křičela. Ale dostala se mu pod kůži, a tak na ni zakřičel, ať drží hubu. Ale ona se nedala – pokračovala: „Nebudu TA, která zradí svůj národ.“ A Vašek – Vašek vzal obušek – a udeřil ji do obličeje, odnesli ji do dodávky. Já neudělal nic. Jen jsem přihlížel. Později, v šatnách, Vašek si z ní začal dělat srandu. Parodoval ji: „Nebudu TA, která zradí svůj národ. Nebudu TA, která –.“ Až na to, že to přesně jsme. Protože ta dívka se nás snaží dostat do Jeepu. A co děláme my? No, udeřil jsem Vaška do obličeje, a on si rozbil hlavu o skříňku. A mě zprostili služby.
JANA: Takže sis myslel, pokud nemůžeš být hrdina takhle, tak si najdeš jinou cestu.
Přitaká. Ona vzdychne.
Proč si lidé vždycky myslí, že velké gesto je to, co zachrání svět?
TOM: Já ne – počkej. Cože?
JANA: Já vím, že velká oběť vypadá romanticky – ale nemyslíš si, že by bylo lepší, kdyby ten, co obětuje svůj život, zůstal mezi námi? Aby se angažoval v zelené politice, bojoval za lepší hromadnou dopravu, a také mohl snižovat ty zatracené termostaty. Protože efektivní vytápění představuje potencionální záchranu 9 miliard tun uhlíku.
Zajiskřilo to mezi nimi. V ten moment se TOM odtáhne.
TOM: Aaa. To ne, ne, ne, ne – já vidím, o co se snažíš. Snažíš se mě zastavit tím, že se do tebe zamiluji!
JANA: Cože? Ne! Já se snažím zachránit tvůj život, ty Romeo!
TOM: Och! Jak nesobecké! Tak tady jsem, připraven darovat svůj život planetě, a ty přijdeš se svými milými řečmi o postupných změnách a vznešenosti termostatů. Nenechám se ovlivnit nějakou sirénou z kanceláře! Jdu ke Greenpeace!
Začne vylézat z okénka. JANA hledá způsob, jak ho zastavit.
JANA: Ne! To nemůžeš! Já tě nenechám jít! Já (moment zoufalství) – já přijímám tvůj dar!
Oba zamrznou. TOM napůl vylezlý z okýnka. Vteřina.
TOM: Ale – já ho ještě nenabídl.
JANA: Ale ano, nabídl. Přišel jsi sem darovat svůj život a já tvůj dar přijímám a teď – teď musíš dělat to, co ti řeknu. A já ti říkám, že teď se budeš snažit. Přijdeš sem v pondělí a přihlásíš se k terénním pochůzkám. Budeš jíst vegenské jídlo a jezdit autobusem a účastnit se protestů a hlavně žít.
TOM: Ale vždyť je to všechno pořád tady – roztávající ledovce, klimatická změna a ty staří muži, zabíjející lidi jen z hrabivosti. Pořád těch 900 tun – jak můžu s tím vším žít?
JAN: Stejně jako my všichni. Nejlépe jak dokážeš. Den po dni.
Vteřina.
No tak. Pojď si dát ten čaj.
Překlad textu vznikl v rámci bakalářského kurzu Dramaturgie: Od teorie k praxi. Text je součástí cyklu Climate Change Theatre Action v původním znění The Donation od Jordan Hall.