Tématem je utíkání

Z předchozí zkušenosti s vycházejícím hereckým ročníkem Niky Brettschneiderové a s jejich letošními představeními pramení přes raději nevelké očekávání i moje nedočkavá zvědavost. Bude poslední inscenace ročníku důstojnou tečkou za rozporuplnými měsíci práce?

Poslední inscenace sezóny ve Studiu Marta přináší hru Několik rozhovorů (o Kristu) mladé litevské autorky Teklé Kavtaradzé. Devět postav v ní vypráví svých devět osobních příběhů. Ona (Barbora Goldmannová) se nikdy nesetkala se svým otcem. Připravuje se na první společnou schůzku a rozchází se s Kasparem (Ondřej Kraus). Je plánované setkání s otcem skutečné nebo o něm jen sní? Kolikátý kluk už ji opustil a ona ho nechala jít? Její Sestra (Dagmar Kopečková) má pravděpodobně stejný problém s muži jako Ona. Navazuje vztahy s takovými, kteří nikdy nebudou její. On (Marek Šenkyřík) je Sestřinou závislostí. Být tajnou milenkou ji ničí, se svojí životní situací si ale neumí poradit. Kamarádka Ela (Taťána Janevová) si plní své dětské přání a odjíždí studovat do Londýna. Může být šťastná, že žije svůj sen, jenže není. Všechno opustila – mámu, Jeho (Jan Mansfeld) i „umírající sousedku ze třetího“ (Markéta Hausnerová). Sousedčin syn Matas (Jaroslav Tomáš) chce být jako kluci kolem něj. Touží po volnosti a bezstarostnosti, ale je svázaný Matčinými potřebami. Musí se postarat o ni i celou rodinu. Ani mužská autorita v podobě Učitele (Dominik Teleky), ani kamarádi ho z této situace nemohou vysvobodit.

Příběhy akcentují hledání vyšší, možná tušené, možná nevědomky potírané entity, kterou se bojí pojmenovat a konkretizovat. Téma osudovosti nebo snad předurčenosti ztělesňuje desátá postava. Liudas (Tomáš Žilinský), kdosi mimo časoprostor hry, ovládá ve zvláštním bezčasí ostatní postavy jako loutky. Píše jim osud lusknutím prstů. Rozdáváním rekvizit určuje příští situaci každé postavy. Ovládá jejich pohyb, veškeré světlo i zvuk obsluhováním mixážního pultu. Ani nevíme, jestli to, co se postavám děje, se děje všem zároveň v určitém časovém úseku, nebo to jsou náhodná setkání obrazů a změť situací všech postav dohromady. Liudasovy zlomyslné žertíky se vrství přes sebe s útržky vzpomínek či myšlenek jednotlivých postav navzájem propojených tu místem, tu společnou minulostí nebo společným přítelem.

Kolem scény v podobě dlouhého prkenného mola ve tvaru velkolepého kříže sedí ze všech stran diváci, ve vyvýšeném místě u paty kříže obsluhuje Liudas hudbu. Jenže potenciál jednoduchého a na pohled hezkého scénografického řešení prostoru i tvaru scény zůstává nevyužitý. Herci se po molu promenují z místa na místo, odcházejí a přicházejí, a snaží se ustát podivnou úlohu, jež je jim svěřena. Charaktery postav příliš zabředávají do jedinečnosti, na kterou ovšem nemají čas, protože se o něj dělí se všemi ostatními. Epizodičnost a konkrétnost pojetí se citelně odráží na výkonu herců. Jednotvárné figurky rozestavěné na jevišti přes svoje velmi jednoznačné úkoly často splývají v jedinou mužskou a jedinou ženskou větev. Pouze postava Matky má důvod většinu času na jevišti posedávat nebo ležet schoulená do klubíčka, její tragická linka navíc Hausnerové dovoluje expresivněji vyjadřovat emoce a tím se vymaňuje z nedomyšleného celku. Tomášův Matas má v sobě vepsanou roztomilou klukovskou nejistotu, jeho výstupy díky ní poutají divákovu uspanou pozornost. Janevová se ve vážné roli Ely trápí. Její snaha dobře hrát je tak patrná, že trápí i diváka. Snad by v tomto případě pomohlo najít v postavě žertovnou vrstvu, například v mimice či gestice, byla by pak stravitelnější pro herečku a pro diváka snesitelnější.

Narážky na křesťanství slovem Kristus v závorkách názvu inscenace, DJ Liudasem a pódiem ve tvaru kříže nekončí. Kromě slovních spojení, například „Vstaň a choď“, bývají použity situačně. Ela stojící před životním rozhodnutím se ptá matky (představují ji tři jiné herečky, jež ťukáním paličkami na maso do dřevěných kůlů vytváří atmosféru přípravy oběda v kuchyni), jestli věří v Boha. Ony nervózně odpovídají na otázku, vykrucují se a odbíhají od tématu. Matasova matka po chvíli přiznává, že se začala modlit, a to ji pomáhá udržet si klidnou mysl. Následná společná modlitba Otčenáše je zvláštním trapně mrazivým momentem. Později, když Ona trénuje různé způsoby vystupování před svým znovunalezeným otcem, křičí: „Proč, Bože, proč! Proč jsi mě opustil?“ Sestry si při svém setkání v domě rodičů vytvoří z vánočního řetězu světýlek korunu, ne nepodobnou trnové. Používání narážek vyznívá cynicky až arogantně. Jsou bezúčelné a zbytečné.

Přestože režisérce neupírám několik chytře vymyšlených obrazů se silným potenciálem, v nedynamické a znuděné struktuře inscenace se téměř ztratily a vyzněly naprázdno. Když si kluci na jedné straně delší části jeviště házejí míčem, smějí se a zvědavě se ptají Matase na jeho mámu, on stojí zamyšleně opodál. Najednou někdo z kluků míč nechytí a ten se kutálí kolem Matase na druhou stranu pódia, kde leží Máma. Rázem všechno zmrzne a ztichne, zrozpačití. Jindy podsvícené středy prken delší části kříže tvoří cestičku uprostřed špalíru ostatních, po níž Matka přichází k DJ Liudasovi, v tu chvíli několik vyvýšených řad pro diváky nad mix pultem na vteřinu evokuje nebe. Moment její smrti mohl být plný napětí, kdyby mu byl vytvořen předchozími akcemi prostor. Jakákoli opora mu ovšem chyběla a celá situace zanikla v množství opakujících se podobně prázdných obrazů – dvojice spolu vede dialog, jiná dvojice vzápětí vede dialog na podobné téma na jiném místě, herci přechází z místa na místo, sedají si a stoupají, hned se něco děje tam, hned jinde. Takto vytvářená akce a její pouze prvoplánová energie netrvá dlouho a není intenzivní, protože není ničím odůvodněná. Nepřekročí hranici jeviště, přestože diváci sedí velmi blízko.

Akci na jevišti občas znásobuje ozvěna ostatních herců, opakování slov či gest. Jiný jejich smysl než zapojit do intimnější scény dvou postav i ostatní herce ovšem není zřejmý. Repetitivnost inscenace jí nic nepřináší, naopak ji zbytečně obtěžkává a zpomaluje, až nakonec zbude dlouhá jednotvárná a trochu nudná šmouha.

Snad právě kvůli tomu, že představení působí jako vyprávěnka, a ne jako koláž životních událostí, se jeví roztříštěnost a fragmentárnost inscenace mnohem více jako neúspěšná dramaturgická práce než záměr. Otevírá příliš mnoho témat, čímž se stává banální a ztrácí jakoukoli hloubku, byť nepochybuji o tom, že text nabízí různé možnosti uchopení tak, aby jeho idea vyzněla mnohem důrazněji. V inscenaci se míchají dohromady věci, které společně nedávají smysl. Chybí jí jednotící linka, vnitřní myšlenka, která ozřejmuje účel celku.

Několik rozhovorů (o Kristu) se míjí s jakýmkoli účinkem na diváka. Pocit ztotožnění nepřišel. Nejen proto, že se hraje vážně o tématech, která jsou již trochu klišé. Nezbývá než konstatovat, že v poslední inscenaci letošní sezóny v Martě herci téměř nedostali prostor, aby ji svým umem zkusili zachránit. Zcela jistě je pak tato inscenace nejslabší z celé sezóny.

Divadelní studio Marta – Teklé Kavtaradzé: Několik rozhovorů (o Kristu). Režie Sára Čermáková, dramaturgie Patrik Boušek, scéna a kostýmy Magdaléna Paráčková, hudba Tomáš Žilinský. Hrají Barbora Goldmannová, Dagmar Kopečková, Taťána Janevová, Markéta Hausnerová, Jan Mansfeld, Marek Šenkyřík, Jaroslav Tomáš, Ondřej Kraus, Dominik Teleky (nebo Petr Hanák), Tomáš Žilinský. Premiéra 26. března 2017. Psáno z první reprízy 27. března 2017.