Nechat promluvit Medúzu (v nás)
Tak jako se Athéna ve známém mýtu zbavuje Medúzy, i my se mnohdy zbavujeme vlastních vzpomínek a doufáme, že pokud je zatlačíme dost hluboko, konečně na ně zapomeneme. Ale na Medúzu se přece také nezapomnělo...
Jak se stát populárním a psychicky vyrovnaným jedincem, když matka chodí na kurzy ,,Jak se stát nezávislou‘‘, otec stále nemá peníze, holka, která se vám líbí, vás ignoruje a ve škole se vyskytuje Bary Kent, který z vás vytluče i to poslední jmění, co máte, a nechce se dohodnout ani na splátkovém kalendáři? Humornou komedii Tajný deník Adriana Molea uvedli jako muzikálovou inscenaci, podle stejnojmenné knihy Sue Townsendové z roku 1982, studenti muzikálového herectví JAMU v Divadle na Orlí.
"Je přírodou dáno.
A všeobecne známo,
že puberta je drámo.
Taky's to žil, kámo.
Jé, jé, jé,
jestli jsou tvoje touhy
nekonečně dlouhý,
můžou za to hormony."
Jak se stát populárním a psychicky vyrovnaným jedincem, když matka chodí na kurzy ,,Jak se stát nezávislou‘‘, otec stále nemá peníze, holka, která se vám líbí, vás ignoruje a ve škole se vyskytuje Bary Kent, který z vás vytluče i to poslední jmění, co máte, a nechce se dohodnout ani na splátkovém kalendáři? Humornou komedii Tajný deník Adriana Molea uvedli jako muzikálovou inscenaci, podle stejnojmenné knihy Sue Townsendové z roku 1982, studenti muzikálového herectví JAMU v Divadle na Orlí.
Se začátkem představení přichází skupina pěti muzikantů, kteří celou podívanou hudebně doprovází ve složení klávesy, flétna, kytara, baskytara a bicí. Po celou dobu děje se rozeznívají melodie písní z repertoáru Uriah Heep, Mariah Carey nebo Bee Gees, zkrátka interpreti, kteří vládli hitparádám osmdesátých let a nechyběli na žádné diskotéce. Hudba je hrána precizně a dovoluji si konstatovat, že některé melodické linky jsou zahrány lépe než v původní úpravě. Všech 13 hitů je opatřeno novými originálními texty. O dramatizaci a překlad textů se postaral Miroslav Hanuš.
S hudbou výborně koresponduje i scénografie, která je doplněna kostýmy bohatými na barvy a geometrické vzory (nechybí ani legendární zvonáče), obřím kazetovým přehrávačem (tzv. dvojčetem) či nábytkem v obývacím pokoji Moleových. Barevná kompozice společně s pestrým osvětlením vytváří duhové torzo po celé scéně.
Také choreografie (jejímž autorem je sám režisér inscenace Martin Pacek) nachází inspiraci v osmdesátých letech, kdy tanec sloužil jako jakýsi druh expresivního vyjádření mladých lidí. Byl to symbol svobodného projevu a vzdoru, který sděloval, jaký styl života teenager preferuje. Herci při tanci srší energií, styl tance a la Horečka sobotní noci je v jejich podání vtipný, nikoli však parodizující. Choreografii zvládají s přehledem, bez jakýchkoliv nedostatků a z jejich pohybů lze vyčíst, že to nejdůležitější se odehrává právě tady a teď. Netancují však jen představitelé studentů, na parketu to rozjíždějí i jejich rodiče a prarodiče, kteří chtějí utéct před stereotypem každodenního života. A umí to pěkně rozbalit. Tančí se na diskotéce, doma, na ulici, zkrátka všude.
Vypravěčem celé hry se stává sám Adrian (Libor Matouš), který situace na jevišti komentuje přednesovým, místy ostýchavým tónem, protože sděluje publiku své vlastní pocity a myšlenky – je mu 13 a ¾, rozhodl se být intelektuálem a zastáncem starých a nemohoucích. Se svými rodiči si nerozumí a považuje je za největší podivíny. Jeho otec George (Filip Biró) prodává topení, často má hysterické výkyvy a shodou okolností přichází o práci a propadá se do hluboké deprese po tom, co ho opustí manželka Pauline (Svetlana Hruškociová). Ta se chce stát nezávislou ženou (z formálně oblečené a nevýrazné manželky v domácnosti se stává divou v koženém motorkářském úboru), opouští rodinu a utíká se slizkým sousedem Lucasem (Patrik Földeši). Paní Lucasová (Klára Jelínková) si díky radikálnímu rozhodnutí svého muže uvědomí, že se jí líbí ženy a je vlastně ráda, že ji manžel opustil (ženin coming out je zdůrazněn následující písní). Rodinný zmatek a pohromu se snaží vyřešit babička (Eliška Machačová). Ta se ale místo realistického pohledu na svět stále ptá, kdo si dá čaj. Touto otázkou deptá všechny vystupující na jevišti (a myslím, že nejen ty, výraznou britskou výchovou a citem pro vstupování do situace v nejméně vhodný okamžik dráždí jak herce, tak diváky). Nejvíce času tráví Adrian s Bertem Baxterem (Tadeáš Horehleď), starým pánem, o kterého se stará a on mu na oplátku vypráví historky ze svého mládí. Zároveň Adrian řeší, co si počít s láskou ke spolužačce Pandoře (Alžběta Trembecká), která je chytrá, originální, nenechá si nic líbit a jeho si očividně moc nevšímá. Přistěhovala se z města a vše ji připadá nudné a požitkářské, častokrát je ale její opovrhující chování jen póza před ostatními. Nejvýraznější postavou celé inscenace je Adrianův spolužák Nigel, nejlepší tanečník široko daleko (Lukáš Hlavatý). Kluk chodící s kazeťákem na rameni a ,,pankáčským‘‘ účesem, poslouchá tu nejkvalitnější muziku a nesmí chybět na žádné diskotéce. Pravidelně se loučí pro diváky už legendární větou: ,,Tak čus, smažím‘‘.
Režisér vytvořil pro každou postavu specifický charakterový rys, který se herec po celou dobu hry snaží rozpracovávat a rozvíjet a tím vzniká ukázkové splynutí režijní a herecké koncepce.
Tajný deník Adriana Molea tvoří tři tematické roviny – historický kontext, osvětlující již zmíněnou dobu osmdesátých let a události, které jsou pro tu dobu podstatné (politika premiérky Thatcherové či rasismus mezi mládeží). Dále pak Adrianova rodina, která znázorňuje anglickou střední vrstvu, což se odráží i ve finanční situaci celé rodiny. A konečně Adrianovy osobní problémy, jež jsou jádrem celé zápletky (tj. akné, poluce, láska ke spolužačce, šikana, nepochopení rodičů a spolužáků aj.)
Retro muzikál, vytvořen ve formě vyprávění Adrianova deníkového zápisu, zaujme jak po hudební, tak po pohybové stránce. Studenti se nelehkého úkolu zhostili se ctí a vznikla tak zábavná komedie řešící nejdůležitější mezníky v životě dospívajícího chlapce. I když je to někdy ,,drámo‘‘.
Divadlo na Orlí – Sue Townsend: Tajný deník Adriana Molea. Režie Martin Pacek, dramaturgie Miroslav Ondra, scénografie Dominika Hanzlíková, kostýmy Adéla Vajdíková, dramatizace Miroslav Hanuš, choreografie Martin Pacek, hrají Libor Matouš, Filip Biró, Eliška Machačová, Klára Jelínková, Svetlana Hruškociová, Tadeáš Horehleď, Patrik Földeši, Alžběta Trembecká, Lukáš Hlavatý, Premiéra 11. února 2018. Psáno z premiéry 11. února 2018
Tak jako se Athéna ve známém mýtu zbavuje Medúzy, i my se mnohdy zbavujeme vlastních vzpomínek a doufáme, že pokud je zatlačíme dost hluboko, konečně na ně zapomeneme. Ale na Medúzu se přece také nezapomnělo...
Inscenácia Škvíry existence Studia Hrdinů, vychádzajúca z deviatich esejí poľskej filozofky Jolanty Brach-Czainy mapuje nepostrehnuteľnú každodennosť a jej vysokú, len tak jednoducho nezachytiteľnú frekvenciu. Slovami autorky, pokiaľ svet delíme na fragmenty, neumožňujeme mu prehovoriť jeho vlastným hlasom.