Letuška. Střih! Kuchař

Mladého asijského kuchaře bolí zub. A tak se jeho kolegové rozhodnou, že mu ho vytrhnou přímo v kuchyni mezi syčícími wok pánvemi. V ten okamžik započíná existenciální pouť nejen vytrženého zubu, ale i všech lidí, kteří se v bistru nacházejí. Inscenaci Zlatý drak podle dramatu Rolanda Schimmelpfenniga uvádí na svém repertoáru Národní divadlo Brno v režii Martina Glasera.

Asijské bistro Zlatý drak se nachází v nejmenovaném evropském městě. I přes to, že autor textu Roland Schimmelpfennig pochází z Německa a ve své hře jistě reflektuje místní situaci národnostních menšin a migrantů, jež v této multikulturní zemi žijí, můžeme si představit jakékoli jiné město v Evropě. Právě proto autor záměrně zasazuje hru do prostředí asijského bistra, jelikož v posledních několika desítkách let je tato kuchyně v Evropě velice populární (nejinak je tomu v České republice) a přistěhovalci často pracují právě v oblasti gastronomie, ve které se zaměřují na typickou kuchyni své vlasti.

Mladého Asiata (Eliška Zbranková), jenž je ze všech pěti kuchařů nejmladší, začne bolet zub. A to přímo ukrutně. Jenže jako ilegální přistěhovalec bez pracovního povolení a zdravotního pojištění si nemůže zajít k doktorovi. Navíc pokud by skutečně odešel, je zcela pravděpodobné, že jeho pozice bude za okamžik obsazena jiným kuchařem. Nelze nic dělat, zkrátka se musí vzchopit, na bolest nemyslet a dále připravovat ingredience podle přání zákazníků. Pocit úzkosti a bolesti se ale stále stupňuje s každou další objednávkou asijského jídla, kterou pětice kuchařů připravuje raketovou rychlostí. Kuchaři se rozhodnou celou situaci vyřešit zcela radikálním způsobem, a to vytrhnout zub pomocí nářadí přímo v procesu vaření. Kuchyní se rozléhá křik a čůrky krve stékají po běloskvoucích kachličkách. Obraz vystřižený jak z černohumorného filmu od Tarantina. Zub obalený hnisem a krví se ve zmatku dostane až do polévky jedné z pravidelných zákaznic, mladé letušce. Tento bizarní nález se však nestane spouštěčem konfliktu mezi dívkou a zaměstnanci bistra, ale donutí ji se zamyslet nad smyslem všeho, co ji v životě potkalo, jakým směrem se její život ubírá a jakým směrem se bude ubírat cesta zubu.

Příběh ztraceného zubu je hlavní dramatickou linkou, od které se odvíjejí další osudy zákazníků. Prostor restaurace se stává jednotícím prvkem pro všechny, kteří se v něm ocitnou. Střihem, jenž je vytvořen pomocí světla a zvuku cinknutí naběračky o pánev, se děj jednotlivých obrazů vždy vrátí zpět do původního místa, tedy do bistra, kde vaří pětice Asiatů, kteří komentují nelehkou životní situaci sebe samých, návštěvníků i nejmladšího kuchaře, který trpí nesnesitelnou bolestí.

Herci v rolích asijských kuchařů (Eliška Zbranková, Viktor Kuznik, Petr Kubes, Bedřich Výtisk a Hana Doulová) ztvárňují několik dalších postav, které se ve hře vyskytují, jako jsou letušky, mladý pár očekávající přírůstek, žena v šatech, muž v pruhované košili, mladý muž, mladá žena, dědeček, vnučka či prodavač ve večerce. V inscenaci se využívá principu zcizení, kdy ve svižných střizích probíhá vystoupení z postavy a následný komentář. Avšak realizace této herecké metody (a pravděpodobně i režijního záměru) bohužel není přesná. Je problematické rozeznat, zda herec ze svého pohledu komentuje postavu, kterou právě ztvárňuje, či je divákovi odkrývána metarovina, v níž má slovo zcela jiná a nekonkrétní postava, jakýsi pozorovatel či vypravěč, jenž má povědomí o všem, co se okolo děje. Také neustálé střídání scén je pro soubor a jeho ztvárnění mnoha rolí velmi náročné. Jakožto Asiaté se od ostatních odlišují choreografií (drobné krůčky se skloněnou hlavou, specifické držení těla a střídání rychlé a pomalé chůze) a parodickým přízvukem, který ale v rychlém sledu scén nedodržují a mnohdy na něj úplně zapomenou. Přízvuk, který převážně působí spíše jako karikatura, než aby zaměstnance bistra definoval, by při tom nemusel být potřeba vzhledem k neustálému komentáři (například pokaždé, když se střihem scéna vrátí zpět do kuchyně, je publiku řečeno, že se opět nacházíme v čínsko-vietnamsko-thajském bistru Zlatý drak). Je čitelné, že rychlý sled střihů, kterými se mění prostředí i vystupující, vede místy až k tomu, že se herci ztrácí a nejsou si jistí, kde se nacházejí a kým v danou chvíli jsou. Pokud by se pracovalo s choreografii i u ostatních než jen u Asiatů, herec by dokázal skrze pohybovou paměť lépe vplout do situace, která je s pohybem spjata. Princip střihu je funkční a díky němu přirozeně graduje celé představení. Proto by propracovanější choreografie neměla jen estetickou funkci, ale převážně orientační jak pro diváky, tak pro soubor. Podle vzoru Schimmelpfennigova textu dochází i v Glaserově inscenaci k nevšednímu pojetí a ztvárnění postav. Nezáleží na genderu a věku souboru. Mladé ženy ztvárňují starší muže a naopak. Na první pohled groteskní mozaika, která ale následně svým existenciálním přesahem vzbuzuje hořkost a melancholii. Před diváky se rozkrývá tragikomedie, jež sice skýtá mnoho absurdních situací vystavěných na vtipu a černém humoru, jako celek ale vyznívá spíše tragicky a má potenciál dovést k přemýšlení nad jednáním a bytím jednotlivců příběhu. O žádné z nich totiž nemůžeme v závěru říci, že její život bude pokračovat poklidně a s vyhlídkami na šťastný konec.

Scénografie i kostýmy jsou v inscenaci minimalistické. Scéna je kompletně vykachlíčkovaná a rozdělena do pěti stísněných kojí, z nichž každou obývá jeden z kuchařů. Bílá barva kachlí vzbuzuje sterilitu a anonymitu, obraz osamění a snadné a rychlé nahraditelnosti kteréhokoli pracovníka bistra. Nad orchestřištěm se spojují klikaté dřevěné chodníčky, mezi nimiž se nacházejí bílé zešikmené stolky podniku. Aktéři mají na sobě po celou dobu bílá trička a šedé kuchařské zástěry a pomocí jednoduchých doplňků (košile, čepice, brýle) se dokáží svižně proměnit v někoho jiného. Kombinace bílé a šedé evokuje monotónnost a stereotypní představu, že všichni Asiaté jsou od sebe k nerozeznání, jeden jako druhý.

Inscenace je kromě zcizovacích principů ozvláštněna i pohádkově laděným příběhem o kobylce a mravencích, který ze začátku působí, jako by byl do hry vložen omylem, avšak postupně se rozklíčuje jeho podstata v ději. Bajka je známá i v České republice, kdy se o cvrčka přes zimu starají mravenci, aby na jaře mohl mraveniště opustit a začít znovu žít. Zde se však vyvíjí zvrácený příběh kobylky (který má s naší známou pohádkou pramálo společného), jež je mravenci týrána a využívána tak dlouho, že sama neví, jestli už je jaro nebo ne. Později se tato alegorie změní v další dějovou linku úzce spjatou s postavami hry, nejvíce s mladým kuchařem.

V inscenaci Zlatý drak je i přes její formální nedokonalosti stále ukotveno téma, které i po třinácti letech, kdy Schimmelpfennig tuto hru napsal, neztratilo na aktuálnosti. Obavy, zda dokážeme po emigraci v cizí zemi uživit sebe a svou rodinu i strach z životní nejistoty. Nemusí v nás nutně rezonovat téma asijské menšiny. V našem středoevropském kontextu stačí, abychom si vzpomněli na válku na Ukrajině a zkusili si představit pocity a úzkosti Ukrajinců, kteří před válkou utekli do okolních zemí a snaží se začít znovu. Znovu žít, znovu milovat a znovu někam skutečně patřit.

Národní divadlo Brno – Roland Schimmelpfennig: Zlatý drak. Překlad Petr Štědroň, režie Martin Glaser, dramaturgie Milan Šotek, scéna Petr Vítek, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová. Hrají Viktor Kuzník, Hana Doulová, Eliška Zbranková, Bedřich Výtisk, Petr Kubes. Premiéra 7. října 2022. Psáno z reprízy 17. října 2022.

Text vznikl v rámci kurzu Tvůrčí psaní a redakční práce na Katedře divadelních studií FF MU.
Autorka je studentkou programu Divadelní studia.