California Dreamin’ aneb Partička pokeru, kde o karty nejde

Dluhy, závislost, touha po svobodě, naivní plány, podivná otcovská péče. Šest postav s různými stereotypními vzorci chování. To vše pojí jeden balíček karet, který zdánlivě ovlivňuje velkou část dění na jevišti. Za tónů slavného hitu 60. let California Dreamin’ se odehrává mozaikovitý příběh londýnské šedi.

Se svou bezmála jedenáct let starou inscenací hostovalo letos v září Dejvické divadlo v brněnském Divadle Bolka Polívky. Šestice herců představila absurdně tragikomické příběhy zasazené do prostředí Anglie 90. let. Výchozím bodem je stereotypní situace, která zároveň slouží jako rámec celého dramatu. Po odchodu posledního hosta z restaurace její zaměstnanci (i s majitelem) hrávají karty. Tato prostá rutina se však dále větví do několika mikropříběhů, jež se vzájemně prolínají, postupně gradují a svůj spouštěč, tedy výchozí situaci, následně odsouvají do pozadí. Přestože se hojně mluví o kartách, postupem času se více a více odhaluje, že během partie o karban vůbec nejde. Všechny hráče sice pojí touha vyhrát finanční hotovost, každý z nich má však jinou motivaci vyhrát – splatit dluhy nebo splnit si naivní megalomanské plány. Po vzoru dětské říkanky o deseti malých černoušcích postupně všichni zdánlivě více či méně spokojení odcházejí, až zde zbude pouze postava majitele podniku Stephena (David Novotný), který na jevišti zůstává jako memento nesplněných vizí. Situaci pak emotivně umocní song California Dreamin’ doprovázející v různých variacích celé představení. Píseň, jenž popisuje příběh člověka, který chce prchnout před šedou a studenou každodenností života do prosluněné Kalifornie, tak nabývá nových rozměrů. A to nejen v souvislosti s deštivou Anglií, kde se příběh odehrává, ale i s objektivně depresivním koncem všech nastíněných osudů.

Ústřední téma karbanu nabízí určitou paralelu se slavnými Gogolovými Hráči. Dalšími spojitostmi obou her budiž i tragikomické ladění textu; čistě mužské obsazení; neutrální prostory hostince/restaurace, v němž se hra odehrává; příchod nového člena do jinak neměnné partičky karbaníků i komplikovanost vztahu otec - syn. I přes mnoho dalších styčných bodů mezi oběma dramaty však globální srovnání kriticky realistického Nikolaje Vasiljeviče Gogola s původně stand-upovým komikem Patrickem Marberem není bezvýhradně možné. Zatímco Gogol předkládá příběh coby důkaz zkaženosti celkové společnosti, Marber zobrazuje problémy jedince na pozadí společnosti individualisticky nastavené, jinak však veskrze neutrální.  Gogol představuje postavy vesměs „vyšších“ tříd, Marber je záměrně vytváří napříč společenskými vrstvami. Pro jejich věrohodnější vylíčení užívá často vulgarismů a expresních výrazů. Tento prvek je ale téměř jediným, který o vnitřním životě postav něco vypoví. Nenajdeme zde jejich hlubší psychologii, o předchozím životě není téměř nic známo, nevíme, jak se ocitly tam, kde jsou. Absence příjmení podtrhuje myšlenku jakési univerzálnosti osudů. Často neznáme motivy chování postav, navzdory tomu však známe jejich motivace. Prostřednictvím paralelních scén, a tedy paralelně líčených příběhů podtrhuje režisér Jiří Pokorný ve své inscenaci absurditu faktu, že každý z mužů má nějaké plány a cíle, jichž chce dosáhnout, o úspěchu však rozhoduje pouze přítomný okamžik.

Nejvýraznější postavou jinak rovnocenného společenství mužů zůstává Mugsy v podání Václava Neužila. Jeho nápady jsou nejabsurdnější. Představa o zakoupení veřejného WC a následné přestavbě těchto prostorů v novou restauraci je v porovnání s ostatními, víceméně obyčejnými plány, naprosto bizarní. Obzvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že Mugsy je ze všech přítomných ten duševně nejprostší. Neužilovy naivní výstupy jsou sice a priori komediálním prvkem, zároveň však palčivě umocňují předpověditelný debakl.

Kontrastem k jeho sebevědomému vystupování je tendence majitele restaurace chránit Mugsyho před zklamáním okolního světa. Na první pohled má tak Stephen blíž k cizímu člověku než k vlastnímu synu Carlovi (Jaroslav Plesl). V závěru se však ukáže být tím, kdo veškeré vyhrané finance přenechá lichvářskému věřiteli Ashovi (Ivan Trojan), čímž splatí synovy dluhy.

A je to právě Trojan, který se nejvíce podílí na výstavbě napjaté atmosféry dané společnosti. Herec velmi efektně pracuje s dynamickými změnami v Ashově chování. Civilně znázorňuje rozporuplnou polaritou svých rolí dlužník – věřitel. Na straně jedné vymahatel Carlových dluhů – typicky střihovitě střídající polohu „hodného“ a „zlého“, jakou můžeme pozorovat v kdejakém akčním filmu z mafiánského prostředí – na straně druhé sám silně zadlužený, finance zoufale hledající jedinec. Jeho pokerová tvář, kterou si drží nejen při hře pokeru, a následný nepříčetný křik tak podtrhuje tragikomické ladění celé hry.

Formu jisté bipolarity lze pozorovat i u scénografického pojetí Martina Chocholouška. Ten respektuje scénické pokyny dramatické předlohy a na jevišti dva technicky odlišně řešené prostory. Zatímco v první polovině jsou kuchyně a lokál restaurace naprosto otevřené, neboť obě místnosti i vchod do nich definují pouze dveře bez jakýchkoli stěn, druhá je řešena formou „pokojíčku“, tedy tří stěn a stropu. Na první pohled zdánlivě nepatřičně působí obrazová výzdoba místností. V restauraci (pod)průměrné úrovně je zavěšen historický obraz vyobrazující tříčlennou skupinu hráčů, jejíž členové pokoutnými pohledy i rukou za zády odhalují falešnou hru. A právě tímto gestem se absurdně velkolepý obraz předkládá logickou spojistost s dějem odehrávajícím se pod ním.

Dlouhým letům uvádění navzdory inscenace stále působí velmi kompaktně. Herci potvrzují, na co jsme u souboru Dejvického divadla zvyklí: schopnost precizní herecké souhry.

Dejvické divadlo – Patrick Marber: Dealer’s Choice. Režie Jiří Pokorný, dramaturgie Eva Suková, výprava Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Michal Novinski. Hrají David Novotný, Václav Neužil, Hynek Čermák, Martin Myšička / Matěj Hádek, Jaroslav Plesl a Ivan Trojan. Premiéra 11. 12. 2010. Psáno z reprízy 17. 9. 2021 v Divadle Bolka Polívky.