Na cigaretke s Maťkou a Adelkou, neboli autentické zakončení Theatrocénu 2024
Ohlédnutí se za letošním Theatrocénem
Alchymie na dvoře Rudolfa II. byla fascinujícím fenoménem. Císař Svaté říše římské hostil asi čtyřicet alchymistů, kteří svými experimenty záměrně i nezáměrně podvraceli mnoho soudobých náboženských i společenských dogmat. Doba Rudolfa II. byla v Čechách nazývána „zlatým věkem“ nejen vzhledem ke snaze najít způsob, jakým lze proměnit všechny kovy ve zlato, ale také díky bouřlivému rozvoji umění, věd i filosofie. Dnes, v době racionální a vědecké, je třeba se ptát, kam zmizelo ono hledání poznatků mimo pevně vytyčené rámce.
Díky projektu Kreativní Evropy We can change the world, který má podpořit povědomí jednotlivců o ochraně planety, vznikla inscenace zavedeného pražského souboru Geisslers Hofcomoedianten s (nejen) ekologickou tematikou. Na jejím konceptu je pozoruhodné využití podrobných historických rešerší rudolfínské doby a návazný posun příběhu vědců, kteří se neustále tážou po tom, zda a jak lze vědou změnit svět, do současnosti. Divadlo s ekologickým apelem má velkou možnost oslovit široké publikum, inscenace je přitom primárně cílena na mladší diváky: odlehčeně a s jistým nadhledem předává poselství o mizející biodiverzitě nebo potřebě třídit plastové lahve.
Společně s pěticí herců diváci nahlédnou do pěti laboratoří. Například Vlasta (Lucie Valentová) v té své chová roztodivná zvířata. Mistr (Martin Bohadlo) místo vylepšení způsobu pěstování zeleniny konstruuje jednoduchý hudební nástroj, aktivovaný taháním za citrusy na drátku. Záhy se tak díky společné lince rozehraných situací mezi vědci dozvídáme, že průvodci – domnělí odborníci ve svých oborech – nejsou zdaleka tak kompetentní, jak by úkol záchrany světa vyžadoval. Stejně jako dnešní vědci, politikové nebo podnikatelé jsou i oni motivováni spíše osobním prospěchem než veřejným zájmem. Pokud by totiž lidé byli moudří, ztratily by dobře míněné rady vědce Radima (Martin Holzknecht) na důležitosti, podobně si lékárnice Dáša (Michaela Váňová) nepřeje zdraví celého světa. V takovém případě by totiž přišla o zaměstnání a musela by být ženou v domácnosti. Ještě že těmto vědcům jejich velký úkol připomínají „virtuální rádci“, tedy postavy inspirované skutečnými alchymisty rudolfínského dvora. Celému alchymistickému světu dějově (i herecky) dominuje Politik (Vojtěch Bartoš), který s blazeovaným úsměvem tahá za neviditelné nitky a modeluje chování ostatních pro dosažení vlastních cílů, jako to ostatně známe z dnešní reality od různých zájmových skupin.
Na zahradě Divadla Polárka se herci museli vyrovnat s akusticky nevstřícným prostorem, kde je slyšet i to, co slyšet být nemá. Prohlídka laboratoří a společné snahy o zastavení odpočtu času do konce světa jsou proloženy písněmi autorské dvojice Vojtěch Franců a David Hlaváč. Ty přinášejí možnost odlehčení a dodávají tempo přechodům mezi laboratořemi. Hravé choreografie Kamily Mottlové osvětlují vztahy mezi jednotlivými postavami a nápaditě pracují s jednoduchými schůdky tvořícími scénu.
Neustále tikající odpočet se přece jen podaří zastavit a konec světa nenastane: díky tomu, že si alchymisté vzájemně odpouštějí své chyby a jejich pozitivní chování převáží nad tím negativním. Lehce moralizující poselství inspiruje cílovou skupinu mladých diváků a divaček; těm dospělým pak dodává naději, ač víme, že drancování deštných pralesů, kontaminaci vodních zdrojů podzemní těžbou ani ničení oceánů pod ropnými skvrnami po zhlédnutí divadelního představení jako jednotlivci nezastavíme. Pokud se k sobě navzájem budeme po návštěvě představení chovat o něco lépe, měly dvě hodiny strávené v dusnu velkého stanu smysl. Snad je novým „zlatým věkem” doba ohleduplnosti a laskavosti k sobě i druhým, lidským i nelidským.
Geisslers Hofcomoedianten – Alchymisti: Zlatodějný teatrolab. Režie Petr Hašek, koncept Vojtěch Bartoš, Vojtěch Franců, Petr Hašek, scénář a texty písní Vojtěch Franců, text k písni Kámen mudrců Helena Koblischková, rešerše Vojtěch Bartoš, scénografie Jitka Nejedlá, Jakub Šulík, hudba a sound design David Hlaváč, choreografie Kamila Mottlová, dramaturgie Vojtěch Franců, produkce Natálie Škvarová, Žaneta Špánková, světla Filip Blažek, zvuk Dan Kadera. Hrají Vojtěch Bartoš, Martin Bohadlo, Martin Holzknecht, Lucie Valentová, Michaela Váňová. Virtuálně hrají Claudia Eftimiadisová, Vojtěch Franců, Aleš Pospíšil, Petr Šmíd, Bartoloměj Veselý. Premiéra 9. března 2024 v Divadle VILA Štvanice. Psáno z reprízy 20. května 2024.
Veronika Macková, Katedra teorie a kritiky DAMU
Ohlédnutí se za letošním Theatrocénem
Představení inscenace vycházející z příběhu o Růženě Vackové, profesorce kunsthistorie a politické vězeňkyni odsouzené na dvaadvacet let...