Ženy, držte huby! aneb Střípky z černobílých 50. let, pro dnešní svět stále v lecčem aktuálních…

Budova při příchodu zvenčí rozhodně nepůsobí jako příjemné místo ke strávení večera. Představení se konalo v bývalé kapli, návštěvníci tedy museli projít dvorem káznice i dlouhou chodbou, která ke kapli vede. Pocity sevření, antipatie, ale i stoupajícího adrenalinu byly v pospolité atmosféře znatelné. Diváci a divačky vstoupili do kaple lemované stěnami s opadávající omítkou. Jevištní prostor se nacházel v její přední části. Tvořila jej dvě patra, jedno v popředí na úrovni podlahy a druhé vzdálenější, které vzniklo přistavením vyvýšené plošiny. Divácká pozornost se většinu času upínala na to nižší, které představovalo celu Růženy Vackové. Obyčejná postel s kovovou pelestí a ošklivá zeď popsaná křížky, odškrtanými čárkami značícími dny strávené ve vězení (nebo životy popravených?) a kresbičkami šibenic – to bylo vše, co Růženu obklopovalo. Jistě i herci vnímali, jak změna prostoru podporovala autentičnost jejich hry. Zatuchlost káznické kaple nesoucí s sebou ozvěny historie (obří socrealistická freska nad bývalým oltářištěm) dávala tématu inscenace rezonovat v daleko větším rozměru.

Během představení tráví publikum s Růženou Vackovou dlouhý čas v komunistickém kriminále padesátých a šedesátých let. Je svědkem jednání, kterému jsou tamní vězeňkyně vystavovány ze strany dozorců. Tyto pasáže výrazně, dokonce zveličeně zobrazují kontrast mezi ženskou a mužskou mentalitou. Dozorce je oblečen do sportovního úboru s vydatně vycpanými svaly. Kostým mu značně ztěžuje pohyb a o to trapněji a komičtěji jeho postava působí. Jeho způsob mluvy a vyjadřování záměrně vyznívají primitivně, mluví vulgárně a hlučně. Zatímco Růžena Vacková se za každou cenu snaží zachovat chladnou hlavu, on jedná impulzivně, snadno se rozčílí a demonstruje svou agresi prudkými gesty. Publikum Růženě rovněž dělá společnost ve chvílích, kdy bojuje sama se sebou, vede dlouhé monology, ve kterých odkrývá i osudy dalších vězněných žen, propadá vzpomínkám, které ji ve spárech vězení uvrhují do úzkostných stavů; přesto však zůstává nad věcí.

Dějem v kriminále prostupuje také postava Anděla. Růžena v jeho přítomnosti nachází alespoň dočasnou útěchu. Anděl (v kosmonautském obleku) symbolizuje naději, která je však prchavá a nezachytitelná.

Na vyvýšené části jeviště je neustále přítomen komorní „orchestr“ sestávající z cembalistky a violoncellisty. Hudební podklad inscenace představuje souhra disharmonických tónů evokujících nelibé zvuky skřípění, které dále dotvářejí nepříjemný prostor chladného šedivého vězení. Diváctvo se však překvapivě setkalo i s prvky opery. Zpíval Anděl, místy s doprovodem klasicistní hudby nádherně podané strunnými nástroji. Čistý hlas a dobová melodie zcela vyplnily původní kapli, jejíž prostředí hudbu ještě více povzneslo. Tento moment nabídl zúčastněným výjimečný prožitek, možná i na chvíli uvěřili v nějakou spásu a očistu.

Operní pasáže střídající se s nepravidelným zněním strun, výstřední kostýmy mužů v porovnání s Růženinou špinavou teplákovkou i další prvky inscenace kooperují svou diverzitou s jejím tématem. Filozofický podtón a na první pohled neucelené obrazy záměrně vedou diváctvo k hlubším interpretacím hry.

Růžena Vacková v kriminále zestárla. Odmítla popřít svůj morální i racionální postoj a raději zůstala ve vazbě, než aby se jejím doživotním vězením staly lži a nespravedlnost. Růžena ve hře říká: ,,Vy jste mě zavřeli, vy mě musíte pustit.“ Postihuje tak podstatu toho, co od začátku zůstává nevyřčené. Zároveň je citovaná věta poselstvím současnému světu. Komunikace funguje jedině tehdy, když obě strany naslouchají.

Městská divadla pražská – Lucie Trmíková: Ženy, držte huby!. Režie a scéna Jan Nebeský, hudba Matouš Hejl, kostýmy Petra Vlachynská, vedoucí produkce Miriam Čandíková. Účinkují: LucieTrmíková, Jiří Černý, Filip Dámec; Libor Mašek (violoncello), Monika Knoblochová (cembalo). Premiéra 7. února 2023. Psáno z reprízy 21. 5. 2024.

Adriana Závacká, studentka Katedry divadelních studií FF MUNI