Drž hubu, usmívej se a buď vděčná

Snaha reflektovat v inscenaci dění na Ukrajině je přiznaná. Právě kvůli probíhající válce se David Košťák rozhodl v roce 2022 přepsat Euripidovu hru Trójanky a její děj aktualizovat. Příběh se stále odehrává ve starověku, je možné jej však „naroubovat“ na jakýkoliv válečný konflikt minulé i současné doby. Na rozdíl od řeckého dramatika se Košťák zaměřil na životy (zdánlivě obyčejných) civilistů. Režie se ujala Anna Turlo, režisérka a kulturní manažerka ukrajinského původu.

Právě na civilní obyvatelstvo se v dějinách často zapomíná. Ano, dokumentujeme především (ne)úspěchy mužů na bitevních polích. To ale neznamená, že by se ženy válek neúčastnily. Matky, manželky, sestry, dcery… ty všechny byly poznamenány, ať už přímo či nepřímo. To, že některé z nich neprokázaly své hrdinství na bojišti, ještě neznamená, že nebyly statečné.

Jevištnímu prostoru dominují tři sloupy elektrického vedení, na něž postupně každá z žen věší žárovku. Stejně jako elektrické kabely se i jejich životy různě proplétají, dokud se všechny nesetkají. V popředí je postaveno „pískoviště“ plné hlíny značící zemi, ze které všichni pocházíme a kam se po smrti vrátíme. V hlíně pátrají hrdinky po náznacích minulosti a pochovávají do ní předměty, které jim po milovaných osobách zůstaly.

V inscenaci hledají tři bezejmenné postavy způsob, jak přežít. Tři ženy, tři různé osudy. První z nich „dny tráví na nohou a noci na zádech“ – přes den uklízí mužům domy a po nocích se jim v posteli podřizuje. Druhá se stala kořistí vraha svého manžela. Třetí svou minulost zavřela do kufru a odmítá se jí pustit. Mají vůbec právo začít nový život?

Ano i ne. Mají nárok na jídlo, ale jen na to prošlé. Dostanou práci, ale za minimální plat s dvanáctihodinovými směnami. Dostane se jim pomoci, ale jen pokud dostatečně trpěly. Mohou přijít do cizí země, ale musí umět její jazyk. Nesmí ukázat smutek, ale musí projevovat vděk. Svět už není zasvěcený bohům – nově jsou vzýváni lidé, kteří vlastní majetek.

Hledání pospolitosti v době, kdy je každý člověk nepřítelem, je těžké. Třem ženám, které válečná situace svedla dohromady, se to naopak podařilo. V závěrečné scéně se rozhodnou oslavit vítězství. Čí, když muži válku prohráli a ženy o vše přišly? Přece to své. Nemusí to být skutečné vítězství, muže být „jen jako“. Popravdě, co jiného jim zbývá?

Opakující se motiv ananasu, po kterém jedna z hrdinek touží, se nakonec (stejně jako samotné ovoce) ukáže dosti kyselým. Symbol blahobytu, o kterém žena slýchávala v domech svých zaměstnavatelů, na první pohled ani nepoznává. Ananas dostává jako dárek od svých přítelkyň. Co musely kvůli tomu, aby ho získaly, podstoupit, si diváctvo domyslí samo. Fakt, že něco pro nás tak lehce dostupného, může mít pro někoho jiného nedozírnou cenu, zanechává v naší mysli stejně trpkou pachuť jako ananas na jazyku hrdinky.

Inscenace je důkazem, že válka není jen záležitostí lidí přítomných na bojišti, ale především těch, kteří zůstávají mimo válečnou vřavu a čelí jejím následkům. Některé oběti nejsou vidět, proto je důležité si je připomínat. Přes všechno utrpení nachází hrdinky důvod k oslavě, byť jen symbolické. Tento závěr je nejen dojemný, ale také inspirující – i v nejtemnějších časech je možné najít záblesky světla.

Švandovo divadlo na Smíchově – David Košťák: Trójanky. Režie Anna Turlo, dramaturgie David Košťák, scénografie Ruslana Basenko, kostýmy Olena Zahrebina, hudba Martin Šimek. Hrají Anna Grundmanová, Anežka Šťastná, Marie Štípková, Jan Grundman. Premiéra 27. května 2023. Psáno z reprízy 28. května 2024.

Tereza Planetová, studentka Katedry divadelních studií MUNI