42+People: Where. Byl to jenom sen?

V prostoru scény se nachází pouze jeden dlouhý pás bílé podlahy se zrcadly na obou koncích; jedno z nich je zakryté černým závěsem. Na podlaze se odráží modré a žluté světlo z reflektorů umístěných nad ní, vzduch je prosycen (technickou) mlhou. Diváci sedí naproti sobě jako v tramvaji a nedočkavě diskutují. Náhle se světla ztlumí, z reproduktorů se ozve klidná a melancholická hudba, která evokuje zvuk podvodního světa. Na scénu přicházejí tanečníci - muž se ženou ve shodných kostýmech (dlouhá halena a kalhoty perleťové barvy). Nohy mají bosé. V kuželu žlutého světla stojí naproti sobě, zpříma si hledí do tváří a jen co světlo zhasne a opět se rozsvítí, dívá se každý jinam.

Náhle se scéna projasní nostalgickým modrým světlem a choreografie se mění v sérii plynulých a navzájem se zrcadlících pohybů. Muž a žena jsou v těsném kontaktu, objímají se, napodobují své pohyby, opírají se jeden o druhého, jako by se báli, že jakmile se od sebe oddělí, už nikdy k sobě nenajdou cestu zpět. Z jejich pohybů sálá nesčetné množství emocí, v jednom okamžiku se plaše snaží dotknout jeden druhého, v dalším se objímají kolem krku jako milenci, následně se od sebe odtrhávají, aby tak pokaždé zničili tajnou možnost prchavého momentu, kdy si budou blízcí. Zas a znova zrcadlí jeden druhého. Plynulost a nenucenost, s jakou se pohybují, evokuje představu mořských vln.

Scéna se náhle mění. Prostor naplní bílé světlo, hudba je nyní dynamická a z plynulé choreografie se stává sled rychlých pohybů.Tanečníci poskakují nejdříve na jedné noze, potom na druhé, víří rukama ve vzduchu ve velkých obloucích. Už nejsme součástí klidného podmořského světa, nyní se ocitáme uprostřed vesnice domorodců a před sebou vidíme dva tamní obyvatele předvádějící rituální tanec.

Hudba zesiluje, choreografie se zrychluje, když tu náhle muž se ženou, kteří do této chvíle tančili bok po boku, se od sebe začnou vzdalovat, jako by mezi nimi rostla neviditelná zeď. Energie rituálu se vytrácí, dynamická hudba se mění zpět v melodii podmořského světa, modré světlo se vrací. Tanečníci nyní opět stojí naproti sobě, ale ve velké vzdálenosti. Bezmocně se dívají jeden na druhého. Muž se otáčí k zrcadlu, protože jen tak se může přiblížit k ženě, která v odrazu stojí těsně za ním, i když ve skutečnosti je daleko. Choreografie, která následuje, je velmi intimní a stísněná. Tanečníci se dotýkají podlahy, přitahují ruce k hrudi, dívají se v odrazu jeden na druhého. Jejich pohyby jsou pomalé, zdá se, jako by se čas zastavil.

Když už to vypadá, že k sobě nikdy nenajdou cestu zpět, pomalu se začnou přibližovat jeden k druhému, už pouze nezrcadlí své pohyby, ale doplňují se, vytvářejí společně jeden organismus. Nyní stojí v těsné blízkosti, opět se objímají, v odkaze na úvodní choreografii se sesouvají opřeni o sebe k podlaze a stoupají zpět. Scéna evokuje obraz koloběhu života, v němž na počátku plaše a mírně objevujeme svět, v mládí bujaře tančíme a užíváme si zábavy a na konci se naše těla, připravena na brzký odchod, zpomalují. Světla se náhle utlumují, hudba začíná zvolna utichat. Ve vzduchu je cítit očekávání všech přítomných, protože nikdo neví, co bude následovat. Co když budou od sebe opět odděleni a už nikdy nenajdou jeden druhého? Tentokrát však ne. Dívajíce se smířeně před sebe, obklopeni zhasínajícím světlem a mlžným oparem, odcházejí bok po boku do odrazu velkého zrcadla - a my víme, že ať už na druhé straně čeká cokoliv, nic je už nerozdělí.

Studio Marta. Václav Kuneš a Helena Arenbergerová: 42+ People: Where. Režie a choreografie Václav Kuneš a Helena Arenbergerová, dramaturgie Lucie Němečková, hudební kompilace Exhausted Modern & další interpreti, hudební supervize Pierre Urban, kostýmy Olo Křížová, scénografie Lucia Škandíková, světelný design Jan Mlčoch, produkce Martina Laštovková, Aneta Jochim, Marta Lajnerová, David Borovský, Anna Borovská, Marek Flachs. Účinkují Václav Kuneš, Helena Arenbergerová. Premiéra 19. 11. 2022. Psáno z reprízy 24. 5. 2024.

Petra Marinova, studentka Katedry divadelních studií MUNI