Je v pohodě, nebýt v pohodě!?

Stala se něčím, o čem vědí a mluví i lidé, kteří neměli to štěstí/smůlu ji vidět. Pojďme vytvářet diskuzi. Pojďme mluvit o svých názorech, pojďme se shodnout, že se neshodneme. V některých divácích zanechala úzkost až pocit znechucení, u některých naopak vyvolala jistý pocit zadostiučiní, nad tím, že bylo řečeno vše, co řečeno být mělo.

V čem ale spočívá tak radikální rozdělení publika? Hraje v tom roli věk nebo pohlaví diváka? Protože pojďme si to říct narovinu, inscenace si rozhodně nebere servítky, co se týče žen. Ženy jsou zde vnímány spíše jako pouhý objekt, někdo, díky komu má hlavní představitel práci.

Je v pořádku se v dnešní společnosti chlubit tím, že si někdo vydělával kreslením nahých žen v různých polohách? Je akceptovatelné aby ženy byly prezentovány jako osoby, které se předbíhají, aby takovému muži stály modelem? Muži, který je bere jenom jako možnost jak si dobře a lehce vydělat, a navíc si u toho ještě uspokojit svou mužskou potřebu. Je možné, že si to performer uvědomuje a svým chováním se pouze snaží na podobné jednání upozornit? A pokud ano, došel tento jeho záměr i ostatním divákům?

A váží si tento umělec vůbec názoru svých diváků? Bouřlivý potlesk a nahraný smích byly v určitých chvílích tak ohlušující, že zamezily veškeré autentické reakci publika, které přes hlasitost nahrávky nemohlo slyšet ani své vlastní myšlenky. Diváci byly svými reakcemi odsunuti na druhou kolej, a zdálo se, že o ně hlavní protagonista vlastně vůbec nestojí. A konečnou odměnou za jejich téměř dvou hodinové sezení v hledišti, jim byla letící rajčata, která místo na hlavního protagonistu vystříkávala spíš na ně.

Dalším velkým tématem, které tato inscenace otevírá, je problematika one man show. Co s člověkem tato profese udělá? Kam až je člověk ochoten zajít, aby lidi rozesmál? Je lehké ve světě showbyznysu ztratit sám sebe? Dá se tomu vůbec vyhnout a dosáhnout odstupu?

Tohle nemělo s one man show, tak jak si ji představujeme, nic společného. Tohle byla učebnicová ukázka toho, jak to dopadne, když to člověk přežene, začnou ho pronásledovat a uvíznou mu nenávratně v hlavě. Jak se říká, opakovaný vtip přestává být vtipem. A nebo je to naopak?

Není největším problémem této inscenace to, že lidé kteří ji sledují v sobě nemají pár promile? Těžko říct.

Nutí nás sociální sítě tvářit se, že je život perfektní, nebo je dnešní doba, tak uspěchaná, že nemáme ani čas uvědomit si, jak nešťastný život vlastně žijeme. Jak je náš život nenaplněný. Stále se jenom na něco těšíme. Těšíme se na víkend, na dovolenou a zapomínáme přitom žít v přítomnosti. A teď ať se každý podívá do svého svědomí a zkusí si na tuto otázku odpovědět. Je to skutečně tak nebo je to jen něco, co se nám druzí snaží namluvit? Cítíme se tak proto, že nám někdo řekl, že se tak cítíme, nebo se tak skutečně cítíme?

Sníme o tom, že se jenom tak sbalíme a odjedeme, ale nikdy to většina z nás neudělá, prostě ráno zase s nechutí vstaneme, řekneme si, že to teda dneska ještě vydržíme a vyrazíme do školy nebo do práce. Je to vina uspořádání této společnosti? Tlačí nás do toho, nebo si ten tlak na sebe vytváříme ve skutečnosti sami, ale viníme společnost, protože je to jednodušší než začít něco dělat, vydat se do neznáma a zbavit se jistot. Pevné pracovní doby a s ní spojené pravidelné výplaty.

Je vůbec možné skutečně žít, přestat se jen těšit a užívat si každý přítomný okamžik? Já to nevím, v tuhle chvíli mám pocit, že ne. Ale nepřestávám doufat, že se to jednoho dne změní. I když to je možná poněkud naivní představa.

Nebojme se nebýt v pohodě, nemusíme k tomu mít ani konkrétní důvod, prostě se tak někdy cítíme a neměli by jsme cítit potřebu takovéto pocity ignorovat, protože jinak můžeme klidně dopadnout jako Muž z Malty. A ujišťuji vás, že to není nic pěkného.

Eliška Halodová